Po publikování studie o ekologickém stavu Československa ztratili občané vůči režimu zábrany. Jejich nespokojenost vyvrcholila demonstrací „za čistý vzduch“ 11. až 13. listopadu 1989 v Teplicích, která byla předzvěstí sametové revoluce. Od té doby nabyli lidé dojem, že se situace výrazně zlepšila. Opak je ovšem pravdou.

V prvních fázích „budování socialismu“ se nepřipouštělo, že znečištění a jiné poškozování životního prostředí či ohrožení přírodních zdrojů může vůbec existovat v nejlepším ze všech politických a ekonomických režimů. Později o důležitých problémech vládcové prostě neinformovali. Například ropná krize na podzim roku 1973 nebyla námětem jakékoliv vážnější diskuse a pozornost jí byla věnována jen okrajově.

Občané Československa se mohli nanejvýš dozvědět, že zahnívající kapitalismus zachvátila další krize, jež přinesla nedostatek životně důležité suroviny a desetinásobné zvýšení její ceny, zatímco my máme a budeme mít ropy dost za stálé ceny a z nevyčerpatelných zásob bratrského Sovětského svazu. 7. ledna 1984 však publikoval pařížský Le Monde část rozsáhlého textu Rozbor ekologické situace v Československu. Analýzu si ve skutečnosti pro sebe vyžádal tehdejší předseda vlády Lubomír Štrougal, jejím zpracováním byla ve vší tichosti pověřena ekologická sekce Čs. biologické společnosti při ČSAV. Díky jejím kontaktům s Chartou 77 a s disidentským prostředím vůbec se však text podařilo propašovat na Západ a informační embargo tak bylo dramaticky prolomeno.

Zprávu široce citovalo vysílání Hlasu Ameriky, Rádia Svobodná Evropa a významné deníky v Německu a jinde. Uveřejněné informace jednoznačně ukázaly světu i domácím obyvatelům, že Československo patří mezi nejhorší státy v evropském i světovém měřítku, stav životního prostředí je katastrofální.

Továrny dusily kraje Přesné údaje podrobně známy nebyly, avšak celkový obraz byl jasný a zbytek si lidé dokázali domyslet. Ve skutečnosti, právě proto že celá situace byla netransparentní, se lidé domýšleli horších důsledků a měli větší obavy o své zdraví, než by odpovídalo skutečné situaci (která ovšem byla opravdu špatná). Nejhůře zasaženými oblastmi byla všechna velká města v čele s Prahoua Ostravou a především území pánevních okresů v Severočeském hnědouhelném revíru. Zde se velmi často vyskytovaly smogové situace, kdy při teplotních inverzích kombinace mlhy a jedovatých zplodin chrlených komíny elektráren a továren dusila celý kraj. (Charakteristický detail: slovo smog se nesmělo užívat.) Například koncentrace nejvážnější škodliviny, oxidu siřičitého, dosahovala mnohdy hodnot, které si dnes už vůbec nedovedeme představit (až padesátinásobky hygienických norem). Zejména v Severočeském kraji se lidé cítili přímo ohroženi na zdraví a životech a postupně ztratili zábrany vůči režimu.

Nespokojenost vyvrcholila velkou demonstrací v Teplicích „za čistý vzduch“, která trvala od 11. do 13. listopadu 1989 a patřila k významným impulzům, ze kterých vzešel Listopad. V jednom z prvních průzkumů veřejného mínění z ledna 1990 považovali pak lidé radikální zlepšení ekologické situace za úkol číslo jedna pro novou vládu, ještě důležitější než jiné naléhavé změny včetně potřeby radikální přestavby ekonomiky.

Všeobecná nálada ve společnosti se úspěšně projevila v široké podpoře všech opatření ke zlepšení životního prostředí. Parlamentem hladce prošly potřebné zákony, kterými byla zajištěna účinná ochrana přírody a ostatních složek životního prostředí.

Byly zřízeny nezbytné instituce včetně mocné inspekce a státního fondu. Zároveň se dařilo postupně mobilizovat stále větší objemy finančních zdrojů z veřejných i soukromých zdrojů.

