Velice rád jsem přijal toto pozvání. Sleduji pozorně, onu poměrně excitovanou debatu, kterou vedete s vládou kvůli financování vědy a výzkumu. Už proto, že na počátku této reformy stál můj kabinet a moje rozhodnutí. Jsem přesvědčen, že reforma je nutná. Že na úspěšném zvládnutí této reformy do značné míry závisí budoucnost České republiky. Závisí na ní její konkurenceschopnost, dlouhodobý rozvoj a kvalita života.

A musím říci hned do úvodu, že jsem sem se nepřišel pouze proto, abych obhajoval tuto první reformu. To by bylo strašně málo. Za tu krátkou dobu jsme stihli udělat pár základních kroků, ve kterých Fischerův kabinet nesměle pokračuje. Ale čeká nás společně ještě hodně dlouhá cesta. Já jsem vás sem přišel získat pro reformu jako takovou. A i když se nevyhýbám debatě - určitě tu na ni bude prostor - a odpovědnosti za konkrétní první kroky, chci tu mluvit hlavně o budoucnosti, ne o přítomnosti. Protože ta cesta je opravdu ještě dlouhá a my po ní musíme jít společně.

Poslední dobou se na vědu, výzkum, a obecně na vzdělání, soustředí daleko větší pozornost, než v uplynulých letech. Nepochybně zásluhou mojí vlády, která po dlouhé době vytáhla vědu jako jednu ze svých absolutních priorit. A i když s řadou věcí nesouhlasíte, věřím, že uznáte přinejmenším užitečnost této debaty. Jistě se shodneme přinejmenším na tom, že hodně věcí je třeba změnit.

V řadě bodů se ovšem naše názory na podobu změn rozcházejí. Ale jak víme, na počátku každé skutečné vědecké debaty je svobodná konkurence názorů. Z nichž vzejde jako vítězný nikoli ten, který je hájen nejhlasitěji a který zastává nejvíce diskutérů. Ale ten, který projde testem pravdy. To je základ vědecké metody - a mě jen mrzí, že v demokracii to nelze zavést také.

My jsme tedy na počátku debaty nad novým uspořádáním vědy a výzkumu. Všichni víme, že to staré už nevyhovuje. Doufám, že se shodneme i na základních východiscích proč nefunguje. Doufám, že se shodneme na dvou postulátech, které definují základní problémy české vědy. Protože pokud ne, pak by debata nevedla nikam. Různost názorů je prospěšná. Ale bez schopnosti položit si ty správné otázky nemůžeme nikdy dostat správné odpovědi.

Ty postuláty znějí: 1. Česká věda je velkým způsobem podfinancovaná a musíme pro ni tedy získat daleko více prostředků. 2. Česká věda je málo efektivní a musíme tedy chtít za vložené peníze lepší výsledky. To se ale netýká tohoto ústavu, ale obecně.

Ty postuláty jsou ve zjevném napětí. A je mi jasné, že daleko spíše přijmete tu první, než tu druhou tezi. Nejen proto, že lidé raději slyší, že si zaslouží více, než že nepracují dobře. Je tu i zásadní rozdíl v aplikaci obou postulátů. První platí paušálně, vztahuje se obecně k procentu HDP věnovanému na vědu, výzkum a vývoj.

Nebudu tu výjimečně uvádět konkrétní čísla. Dnes chci vést kvalitativní, než vantitativní debatu. Přestože nakonec samozřejmě při našem rozhodování musíme vyjít ze správných čísel. Ale nejprve musíme mít dohodu o tom, co chceme. Jinak nám hrozí bitva statistik, z nichž si každý vybere tu, která se mu zrovna v té chvíli hodí. Čili ještě jednou. Do vědy dáváme málo. A to je natolik obecně přijímaný fakt, že ho v této chvíli nemusíme kvantifikovat.

Horší to je s druhým postulátem. Tedy za 2. Česká věda je jako celek málo efektivní. Mnoho vysoce kvalitních pracovišť, mezi něž patří i to vaše, se může cítit tímto tvrzením dotčeno. Samozřejmě souhlasím, že nelze paušalizovat. Nemůžeme plošně sankcionovat vědce za nízký přínos vědy pro českou ekonomiku. Co už je více individuální, než vědecký výzkum? Ale právě proto jsme přišli s naší reformou, o které chceme diskutovat. Právě proto jsme přišli se snahou objektivizovat výkony, pokud to vůbec lze, jednotlivých pracovišť. Právě proto jsme přišli s tím, že podpora nesmí být plošná, ale musí být diferencovaná. Prostředky musí jít k úspěšným. Nesmí směřovat k průměru, ale k excelenci.

To, co dnes řešíme, je váš nesouhlas s konkrétní podobou, s konkrétně navrženým způsobem hodnocení vědy, s konkrétně navrženým způsobem nového přerozdělování prostředků. Protože tu jde o jiný způsob přerozdělování mezi samotnými vědeckými týmy. Ne o snižování prostředků na vědu a výzkum ve svém celku. A už vůbec ne o likvidaci vědy. Tyto zjednodušující výroky, výroky, které vytrhávají věci z kontextu, si prosím nechme na mítinky a do médií. Chápu, že tam fungují. Ale nejsou hodny seriozní vědecké debaty.

