Od tereziánsko-josefínských reforem v druhé polovině 18. st. byla vysoká škola vnímána jako významný státní ústav a profesor jako státní hodnostář. Proto byl jmenován spolu s vysokými úředníky panovníkem. I když je od roku 1999 umožněno působení soukromých vysokých škol, bylo ponecháno právo jmenovat profesory prezidentu republiky, přičemž jmenování profesorem již neobsahuje právo na pracovní místo na konkrétní vysoké škole. Prezident republiky požívá tohoto práva, protože při tvorbě nových zákonů se často opisuje z dosavadních, neprosazuje-li někdo změnu. Právo prezidenta jmenovat profesory je odůvodněno jen tradicí.

Jestliže bude změněna osoba jmenující profesory, je správné dát toto právo rektorům vysokých škol. Toto právo nikdy neměl ministr školství či předseda parlamentní komory. Navíc je nedůvodné zatěžovat mimopražské kandidáty profesury požadavkem na cestu do Prahy, kde by nějaký pražský orgán měl vykonat jejich jmenování. Vysoké školy na Moravě jsou způsobilé provést jmenování profesora bez potvrzení jmenování z Prahy. Jmenování profesorů rektory nezpochybňuje obecnou platnost profesury. Rektoři udělují tituly bakalářské, magisterské a doktorské s obecnou platností. Obecnou platnost profesury zaručují jednotná pravidla předchozího profesorského řízení pro všechny vysoké školy. Obdobně jmenování docentů provádí rektoři, přičemž docent může působit i na jiné škole, než kde byl jmenován. Na rektory byla tato pravomoc převedena roku 1990. V letech 1950-90 jmenoval docenty ministr školství.

Bude-li opuštěna tradice jmenování profesorů hlavou státu, je přirozeným řešením dát tuto pravomoc tam, kde se profesorské řízení provádí. Tedy na vysoké školy a zmocnit jmenováním jejich rektory. Je na zákonodárci, zda ponechá profesuru jako obecnou hodnost akademického pracovníka s celostátní platností či ji sváže s konkrétním pracovním místem na dané vysoké škole.

Autor je právník