O kauze Panama Papers jste u nás již hovořil, ale podívejme se v této věci ještě na jednu věc. Z Wikileaks zazněla tvrzení, že za Panama Papers stojí finančník George Soros. Lze to dokázat? A co tento člověk vlastně dělá, jak funguje síť jeho nevládních organizací? 

Spojení Sorose s Panama Papers je celkem jednoduché. Když Panama Papers „dostaly nožičky“, doběhly nějakou shodou okolností zrovna do Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů (International Consortium of Investigative Journalists, ICIJ), jehož jedním ze sponzorů je Sorosův Open Society Foundations. Panama Papers další shodou okolností neobsahovaly žádná jména, která by sponzorům neudělala radost, kdyby byla mediálně luftována. Docela neuvěřitelnou shodou okolností jsou ti vyluftovaní bližší „klanu Rothschildovců“, a ti nevyluftovaní „gangu Rockefellerovců“. S těmi prvními se Soros nemusí, s těmi druhými ano. 

Zdá se, že „Rothschildovcům“ přišlo líto, že oproti té jejich zůstává minulost „Rockefellerovců“ zatuchlá, a rozhodli se jí dopřát též něco denního světla, čerstvého vzduchu a mediálního zájmu. Mimo jiné i tak se dá rozumět jistému aspektu Putinova oznámení o zveřejnění archiválií ze sovětských dob. Bude velmi zajímavé, co se objeví v Putin Papers! 

Co do zveřejněného rozsahu nepůjde o aktuální odhalení, ale půjdou více ke kořenům. Od třicátých let, kdy se schylovalo v největší loupeži ve světových dějinách (2.světové válce), až po konec studené války. A právě co se týče financování vzestupu nacistické říše od třicátých let a neustálého příjmu dividend z německé válečné výroby, má nepoměrně více másla na hlavě právě „gang Rockefellerovců“, protože jednak dodával nacistům celou válku ropu, ale také krom jiného uzavřel „kartelové manželství“ s IG Farben. 

Co dělá George Soros? Nu, je to filantrop a nedá se upřít, že udělal leccos dobrého. Ale na to, aby to udělal, potřeboval spoustu peněz. Tak velkou hromadu, že občas musel někoho vzít na hůl, obrat až odrat, vyšťavit, oblafnout, ‚prekabátiť‘, oklamat, podrazit, doběhnout, podfouknout či dokonce snad nedejbože podvést, aby měl na tu filantropii. To je zase ale tak bohulibý záměr, řeknou vám jeho apologeti a hagiografové, že se nad to člověk zřejmě musí holt trochu povznést, neboť kdo z nás je bez hříchu? 

Nu, a jakými cestami a cestičkami to dobro Soros páchá? Přes nevládní organizace přece. A ty nesporně odvádí velký kus práce. Studoval jsem po 9/11 problematiku financování terorismu přes různé charitativní a humanitární nevládní organizace. Pak mě to, co jsem nastudoval, docela nečekaně doběhlo, když začaly být publikovány různé náznaky finančních šmé u geograficky a předmětem činnosti zcela odlišných nevládních organizací. Uvědomil jsem si, že ten modus operandi je stejný. 90–95 % členů těch nevládních organizací je oddáno objektivně velmi prospěšné činnosti. Tím však kryjí činnost té „undercover“ části téže organizace. Dobře se to dá ilustrovat příkladem Hamasu, abychom nechodili daleko (i když by se zřejmě daly použít i příklady ještě bližší). 

Co se týče Sorosových aktivit přímo u nás v České republice, co lze vypátrat a jaké znaménko tomu dát? Jednou z nich je Nadace Open Society Fund, který kupříkladu vyhlašuje Novinářskou cenu či sponzoruje různé projekty proti ruské propagandě. Hovoří se také o některých soukromých univerzitách apod.

Sledujte stopu peněz! Znovu oslovím ty osvícenější ze zákonodárců: zasaďte se, prosím, za přijetí zákona analogického americkému „Foreign Agents Registration Act“. Ať se deklarují činitelé (příjemci zahraničních financí), kteří zastávají zájmy cizích mocností na poli politickém, vzdělávacím, lobbistickém a podobném. Tím pádem se odhalí například všichni „kremelští propagandisté“! A všichni ti s mentalitou bolševických domovních důvěrníků, kteří aktivisticky sestavují různé „prokremelské“ seznamy a přičinlivě se snaží je někomu udat, budou zbyteční. 

