Doněčtí vzbouřenci by chtěli mobilizovat až 100 tisíc mužů, prezident Porošenko v Mnichově opět žádal o dodávku zbraní. Američané, Evropa a ani naši politici zbraně Ukrajincům posílat odmítají. Jak máme podle vás toto všechno číst? Bude se na Ukrajině válčit až do úplného zničení jedné z bojujících stran? Nebo spatřujete reálné naděje na uklidnění či dokonce ukončení konfliktu v současné iniciativě Francie a Německa a středečního summitu v Minsku?

Ukrajinské vedení chce za každou cenu ještě více zatáhnout Západ do svého konfliktu s Ruskem. Z jejich hlediska je to pochopitelné, pro Západ by to bylo v konečném důsledku fatální. Dodávky zbraní by byly dalším krokem na eskalační stupnici. Řekl bych, že by (byť i velmi opožděná), iniciativa Francie a Německa by mohla být důležitým krokem k postupnému uklidnění konfliktu.  

Novinářka Tereza Spencerová soudí, že úvahy o amerických dodávkách zbraní ukrajinské armádě mohly sloužit jako zastrašení evropských spojenců, kteří začali jednat příliš samostatně na Washingtonu. Co si o takové variantě myslíte? Případně, co za tím rozhodnutím zbraně zatím nedodávat je?

Myslím si spíše, že Spojené státy hrají i v tomto konfliktu svojí vlastní hru. V jejich zájmu je oslabit jak Rusko, tak i EU. Možné dodávky zbraní ukrajinské armádě rozumím v této souvislosti. 

Europoslanec za TOP 09 Jaromír Štětina kritizuje přístup EU k Ukrajině. Podle něho se nad unií vznáší duch paktu Molotov - Ribbentrop a závan mnichovanství. Jediná Litva je podle jeho slov statečná a dodala Ukrajině zbraně. Jak se na to díváte?

Litva jedná skutečně rozhodně a rozumím jejímu gestu. Ale je jasné, že to je politika někoho, kdo je bezprostředně ohrožen. Podobně je vysvětlitelná i jednoznačná pozice Polska. Chápu chování těchto vlád a nezávidím jim jejich situaci. Západoevropské země však tuto problematiku vidí z větší vzdálenosti a z jiného úhlu. Tím nepochopitelnější pro mě je, že se západní státy začaly na Ukrajině tak energicky angažovat. Ale pro západoevropskou politiku je příznačná následující příhoda.  

Nedávno dal rakouský ministr zahraničí Sebastian Kurz na otázku německého rozhlasového reportéra, jestli EU nebyla v souvislosti s pozápadněním Ukrajiny přehnaně ofenzivní pozoruhodnou odpověď. Tenkrát prý nikdo nemohl vědět, jak to dopadne. A tak se ptám, na co vlastně existují ministerstva zahraničí, když zřejmě ani v nich není dost kompetentních odborníků, aby předem varovali před nerealizovatelným projektem.