Promiňte mi ten šťouchanec. Ale opravdu nepovažuji za spravedlivé, že zrovna my bychom měli být značkováni jako hrobaři české vědy. Právě my jsme na rozdíl od svých předchůdců věnovali vědě maximální pozornost. Právě my jsme i v časech zlých zvyšovali prostředky na vědu, zatímco téměř všude jinde jsme šetřili.

Já samozřejmě rozumím tomu, že změny jsou pro řadu z vás velice citlivé. Každá změna vyvolává tak trochu obavy. A nikdo neslyší rád, že peníze, které vcelku oprávněně nepokládá za nějak velké, nebude dostávat automaticky, ale bude o ně bojovat s jinými. Ale opravdu bych velice prosil, abychom se podívali trochu dál do budoucnosti. Ne jen na příští rok. Na jen na příští čtyři roky volebního období. Ale přinejmenším na deset let. Nebo i dále. A také dívat se na vědu jako celek. Ne pouze optikou jednoho konkrétního pracoviště.

Naším konečným cílem přece je, aby věda měla více prostředků. Ale nelze řešit postulát jedna bez postulátu dvě. Více prostředků dostane věda právě díky větší efektivitě. Jednak přímo. Protože úspěšní dostanou daleko více státních, ale i soukromých dotací. Jednak nepřímo, protože vyšší výkon ekonomiky zvětší celkový koláč i pro vědu. Uznávám, že nejde o jednosměrnou uličku. Že tak, jako větší efektivita zvětšuje objem prostředků, tak na druhé straně potřebujeme určitý základní objem prostředků, abychom mohli být efektivní. Ale kladu tu otázku: uznáváte vy všichni na oplátku souvislost vyšší efektivity s možností získat následně více peněz? Pokud s touto implikací souhlasíte, můžeme jít dál.

Nechci vás tu zkoušet. Ale byl bych rád, kdybyste o tom přemýšleli. Protože hodně problémů vzniká z nedorozumění. Z nedorozumění, kdy si obě strany sporu vybírají vždy pouze jednu z obou implikací. Přitom tu platí princip ekvivalence. Bohatý stát má výkonnou vědu a výkonná věda vede k bohaté společnosti. Právě kvůli tomu tu dnes nemluvím o číslech. Můžeme se vzájemně utloukat daty, ale ta data se budou míjet, když vy budete dokazovat, jak málo dostáváte a já, jak malý je efekt investic.

Chci k tomuto problému dodat už jen jednu věc. My jsme si samozřejmě nový princip rozdělování dotací a hodnocení vědy nevymysleli. Inspirovali jsme se v zahraničí a vymysleli si ho sami vědci. Spor, který vedete, vedete uprostřed vědecké komunity. Vláda nebo politici nedávala nebo nedávali žádné politické zadání, kdo má kolik dostat. Zadání znělo: potřebujeme zvýšit efektivitu systému dotací a vy najděte co nejvíce objektivní měřítka, jak k tomu dojít.

Můžeme ty parametry měnit. Ale vždy to bude někdo z vás, kdo je bude konstruovat. A já, pokud to budu moci ovlivňovat, budu zase vždy trvat na tom, že musíme umět odlišit úspěšné od neúspěšných. Jestliže to někdo zpochybňuje, pak zpochybňuje samu metodu vědecké práce. Kdyby sami vědci nerozlišovali úspěch a neúspěch, neexistovaly by prestižní vědecké časopisy. Právě publikování v těchto periodicích pro nás bylo jedním z důležitých měřítek. Ne v ministerských oběžnících, jak bývalo někdy zvykem.

My přece nejsme takoví zabedněnci, abychom likvidovali základní výzkum. My od základního výzkumu nečekáme přímý a okamžitý ekonomický přínos. Ale nějak ho hodnotit musíme. Nemůžeme dát peníze úplně každému, kdo si myslí, že přinese zcela nové objevy. To nedělají ani ty nejbohatší země. Musíme se soustředit na daleko menší okruh perspektivních oborů. Doufám, že i na tom se shodneme. Aplikovaný výzkum získá peníze hlavně díky spolupráci se soukromými firmami. To je přísun peněz, kde musí být soukromý sektor, aby se mu to vyplatilo - u našich vysokých škol, u našich pracovišť. Základní ze státních dotací. V prvním případě je měřítkem ekonomický užitek, v druhém stať v prestižním časopise, hodnocení excelence v mezinárodním kontextu. Ve všem, co děláme musíme být první, nebo druzí na světě. Tol řekl Jack Welsh z General Electric. Já dodávám, nebo musíme s takto úspěšnými spolupracovat. To ve vědě lze, v byznysu je to složitější.

Uznávám, že nakonec jde o subtilní a nijak triviální rozhodování. Není vždy snadné vést dělící čáru mezi základním a aplikovaným výzkumem, stejně jako mezi úspěchem a neúspěchem. Není snadné rozhodnout se, který výzkum může být perspektivní, nový, přelomový. To nelze nechat plánovačům s klotovými rukávy.

