Tématem cesty byla samozřejmě i dluhová krize eurozóny,  veřejný dluh a jeho stabilizace. Již tehdy mě zaujal klid, s jakým tehdy ještě vládnoucí socialisté k problémům přistupovali. Převážně mladí lidé  již ani z náměstí neodcházeli,   některá  se změnila  ve stanové tábory a  hlasité protesty byly na denním pořádku. Ostatně mladí neměli kam spěchat. Již tehdy jejich  počet po škole bez práce atakoval 45% hranici.  Španělští politici bagatelizovali situaci, spoléhali na pomoc EU, problémy chtěli  řešit zejména vlastní spotřebou. Energii a odvahu  k radikálním změnám byste u nich hledali marně.

Letošní lednová statistika vystavila nejen Španělsku, ale celé EU  nelichotivý účet. Bez práce je v eurozóně  10.7 % lidí, což je zřejmě historický rekord. EU jako celek je na tom líp jen o pověstnou píď – 10.1 %. Španělé se od loňské letní nezaměstnanosti 20%  vyšplhali na téměř 25%. Přitom situace je ve skutečnosti  mnohem horší. Velká část populace má jen příležitostnou práci a ve statistikách není vedena. Pokud někdo prosazuje rigidní, ochranářský zákoník práce ve prospěch zaměstnanců, měl by  čísla brát vážně. V lednu marně shánělo ve Španělsku práci 49.9% lidí mladších 25 let. V Řecku  je to podobné.  Zbavit se ve Španělsku nepotřebného zaměstnance je ekonomicky téměř  nemožné.  Tamní  zákony a kolektivní  smlouvy  trh práce dokonale paralyzují. A je logické, že  nejhůř dopadnou mladí lidé, kteří hledají své první místo. A naši odboráři a levicoví politici by měli přemýšlet  i dále. Co bude s mladými, kteří budou živořit na ulici? Co je horší, být nezaměstnaný po škole, nebo před penzí? Dostalo se mladým vzdělání proto, aby ho prošustrovali ve stanech na náměstích? Kam asi půjdou mladé elity země?  Co udělá generace „ani ani“ (ani nestudují, ani nepracují)? Evropě hrozí průšvih  netušených rozměrů.

Ve světle zatím problémové sanace řeckého zadlužení se nabízí otázka, jak bude zejména Německo schopné udržet  nad vodou předlužené  jižní křídlo eurozóny? Není až tak hrozné, že Evropa prochází krizí. Alarmující je, že evropské politické špičky nenabízejí udržitelné řešení krize. Nebo nabízet nechtějí. Recepty na ozdravění evropských ekonomik existují.  Po desítkách let  populismu a nezodpovědnosti se nikomu nechce s pravdou ven. Pravdomluvný  politik je pravděpodobně nevolitelný. Uznejte sami. Pro dynamickou ekonomiku třetího tisíciletí je třeba, aby si většina společnosti uvědomila že:

- prosperitu v žádné zemi na světě nevybudoval veřejný sektor. Ten vznikl až na základech  hodnot vytvořených soukromým podnikáním,

- pro konkurenceschopnou ekonomiku je třeba pružné pracovní právo, aby mohlo docházet k volnému pohybu pracovních sil,