Jo, ale smůla – spolu s nimi se též odhalí i všichni ti „protikremelští propagandisté“! A tady začíná být zřejmé, že přijmout takový „americký“ zákon to asi půjde ztuha. Ale za zkoušku by to stálo, už jenom vidět, jak by který poslanec hlasoval! 

Zpět k Open Society Foundation. Určitě neškodí, když někdo rozšiřuje možnosti, způsoby, metody, spektrum vzdělání a poznání. Když bude kriticky srovnávat procesy ve Spojených státech, v Rusku, v Číně a jinde, půjde o velmi prospěšnou věc. Když je ale bude zužovat jen na Rusko, půjde o pohyb nebezpečný, propagandistický. 

Udělí-li Sorosova nadace novinářskou cenu například někomu, kdo kritizoval Rusko za přijetí zákona analogického americkému FARA a nekritizoval za tentýž zákon USA, je to jednoznačně špatně. Nebo někomu, kdo v době plynové krize (2009) byl schopen napsat, že Rusko zastavilo dodávky plynu do Evropy – když Rusko zastavilo pouze tranzit přes Ukrajinu, protože tam ten Evropě určený plyn kradli, zatímco plynovod Jamal dopravoval ruský plyn do Evropy na plné pecky. Napadly mě tyto dva příklady, protože takzvaných novinářů, kteří takto dehonestovali sebe i řemeslo, bylo pohříchu mnoho. 

Jak vůbec hodnotíte činnost různých nevládních organizací, jako jsou třeba Evropské hodnoty? Ty se poměrně ostře vymezují vůči celé řadě záležitostí, speciálně vůči prezidentu Zemanovi, ale nejen to. A nakolik jde o nevládní hnutí v pravém smyslu? V čem podle vás tkví důležitost a potřebnost takových institucí pro společnost? 

Kritizují-li různé think-tanky prezidenta, je to dobře. Záměrně píši obecně, protože to tak myslím, a nechci dělat nikomu zadarmo reklamu. Trvám ovšem na pojmu „kritizují“, který nelze zaměňovat s pomlouváním a rozšiřováním nenávisti. Prezident je aktivní, vyjadřuje se k lecčemus, a tak dává mnoho možností k hodnocení své činnosti všem, kteří ho sledují. To je základní paradigma demokratické kontroly. 

Rozhodně by však mělo být vždy jasné, odkud vane vítr. Různé think-tanky jsou různě financovány a měly by to také deklarovat, čí hájí zájmy. Těžko bude z Ruska financovaný think-tank hájit čistě naše zájmy. Právě tak ale i think-tank financovaný z USA. Nebo ze Severní Koreje, Číny či z Velké Británie. 

I tento příklad zdůrazňuje potřebnost zákona typu FARA! Nevládní organizace jsou jedním z důležitých segmentů občanské společnosti, ale musí kolem nich být jasno. Zejména nyní kolem těch protiruských, jejichž aktivity mi připomínají ty aktivně bonzující domovní důvěrnice, které se nikdy do žádného seznamu spolupracovníků StB nedostaly. (Dokonce mi jeden bývalý příslušník StB o jednom takovém týpkovi řekl, že se před ním nechali zapírat, když chodil aktivně bonzovat na fízlárnu.) Kdykoliv zaslechnu o těch dobrovolných protiruských stachanovcích, kteří neumdlévajíce šmejdí po internetu, aby v rámci ochrany národa před kremelskou nákazou všechny takové „závadové“ nálezy napráskali svým chlebodárcům, shledávám, že tradice domovních důvěrníků má velmi tuhý kořínek. 

Zdá se rovněž, že poslední dobou se stále aktivněji projevuje veřejně jakýsi „konglomerát“ určitých politiků, novinářů, komentátorů, univerzitních organizací a některých církevních činovníků. Ti vytváří určitý slepenec, který v případě nutnosti „zakročí“ proti většinovému názoru veřejnosti – třeba v případě migrační krize atd. Je to mylná představa, anebo lze něco takového obsáhleji popsat? 