Například ČEZ pod tehdejším osvíceným vedením investoval více než 40 miliard korun do odsiřovacích a dalších potřebných zařízení. Celkové výdaje dosáhly na konci 90. let objemu přes 2,5 procenta HDP, což je přímo světový rekord nebo je mu blízko.

Rychlý start účinných opatření byl umožněn také dlouholetou systematickou přípravou, především v rámci ekologické sekce, která sdružovala širokou škálu odborníků a systematicky promýšlela veškeré potřebné kroky k ozdravění prostředí včetně podoby zákonů dávno před Listopadem. Výsledkem mohutné veřejné podpory a velkého úsilí mnoha lidí bylo masivní zlepšení životního prostředí v průběhu první dekády nového režimu. Zejména se dramaticky zlepšila kvalita ovzduší, například emise oxidu siřičitého - tehdy nejnebezpečnější škodliviny - klesly o 85 procent. Situace se zlepšila tak rychle a tak výrazně, že při vyjednávání o vstup do Evropské unie na přelomu tisíciletí odpovědní pracovníci bruselské Komise nevěřili českým vyjednavačům, že se situace mohla tak dramaticky zlepšit za pouhých několik let.

Průzkumy veřejného mínění u nás v poslední dekádě pak systematicky ukazují, že lidé jsou se svým životním prostředím spokojeni, vláda se dokázala o situaci postarat, fungují městské a jiné samosprávy. Životní prostředí se do té míry výrazně zlepšilo, že lidé nabyli přesvědčení, že je v zásadě všechno v pořádku. Převážně soudí, že stav životního prostředí je u nás na takové úrovni, že vlastně není třeba nic vážnějšího řešit, a často považují snahy o radikálnější ochranu za „přehnané“ a kontraproduktivní. Naopak musíme rychle pokračovat v ekonomickém rozvoji, abychom konečně dostali svou životní úroveň na kýženou úroveň Západu.

Skutečností ovšem je, že vše v pořádku není. Po masivním zlepšení v 90. letech se po roce 2000 situace celkově lepší jen velmi pomalu a v některých ukazatelích, jako je například znečištění ovzduší nebezpečnými jemnými prachovými částicemi či stav zemědělských půd, se stav dokonce mírně zhoršuje. Ostravsko patří k oblastem s nejvíce znečištěným ovzduším v Evropě, vmíře využití odpadů jsme na tom špatně, emise skleníkových plynů v přepočtu na obyvatele jsou jedny z nejvyšších v Evropské unii, ani čistota vod se výrazně nezlepšuje.

Vyléváme s vaničkou i dítě Neoprávněné sebeuspokojení je jen jedním z důvodů nepříznivé situace. Přispívá k tomu dále to, že zásadní omezení velmi masivního znečištění je na začátku celého procesu relativně snadné, ale odstranit relativně nízké, avšak pořád významné znečištění je mnohem náročnější.

Svou roli hrají i další faktory, k nimž patří stále nízká úroveň environmentálního uvědomění. Příkladem je diskuse o obnovitelných zdrojích energie. Veřejnost ve vyspělém světě chápe, že v delší časové perspektivě musejí plně nahradit stávající fosilní zdroje energie. Protože představují radikálně nový nevyzkoušený přístup, je zcela pochopitelné, že ne všechny nastoupené cesty prokážou svou úspěšnost a životaschopnost. Příkladem jsou fotovoltaické panely na polích či neuvážená podpora biopaliv. U nás však „vyléváme s vaničkou i dítě“ a jsme svědky až nenávistných kampaní proti obnovitelným zdrojům všeobecně. Souvislost s akutní potřebou omezit velmi vážné globální nebezpečí změny klimatu a její člověkem vyvolané hlavní příčiny - emise ze spalování fosilních paliv - nám téměř dokonale uniká.

Zatímco v 90. letech jsme mohli být na výkon České republiky co do zlepšování podmínek životního prostředí hrdi, dnes tomu tak rozhodně není. Řada případů z poslední doby, mezi něž patří třeba ochrana přírody na Šumavě či stav znečištění ovzduší, nám čest nedělá. Situace se jistě vůbec nedá srovnat s tím, co bylo před Listopadem, avšak ani dnes nemůžeme být spokojeni.

Bedřich Moldan
profesor Univerzity Karlovy a ředitel Centra pro otázky životního prostředí

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.