Obci je ustanoven opatrovník proti její vůli a pro právní jednání v majetkoprávních otázkách, byť omezených na náhradu škody v trestním řízení. Jakékoli zbavení práv osoby právně jednat je omezením její svéprávnosti. Proto právo stanoví, že se těchto práv nikdo nemůže vzdát ani zčásti. Toto je sice stanoveno občanským zákoníkem, ale jde o základní princip právního státu, který je fakticky v rámci rozšiřujícího výkladu vyjádřen v čl. 1 Listiny základních práv a svobod s tím, že se analogicky použije i na právnické osoby.

Pokud je omezována svéprávnost osoby, jde o vážný zásah do jejich práv, do jejího právního statutu. Takové razantní omezení v právním státě musí být pokryto právem na soudní ochranu. Pokud však omezuje svéprávnost osoby státní zastupitelství v trestním řízení tím, že je poškozenému proti jeho vůli ustanoven opatrovník, má postižený právo jen na stížnost k nadřízenému státnímu zastupitelství. Tím je porušeno právo na soudní ochranu. Ustanovení zákona – trestního řádu, které toto umožňuje je v rozporu s ústavním právem na soudní ochranu a lze zde odkázat na nález Ústavního soudu č. 45/2005 Sb., který již obdobnou situaci řešil ve vztahu k některým rozhodnutím policie a státního zastupitelství.

V rámci přípravného trestního řízení činí zásahy do práv především policie a státní zastupitelství, výjimečně soud (vazba, odposlechy). Prověřování i vyšetřování koná policie, kde státní zastupitelství působí jako dozorový orgán, který také rozhoduje o stížnostech proti usnesení policejního orgánu. V závažnějších věcech rozhoduje státní zástupce v první instanci. Ovšem v případě, kdy v první instanci rozhoduje státní zástupce, by měl v rámci práva na soudní ochranu o opravném prostředku rozhodovat soud. Nebezpečí z prodlení nehrozí, jelikož stížnost nemá odkladný účinek, pokud zákon nestanoví jinak. Soud by měl rozhodovat, pokud je zasahováno do základních práv, kam patří i omezení svéprávnosti pro účely trestního řízení.

Poškozený uplatňuje v trestním řízení nárok na náhradu škody, což je občanskoprávní nárok. O svém majetku může každý rozhodovat svobodně v rámci ústavní ochrany vlastnictví. Lze tedy použít srovnání s ustanovením opatrovníka pro jiné občanskoprávní jednání. Zde je jasná kogentní právní norma, že omezit svéprávnost může jen soud. Není důvod pro trestní řízení činit výjimku. Tedy již samotné rozhodnutí by měl činit soud, ne státní zástupce.