Možná jde spíše o fenomén „stádového myšlení“ podpořený samozřejmě závislostí různých těch tuctových subjektů na jejich sponzorech. Nemusí tam být ale žádná přímá direktiva, jak se chovat. Je mnoho lidí, kteří milují anonymitu a teplíčko stáda. I smrádeček, ale i na ten si lze zvyknout. Všimněte si, že zlo a poťouchlost má jakousi samoorganizační schopnost. 

To ta liberální smečka, ta je zase téměř z principu nezorganizovatelná. Blyštivá ega hledají ponejprv rozdíly, a to i když se loď potápí. Proto vždycky liberálové nakonec dostali přes držku. A z mnoha se najednou stala poslušná zvířátka. 

Takže vizuálně převládá ta spořádaná strana. Liberálové by se mohli sjednotit aspoň na tom, že se na tu jednotnou frontu vrhnou a důkladně ji rozloží. Třeba tím, že poukáží na jejich uměle, účelově překlenuté rozpory. Sami by se naopak mohli trochu infikovat tím mechanismem, že občas je dobré se přestat hádat a trochu společně zatáhnout. 

Nicméně si nemyslím, že by vámi popsaný jev byl mimo rámec demokracie. Nesmíme si ji dělat jednoduchou, protože pak by mohl někdo přijít s nápadem ji zjednodušit úplně. 

Jednou z nejviditelnějších tváří onoho „konglomerátu“ za nedávné měsíce je kněz Tomáš Halík. Ten sice není a nebyl nikdy zvolen do žádné veřejné funkce, ale je poměrně výrazně preferován v médiích a proti svým kritikům vystupuje značně razantně. Nedávno navíc obdržel Templetonovu cenu, „nobelovku za náboženství“, jak psala některá média a často se tím v různých sporech holedbá. Jak vidíte jeho veřejnou činnost? 

Vím, že bývá dáván otazník nad Halíkovou fází života za předchozího režimu. Zčásti tomu nahrává i podivnost, že Halíkova diplomová práce nebyla veřejnosti dostupná (nevím, jak je tomu teď). Hodnocení „vědeckosti“ jeho teologických prací (vázané přes ten „kafemlejnek RIV“ na finance) je také sporné – povězte mi, co se ve 21. století dá v teologii vydávat za „nové“? 

Nemohu však souhlasit s těmi, kteří mají na Halíka skrznaskrz negativní názor, že by ten člověk nemohl vykonat i něco dobrého. Jeho knihy mají mnoho čtenářů a budou je mít, i když nebudou vydávány za „vědecké“. Jeho úvahy o blízkosti ateismu a mystiky jsou interesantní, ať už se inspiroval kdekoliv. Já je četl od něj a jsem za to vděčný. 

Anebo jeho dialog s islámem! V tomto bodě musím uznat, že je frajer, protože v této zpovykané společnosti, která je ve stavu „morálního zmatku“, se na něj za to snáší neuvěřitelný hnus. Stokrát s ním nebudu souhlasit, ale v tomto ho holt podpořím. Je jedním z mála, kdo pochopil pointu religionistiky, získal odstup od náboženství, aby na ně všechna mohl pohlédnout z odstupu. A uviděl to, co všichni ti pseudoznalci islámu, ti religionističtí mičurinci nejsou schopni vidět. A uviděl zřejmě i to, že tito nenávistní ignoranti, kteří neví o islámu absolutně nic, plní ta největší přání islamistů. Jsou vlastně jejich spojenci, protože staví z druhé strany tutéž zeď nenávisti. 

Manipulují se strachem – a to je největší riziko pro české občany. Žádný Islámský stát, žádní migranti, žádné ruské nebezpečí – ale předpojaté hodnocení skutečnosti a podléhání masovým psychózám. Takto nezvládneme ani naprosto banální hrozbu, která bude skutečná, protože ji prostě nebudeme schopni identifikovat. A když už, tak začneme místo chladné kalkulace hysterčit. 

Výrazným tématem současnosti v některých médiích a již zmiňovaných nevládních organizacích je ruská propaganda a boj proti ní. Před zhruba měsícem se ve Sněmovně konal seminář „Jak porazit kremelskou dezinformační kampaň“, kde poslanec Ivan Gabal navrhoval například mazání webů šířících ruskou propagandu a podobné věci. Existuje řada webů, které mají z boje s ruskou propagandou živnost. Nyní navíc došlo k neprodloužení akreditace dvěma ruským novinářům v Praze, důvody jsou tajné. Co k těm jednotlivým záležitostem říci? 

