Ohrožení eurozóny se nás bezprostředně dotýká, přestože euro nemáme. Přestože se stále odkládá krok, ke kterému jsme se zavázali při vstupu do Evropské unie, a to nejen podpisy tehdejších představitelů státu, ale dosud jediným referendem. Je mnoho důvodů, proč nám na úspěchu eura existenčně záleží už teď.

První důvod pro úzké propojení ČR s eurozónou v dobrém i zlém je nasnadě – jsou to naši hlavní obchodní partneři, takže jsme závislí na jejich konjunktuře. V tuto chvíli jsme také čistými příjemci evropských fondů (163 miliard během 7 let), a je jen naše škoda, že toho nedokážeme lépe využít. Je toho však víc, co by nás mělo vést k tomu, abychom vystupovali aktivně jak v Evropské unii samotné, tak tam, kde cítíme její jádro - a euro je motorem jádra EU. K co nejaktivnější spoluúčasti při utváření jádra EU nás vede také starost o zajištění bezpečnosti země. Platí to jak v obecném smyslu, tak z hlediska energetické a surovinové bezpečnosti, naší pozice v dopravních a dalších sítích, stability měny... Každý odborník vám vyjmenuje něco, na čem mu záleží, aby zranitelnost naší malé otevřené ekonomiky a celé společnosti nestoupala nad kritickou mez.

Toto jádro Evropské unie, ve kterém se musíme hlásit už z úcty k vlastní historii, směřuje jednoznačně k hlubší integraci. Evropská unie je stále ve zřetelném vývojovém pohybu, protože je to společenství s vizí. Dál a dál pokračuje v procesu, který začal v hloubi 50. let tím nejjednodušším, Montánní unií. Je to společenství s vizí, která se občas jeví jako nenaplnitelná, a přesto si k ní Evropa – i přes různé krize - postupně nachází cestu.

Není to první pokus o propojení kontinentu v jeho různorodosti. Ve středověku byla Evropa spojena univerzalismem církve, a období, kdy byla centra středověké říše římské v Praze, za Karla IV. či Rudolfa II., jsou obdobími našeho rozkvětu. Evropa přežila sjednocování prostřednictvím revolučních válek za Napoleona, i válek ve jménu nejhlubšího temna, za Hitlera. Přežila blokové rozdělení. Nyní se poprvé integruje v mírových podmínkách a s cíli, které jsou vyjmenovány v Evropské chartě lidských práv. Patříme ke generacím, které mají štěstí.

Dnešní Evropská unie není dokonalá, není úplně tím, co chceme. Stačí letmý pohled na rozbouřená náměstí, na protesty proti lavinám škrtů a snižování životní úrovně, na volání po „Demokracii teď!“, aby bylo zřejmé, jak je daleko od našich ideálů. Chceme-li však Evropskou unii změnit, musíme ji zachovat. Chceme-li se ubránit tlaku bezohledného globálního kapitálu, musíme zachránit společenství, které jediné má dost sil na to, aby mohlo hájit práva obyčejných lidí. Musíme posilovat demokratickou integraci společenství, jehož pravidla pak dosáhnou i na bezpráví u nás. V míru a v demokracii změna často potřebuje málo – stačí jít k volbám.

Společná měna je teď nejdynamičtějším nástrojem evropské integrace. Euro je charakteristické tím, že je to projekt s otevřeným koncem, protože vyvolává potřebu dalších institucí, i těch, pro které zpočátku nebyla politická vůle. Pokud jdeme pod povrch událostí a snažíme se vysledovat strategický trend, je do společné měny zakomponována i potřeba fiskální unie, federálních zdrojů rozpočtu, hospodářské koordinace, sbližování daňových politik, aktivnější role Evropské centrální banky, společné dluhopisy.

Zatím se EU spokojovala s tím, že spoustu bezprostředních funkcí řeší společná měna samotná, euro bez uvedených navazujících institucí. I takříkajíc holé euro nabídlo likvidaci měnového rizika, nové nastavení úrokové míry pro celé seskupení, koordinaci národních centrálních bank při realizaci společné měnové politiky, snížení závislosti na dolaru, sjednocování finančních trhů a jejich regulace, vytváření kontinentálního centra – a můžeme jmenovat i další.

Toto holé euro nyní narazilo na hranici svých možností a mnohem důrazněji prosazuje i svou funkci nástroje pro utváření budoucnosti, protože v krizi vidíme stále zřetelněji, co chybí. Krize samozřejmě nemusela dojít tak daleko, aby debata o chybějících institucích mohla pokročit k něčemu konkrétnějšímu, ale tady bychom měli být hodně zdrženliví v naší kritice, protože ČR patří k těm zemím, které tuto debatu zdržují a vytvářejí nejrůznější překážky.

Teď, kdy se náhle ocitáme pod tlakem dní, kdy musíme říci jasně, zda podpoříme posilování zdrojů Mezinárodního měnového fondu a zda se připojíme k zemím vznikajícího fiskálního paktu a potenciálně i dalších institucí hlubší integrace, nikdo od nás nechce, abychom během pár hodin definovali, jak to přesně bude. Jak do sebe mají zapadat jednotlivé paragrafy.

Ptají se nás jen, zda do toho jdeme.

A o tom by se měla vést debata ve Sněmovně. Teď se nepochybně jedná o vstup do nové historické etapy Evropské unie, a historie, jak známo, trvá i po skončení funkční období jedné vlády.

Vyzýváme vládu - nechte nějakou tu historii i těm, kdo přijdou po vás!

Prohloubení evropské integrace si vyžádá větší roli Evropského parlamentu, přísnější hospodářská pravidla se neobejdou bez demokratičtějšího projednávání, odstraňování rozpočtových deficitů musí provázet i odstraňování deficitu demokratického. To by mělo být patrno i v této sněmovně.

Pokud dá vláda prostor sněmovní debatě, uvidí, že ČSSD podporuje posílení zdrojů MMF a aktivní účast v rozpočtovém paktu EU.
Vidíme v tom začátek procesu, na jehož vzniku se chceme aktivně podílet, protože jinou Evropu k dispozici nemáme a nechceme, aby se někde rozhodovalo o nás, bez nás.

Bohuslav Sobotka, předseda ČSSD