Nesmíme však na tuto snahu rezignovat. Nelze z principu trpět aby svou podstatou aplikovaný výzkum, který však dlouhodobě nemá praktické efekty, byl označen jako základní jen kvůli udržení dotací. Takový přístup ochuzuje především všechny ostatní vědce. A jak už jsem řekl, jsou a budou to vždy vědci, kteří budou definovat ona kritéria, která budou mít vliv na přidělování prostředků. Ať už v centru, či na jednotlivých pracovištích. Tedy alespoň za mé vlády, pokud taková bude, která je daleka myšlence dávat vědcům politická zadání.

Toto je tedy věc k debatě a doufám, že nebude tato debata odmítána předem. A nyní pojďme k tomu, co jistě uslyšíte raději. Reformy vždy začínají od toho, co bolí, co lidé neradi slyší. Musí být nejprve hůře, aby mohlo být lépe. Tedy teď je natolik špatně, že už nemůže být hůř a ten řecký nebo maďarský model to dokazuje. To, co rádi uslyšíte vy, je pro změnu špatná zpráva pro ty, kteří rádi slyší o vysokých sociálních výdajích. Zásadní zvýšení objemu prostředků do vědy závisí totiž na reformě veřejných financí. Na osekání mandatorních výdajů. Na změně současného konzumního trendu a přesměrování části naší okamžité spotřeby do budoucnosti. Hlavně do investic do vzdělání, vědy, výzkumu, vývoje a inovací.

Tak, jako naším prvním krokem ve vědě byl nový, podle nás efektivnější systém podpory vědy a výzkumu - a to je na diskusi -, tak jsme začali s ozdravováním veřejných financí. Rozdělit totiž můžeme jen tolik, kolik máme. A máme vždy tolik, jak dokážeme být efektivní. Každá společnost je tak bohatá, kolik zdrojů dokáže okamžitě neprojíst, ale investovat do budoucnosti. A říkám vám tu s plnou vážností: Žádná jiná vláda v této zemi než případná moje nebo podobná nezajistí větší procento z HDP investovaných do vědy. Žádná vláda, která nezačne okamžitě snižovat sociální výdaje a řešit hrozící státní bankrot, na to nebude mít. A už vůbec nebude mít na základní výzkum.

Vláda, která si raději ještě půjčí na vyšší sociální výdaje a raději zvýší dluhy, než aby šetřila, si samozřejmě také daleko spíše půjčí vědecké poznatky od jinud, než aby investovala do svých vlastních. Ono je to totiž drahé, výsledky jsou za dlouhá léta a vědců je daleko méně, než dejme tomu seniorů, nebo zdravých, kteří žádají bezplatnou péči.

Pokud tedy chceme mít moderní a výkonnou vědu, musíme mít také moderní a efektivní sociální systém. My se tu dnes přeme o systém rozdělování dotací. Ale, dámy a pánové, my se tu přeme o drobné. My se tu přeme o pár drobtů, které zbývají pro vědce na vyjedeném stole takzvaného státu blahobytu. Prosím, zkuste se také zamyslet nad dlouhodobými předpoklady pro naplnění 1. postulátu. Ne jen nad momentálními a možná pro někoho nepříjemnými dopady plnění postulátu č. 2.

Zmínil jsem se tu o vědecké metodě. O testu pravdy. Demokracie se bohužel řídí jinými pravidly. V demokracii obvykle není důležité, jaké věci jsou, ale jaké se jeví být. Což může být, ale také nemusí být totéž. Právě vědci, ale vždy bojovali s falešnými iluzemi, nepravdivými předpoklady, s nebezpečnými předsudky. Byl bych velice rád viděl, aby vědci měli daleko větší vliv ve společnosti. Tam, kde vládne racionalita a střízlivé hodnocení faktů, je méně prostoru pro populismus a demagogii.

Dovolte mi závěr malou literární odbočku. V minulém století se intelektuálové hodně věnovali fenoménu megalomanského vědce, který ve velikášské snaze o pokrok zničí lidstvo. Přitom nic takového ve skutečnosti nikdy nehrozilo. Zato vidíme, kolik zla napáchali megalomanští politici, kteří mají plná ústa pokroku a velikášských slibů. Před nimi nás ale nevaroval nikdo.

Myslím, že je na čase, aby vědci daleko více zasáhli do veřejné debaty. Moderní, masová a stále více manipulovaná demokracie potřebuje více odpovědnosti, více střízlivosti, více obezřetnosti, racionality, objektivního hodnocení faktů. Potřebuje více vědeckého přístupu. I vaše podmínky závisejí na výsledku veřejné debaty. Ta dnes stojí na rozcestí. Rozcestí mezi odpovědností a neodpovědností. Rozcestí mezi budování a rozšiřováním našeho potenciálu a podporou okamžité spotřeby. Buď budeme do naší budoucnosti investovat, nebo ji už v přítomnosti projíme. Je to i na vás.

Ing. Mirek Topolánek, předseda ODS

ZDE ohodnoťte Mirka Topolánka