Jistě, Marx občas podléhal zaujatém líčením pražského rodáka lipského žurnalisty Ignaze Kurandy, kde Slované dostávali co proto. Ale Heller přechází takové maličkosti, jako Marxovy sympatie s pražským povstáním v červnu 1848, kde jsou vyjádřeny sympatie vůči Čechům a kde nalezneme odsouzení německé soldatesky, výroky o tom, jak ti čeští husité napráskali německé pakáži, ocenění úrovně české kultury a českého jazyka ve 14. století, který stál podle Marxe výše než německý atd. Marx se naučil rusky, aby mohl studovat vývoj kapitalismu v Rusku a předvídal, že tam vznikne díky společenským rozporům revoluce, která hluboce zasáhne celou společnost. Engels se naučil česky a překvapil české sociální demokraty tím, že je oslovil v jejich mateřštině. I Lenin se naučil česky kvůli Šmeralovi a síle komunistického hnutí v českém prostředí.

Heller je dokladem toho, že v současné České republice může být vysokoškolákem prakticky každý. A tak neví, že v době, kdy vznikal Manifest komunistické strany, byly po celé Evropě velmi neosvícené monarchie a parlamentní demokracie (velmi omezená) byla jen ve Spojeném království a ve Švýcarsku. Třídní boj nebyl Marxův vynález, Heller by ho našel u konzervativních historiků francouzské revoluce a už Machiavelli zakládá dynamiku florentských dějina konfliktu popolo grasso  a popolo minuto. Marxův a Engelsův současník Benjamin Disraeli ve svém románu Sibyll aneb Dva národy mluví o tom, že královna vládne dvěma národům, chudým a bohatým, mezi nimiž panuje nepřátelství. Na druhé straně Marx s Engelsem ve svém Manifestu s obdivem mluví o tvořivé roli a dynamismu buržoasie, která změnila svět. Ve svém Novém čtení Marxe II (2012) pojednávám o vztahu teorie, strategie a taktiky v Manifestu. Dnes, například po monografii Tristrama Hunta o Engelsovi lze mít za dokázané, že líčení anglické sociální situace v Engelsově Postavení dělnické třídy v Anglii sedí, stejně jako analýzy tohoto problému v Marxově Kapitálu sedí. Karel Havlíček byl sice odpůrce komunistů a socialistů, ale soudil, že žádná moc ne svých privilegií nevzdá a bude ji třeba v boji (zpravidla v ozbrojeném boji) porazit. Je i on zavrženíhodný extremista?

Heller, podobný ubožákům devadesátých let, kteří Marxe zesměšňovali, píše o Marxovi jako o "mysliteli". Ty uvozovky mají Marxe snížit. Šimon Heller tím spíše něco vypověděl o sobě.  Václav Havel ironizoval Marxe jako zlobného ješitu a Engelse jako relativně bezvýznamného filosofa XIX. století.  Česká pravice Marxe pohřbívala a zatím produkuje jako svou reprezentaci jen intelektuální a morální podprůměr.  

Na začátku devadesátých let Marxe do záhrobí posílali i různí rádoby renomovaní intelektuálové. Prý je kolem něho ticho, říkal známý francouzský literát Max Gallo. Omyl se prokázal brzy. Marxismus nejrůznějších směrů nabírá na síle, nejen na universitách, ale Marxovy myšlenky se staly, možno říci, obecným kulturním statkem. Jenom třeba letmý pohled na politickou mapu Latinské Ameriky usvědčuje ty, kteří odbývají Marxe mávnutím ruky, z krátkozrakosti. Ostatně, v anketě BBC se myslitelem tisíciletí nestal Václav Havel ani Milton Friedman, ale jistý rodák z Trevíru, Karel Marx. Dva fenomény, nástup globalizace a propuknutí světové finanční a ekonomické krize zájem o něho jen zvýšily.

Před jistým časem jsem si z Paříže přivezl posmrtně vydaný spis muže, který platil na myšlenkového vůdce francouzské (a nejen francouzské) pravice, velkého protivníka Jeana-Paula Sartra, Raymonda Arona. Dílo se jmenuje Marxův marxismus, je velice objemné a plné respektu a obdivu vůči tomu, na kterého v souvislosti s jeho myšlenkovým odkazem český novinářský svět plive. Aron ho nazývá „géniem“ a „polobohem“ a vede s ním sice polemiku, nicméně stojící na uznání toho, že Marx jednou provždy změnil naše vidění světa. Jako nikdo jiný před ním ani po něm.   

Servíruje se nám, že prý nikdy nepracoval. Mohl bych oponovat, že vedl Porýnské noviny a Nové porýnské noviny, že posílal do různých novin a časopisů množství článků. Ale jen ten, kdo si dal práci a prošel celý korpus Marxových děl, jeho přípravné poznámky a korespondenci, ví, jaké ohromné dílo tento člověk vykonal. Jeho schopnosti byly nesmírné a on vědomě rezignoval na kariéru ve jménu osvobození těch, kterým tehdejší společenský systém nedopřával ani trochu důstojnosti. I významný britský konzervativní politik a velmi dobrý romanopisec Benjamin Disraeli popsal v románu Sibyll aneb Dva národy to, co známe z Engelsova klasického pojednání Postavení dělnické třídy v Anglii. Výsměšně se mluví o tom, že prý ho Engels živil. Tito posměváčci netuší nic o hloubce přátelství těch dvou velkých lidí, o jejich jakési dělbě práce. Vůbec není jednoduché porozumět jejich myšlenkové dílně a tomu, co nám ve svých spisech zanechali.