Nelíbí se mu verdikt Městského soudu v Praze, který vedl k osvobození poslanců. Ovšem je nutno oddělit politické hodnocení od hodnocení trestního. Soudce musí znát právo a jednat v souladu s ním. V daném řízení byly sporné právní postupy soudce Šotta.  První nezvyklost spočívá v postupu soudce Šotta, který umožněním přímého televizního vyšel mimo klasický postup soudu, že předvolaní svědci nemají být v soudní síni, dokud nebudou vyslechnuti, aby neslyšeli výpovědi dřívější a nemohli případně svou výpověď přizpůsobit. Postupem soudce Šotta se mohli svědci seznámit díky televizi s tím, co, kdo a jak vypovídal.

Druhou věcí je, že senát soudce Šotta odsoudil i jednání, které nebylo v obžalobě. Tím byla porušena zásada soudního řízení trestního, že soudce je ve vymezení skutku vázán obžalobou.

Za třetí Šottův soudní senát odsoudil poslance k zákazu výkonu činnosti poslance. Tím zasáhl do vazby mezi poslancem a jeho voliči, ústavní úpravy ukončení poslaneckého mandátu a nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, který judikoval, že soud nemůže zakázat činnost člena zastupitelstva obce, protože jde o zásah do ústavně garantovaného práva na veřejné funkce a trest ztráty politických práv u nás neexistuje. Tento závěr obsahuje i odborná literatura a platí i pro poslance a senátory. Zda je to správné či ne, může být polemické, ale změnu by musel učinit zákonodárce. Pokud soud rozšíří výklad zákazu činnosti na ústavně garantované volební právo, jedná se o porušení zásady – není trestu bez zákon. Je možné s judikaturou Nejvyššího soudu nesouhlasit, ale v takovém případě je správné, aby ji soudce uvedl ve svém rozhodnutí a rozvedl, proč si myslí, že na daný případ nelze judikaturu Nejvyššího soudu užít anebo uvedl, proč je nutné dojít k novému právnímu závěru. Nic takového rozsudek nad Škarkou při uložení trestu zákazu činnosti neobsahoval. I protikorupční kampaň musí být v právním státě vedena zákonným způsobem.