Doslova čítankovým příkladem je naše rozvrácené školství. To se točí v jakémsi začarovaném kruhu, z něhož bude cesta velice obtížná, pokud vůbec ještě možná. Společenská objednávka („poptávka“ rodičů po „dobru“ pro své děti) po maturitě již dávno přesáhla únosnou mez. Přebujelé střední školy podporované vlastním resortem i svými zřizovateli, většinou kraji, se tomu v rámci snahy o zachování sebe sama pružně přizpůsobily a přijímají prakticky každého, kdo se na ně přihlásí. Bez ohledu na to, zda má uchazeč o studium na jedné každé škole byť jen minimální předpoklady. Zákonitě pak klesá jejich úroveň. A na vysokých školách to nebude o mnoho lepší. „Vedlejším efektem“ této situace je kritický nedostatek řemeslníků. Ale to nám až tak nevadí, vždyť jejich práci zastanou v blízké budoucnosti roboti. Nebo snad ne?

Ale nebylo tomu tak vždy. Vím, že se to mnohým čtenářům nebude líbit, ale nedá mi to, abych nepřipomněl i některé pozitivní momenty té neradostné šedivé doby reálného socialismu. Naše školství má dlouholetou tradici v tom nejlepším slova smyslu. Střední a vysoké školství především přírodovědných a technických oborů bylo i za „reálného socialismu“ na velmi slušné úrovni. Slabší už to bylo v oblasti společenskovědní, jejímž základem byly takové pavědy jako marxismus-leninismus a vědecký komunismus. Pod jejich vlivem se u nás v padesátých letech dvacátého století např. učilo, že kybernetika je buržoazní pavěda, která se k nám rozšířila z USA. Ale dnes, po uplynutí více než třiceti let od „Velkého listopadu“, kdy se k nám z univerzit zpoza Atlantiku už nějakou dobu opět šíří pavědy, tentokrát ale skutečné, začíná být stav na našich společenskovědních fakultách ne nepodobný době předlistopadové.