Ovšem vzhledem k prohlášení ministra kultury Daniela Hermanna ze dne 29. 9. 2017 v rozhovoru na ČT24, že o odkupu zbourání vepřína rozhodla vláda ČR jednomyslně, se k tomuto tématu ještě krátce vrátím.

Vláda schválila odkup vepřína od společnosti AGPI již v srpnu 2017, kupní smlouva ještě podepsána nebyla a teprve po tomto obchodním aktu bude, podle Hermanna, zveřejněna kupní cena. O té se dlouho spekuluje. Některé odhady zmiňovaly částku blížící se až k jedné miliardě korun. Podle informací serveru lidovky.cz ze srpna letošního roku se částka pohybuje okolo 450 milionů korun. Odkupem ale celá kauza neskončí. Vepřín by se měl zbourat, bude potřeba odstranit případné ekologické škody a na jeho místě by měl vzniknout nový památník romského holocaustu. Další miliony!

Skutečností je, že odkup vláda schválila i přesto, že v roce 2009 stát investoval téměř deset milionů korun do úpravy nedalekého pietního místa na místě někdejšího táborového hřbitova. I přesto, že je, podle stanoviska sněmovního výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj, památník romského holocaustu v Letech u Písku dostatečně pietně ošetřen a není třeba na tomto místě dělat další úpravy.

Ne nadarmo se říká: „Co je šeptem to je s čertem“. A tak utajování kupní ceny nutně vede k nejrůznějším dohadům a spekulacím. Co stojí za rozhodnutím vlády zveřejnit částku až po podepsání kupní smlouvy? Bojí se, že bude obviněna z nehospodárného nakládání se státními prostředky?  Protahuje to záměrně kvůli blížícím se volbám? Nebo nechce cenu zveřejnit sama společnost AGPI? Nejen tyto otázky jsou ve hře.

A tak jsem napsal na Úřad vlády České republiky žádost o sdělení, za jakou cenu v Kč vláda České republiky 21. 8. 2017 schválila odkup vepřína v Letech od společnosti AGPI. Odpověď, která přišla začátkem září, jsem očekával. Žádost se zamítá, neboť žadatel svými dotazy směřuje k poskytnutí informací, které jsou v souladu se zákonem č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, označeny za utajovanou informaci a podléhají utajení v režimu „Vyhrazené“. Stupněm utajení „Vyhrazené“ jsou klasifikovány utajené informace, jestliže jejich vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může být nevýhodné pro zájmy České republiky.

Zamítnutí mé žádosti tedy vyvolává další otázky.

Jak může být zveřejnění této informace, tedy kupní ceny vepřína v Letech, nevýhodné pro zájmy České republiky?

A jelikož pravý důvod tohoto vládního tajnůstkářství se „vygooglovat“ nedá, zůstává prostor jen pro spekulace. A nejen o ceně.

Není utajování ceny spíše přáním společnosti AGPI než Vlády České republiky? Podle obchodního rejstříku bylo čtyřem členům představenstva z pěti již šedesát let, pátý dovršuje toto životní jubileum právě v těchto dnech. Tak proč by všichni nešli do penze s jistě více než štědrým zajištěním?

Jsou pravdivé informace, které uvádí Paul Polansky, americký spisovatel, básník, badatel a aktivista hájící lidská práva, především práva Romů ve východní Evropě a na Balkáně?

Ten počátkem devadesátých let dvacátého století objevil v českých archivech náhodou dokumenty o pracovním táboře v Letech.

V  rozhovoru s Milošem Hrochem pro Radio Wave z 29. 4. 2016 Polansky říká: „Začal jsem v Letech dělat výzkum a zjistil, že během druhé světové války tam byl cikánský tábor. Někdo mu říkal převýchovný tábor, někdo pracovní tábor, další zas koncentrační tábor a místní v okolí Let a Orlíku mu říkali tábor smrti.“

Miloš Hroch: „Ve své knize Tábor smrti Lety tvrdíte, že v jeho zřízení hrál roli rod Schwarzenbergů, jehož pozemky s oblastí sousedí…“

Paul Polansky: „V prosinci roku 1939 zasáhla celou oblast největší sněhová vánice, jakou si místní pamatují. Karel Schwarzenberg, ne ten současný, ale jeho otec, měl 10 tisíc hektarů lesa a velká část byla zničena. Znamenalo to pro něj katastrofu. Potřeboval levnou pracovní sílu, aby dřevo co nejrychleji zpracoval, jinak by zbankrotoval. Požádal úřady o vybudování pracovního tábora. Nebyl ale zdaleka jediný, kdo využíval otrockou práci. V archivech a z rozhovorů s pamětníky jsem zjistil, že Schwarzenberg přivedl jako otroky Židy z Mirovic, kde byla největší židovská komunita, a snažil se je tím zachránit. To bylo ze začátku roku 1940. Všichni ale byli profesoři, obchodníci, právníci, učitelé a neuměli pracovat rukama. Schwarzenberg viděl, že takhle to nepůjde. Všichni odjeli do Terezína a vyměnil je za Cikány, ti uměli pracovat rukama. Nedělali jenom u něj v lese, ale také v nedalekém kamenolomu, takže od roku 1940 až do prosince 1942 využíval židovskou a cikánskou pracovní sílu na svých pozemcích jako otroky.“

Děti za své rodiče nemohou. Ani Karel Schwarzenberg. Navíc se nemuselo vše odehrát přesně tak, jak to Paul Polansky líčí. Ale na Schwarzenbergově místě bych byl ve výrocích na adresu jiných, a nejen otců ("Mladej Klaus je horší než fotr, plnej nenávisti," řekl Schwarzenberg na setkání s voliči v poloprázdné hospodě) zdrženlivější.

Zásadně nesouhlasím se zdrcující Polanského kritikou současné úpravy kulturní památky Pietní místo Lety včetně existence vepřína.

Po letošní osobní návštěvě místa samého mohu s klidným svědomím konstatovat, že Pietní místo Lety je vkusně a citlivě upraveno a není potřeba provádět  žádné další zásahy.

Zdeněk Lanz