Neprodloužení akreditace ruským novinářům je totální lapsus. Zase dáváme Rusům nějaké lekce, když všechny ostatní státy už zaklekly do startovacích bloků, aby po zmírnění nebo ukončení protiruských sankcí vystartovaly obchodovat. 

Frenetické protiruské aktivity poslance Gabala jsou komické. Možná, že je završí návrhem zákona o cedulkách – gabalovky by se jim mohlo říkat – které by byly povinně na každém monitoru a nesly by nápis, že surfování po prokremelských webech se tresce. Které weby to jsou, určoval by vyhláškami poslanec Gabal s tou partou domovních důvěrníků, kteří takové seznamy vytvářejí a aktualizují. Mohli by mít na rukávu rudou pásku, chodit všude a kontrolovat jak cedulky, tak i historii prohlížečů. Kdyby někdo nařízení porušil, tak by se mu počítač prostě „zgabal“. 

A poslední téma. Sýrie. Tamní volby většina západních mocností neuznává za legitimní a opět to oživilo některé hlasy volající po nutnosti konce Bašára Asada a otevřeně zazněly zprávy, že pokud se zhroutí příměří, USA začnou zbraněmi zásobovat opozici. Jak to tam může dopadnout? A lze z reakcí dotčených zemí vypozorovat, o co jim v důsledku jde a jaký konec syrské krize by si přály? 

Vzpomeňte si na jeden z geniálních filmů Woodyho Allena, „Bananas“. Když se odehrává na „jeho“ ostrově San Marcos puč, ptá se hlavní postava, koho podporuje CIA. Odpověď zní: „Obě strany. CIA neriskuje.“ 

Spojené státy tak mají šanci, že budou na té vítězné straně. Když vyhraje Islámský stát, rychle se přihlásí k jeho početí. Vyhrají-li protivládní vzbouřenci, budou překypovat vděčností „Américe“. Zčásti i proto, že prodejem amerických zbraní islamistům docela zbohatli. A zůstane-li Asad, bude to přeci zásluha Spojených států, že ho nezabili. 

Se zatajeným dechem jsem četl úvahu Terezy Spencerové, v níž popisuje, jak se situace na Blízkém východě zašmodrchává („Egypt se sblížil s Ruskem a Čínou a nyní i se Saúdy, Íránci vystupují jako zprostředkovatelé mezi Ruskem a Tureckem, USA s Íránem společně ovlivňují mocenská centra v Iráku, Saúdové vidí rostoucí americký nezájem, a tak jsou najednou ‚ready‘ strategicky spolupracovat s Ruskem, NATO a Rusko se sejdou poprvé po dvou letech…“) 

Zaujalo mne to proto, že její závěr je aktuální aplikací základního tématu Miroslava Polreicha o tom, jak snižovat napětí, končit konflikty a navazovat důvěru (mimochodem, toto je výsostné téma biblických proroků a je strašná škoda, že hlas Polreichův je hlasem volajícího na poušti; ale ono tomu ve skutečnosti v dějinách nikdy nebylo jinak). 

Zpět ke Spencerové, která předchozí rekapitulaci završuje takto: „Jako by se pomalu utvářel obraz vzájemně provázaného a pestrobarevného světa, v němž jsou zohledněny zájmy nejen světových, ale i místních hráčů tak, aby nikdo nevyčníval, aby nebylo jednoznačných vítězů a jednoznačných poražených a aby všichni byli s to po konci syrské krize uchovat svou tvář. Spokojenost pro všechny, nebo lépe, nespokojenost by v konkrétních případech neměla dosahovat míry, z níž by pramenily další konflikty. Není to otázka příštích měsíců jako spíš mnoha let, ale není o to méně zajímavá. Už jen tím, že iniciátorem rozhodně není Západ, ten spíš jen zkouší přizpůsobovat se vývoji.“ 

Něco tak střízlivě a podloženě nadějného jsem dlouho nečetl, a proto už nemíním nic dodávat.