Pokud dnes roste podpora takzvaných extrémistů, pak je to tím, že jako jedni z mála říkají nahlas to, co si většina z nás myslí.  Bez včasné diagnózy nejde léčit - řekl by lékař a hledat nápravu, když úmyslně přehlížím příčiny, je nemožné. V případě českých "extrémistů" pak rozhodně nejsou řešením zákazy. Svoboda projevu je pro každého  - byť by ten člověk říkal sebevětší blbost. Řešením je otevřená a věcná diskuze, bez nálepkování a shazování diskutujících.

Otázkou také je ochota příčiny hledat. Spousta takzvaně obecně prospěšných  lidskoprávních organizací žije právě z toho, že tyto problémy existují. Jejich likvidace by existenčně ohrozila i je. V České republice jsou největším "multikulturním" problémem zřejmě Romové. Ať mi odpustí ti, kterých se to netýká, ale velká část je prostě pro společnost obrovská přítěž. Podívejte se do věznic, kojeneckých ústavů nebo dětských domovů - každý hned pozná, že Romů tu je násobně víc, než by odpovídalo jejich podílu oproti bílé většině. Počet Romů ve společnosti roste, ale úměrně tomu se nezvyšuje jejich podíl na tvorbě společného bohatství. Naopak. A to drtivou část veřejnost štve. Oprávněně. Tohle je problém. A je to problém i těch pracujících a slušných Romů.

Ještě na počátku devatenáctého století se Češi styděli mluvit na veřejnosti česky a Čech byl totéž co lokaj nebo služka. Teprve Němci inspirované národní obrození začalo postupně Čechy nutit, aby sami hledali důstojné místo ve společnost jako Češi. Ostatně - pamatujete, jak po revoluci v německých a rakouských obchodech visely cedulky "Češi nekrást!"? Byl to rasismus? Ne. Jen přirozená reakce na české zloděje. Dnes už německé obchody české zákazníky vítají s nadšením a v češtině jsou už úplně jiné cedulky. To, že Cikán je dnes vnímané hanlivě, to není vina ani neonacistů ani Čechů ani Turků. To je v prvé řadě hanba Cikánů. Jejich dlouhá staletí pěstovaný životní styl a životní hodnoty chtěj nechtěj kolidují a
kolidovaly s hodnotami ve všech civilizovaných zemích. V Japonsku mě považovali za méněcenného pro můj moravskokorejskojaponský původ. Naštěstí mě tam nedostali do rukou žádní "lidskoprávníci". Jen táta s mámou mně vysvětlili, že důležité je, co po člověku zůstane, co udělá pro společnost a ne to, jak vypadá. Moje odlišnost se mi stala motivem k
práci - ano jsem jiný a chci vám ukázat, že jsem ne stejný, ale pokusím se být lepší.