Začala bitva o Mosul. Zajisté bude krvavá, s přítomností civilních obětí, nicméně po internetu kolují vtípky, že v našich médiích zajisté žádné civilní oběti nebudou – protože když válčí Rusové, páchají masakry a zvěrstva, když válčí Američané, bombardování je vždy přesné. Jde o hloupé vtipy příznivců ruské propagandy, nebo na tom něco bude? A co bitva jako taková? A co je pravdy na tom, že Daeš nejspíš vyklidí pozice a definitivně se přesune do Sýrie? Jinak po delší době jsme slyšeli o vládě Iráku, která se nyní ohrazuje proti vjezdu turecké armády na své území. Co tento rozměr celého problému? 

Daeš obsadil Mosul před dvěma lety a americké letectvo na město po celou tu dobu s větší či menší intenzitou útočí. Letos v dubnu Pentagon oznámil, že tyto jeho nálety zabily celkem 13 civilistů, pochválil se, jak je lidumilný, ale současně si poněkud překvapivě zvedl míru povolených civilních ztrát. Deník USA Today vzápětí přinesl svědectví nejmenovaného plukovníka, podle něhož nálety v Mosulu zničily 6000 domů a bylo při nich shozeno a odpáleno 40 tisíc bomb a raket. Čili počty civilních obětí nutně musely být řádově vyšší. Údaje přímo z města hovořily o stovkách mrtvých civilistů při náletu na tamní univerzitu v březnu, asi stovce mrtvých při rozbombardování dvou mléčných farem, tisíce lidí zahynuly v troskách zasažených obytných domů… Pentagon většinu takových ztrát do svých statistik ani nezahrnuje. Tak to ale obecně chodí přinejmenším už od první války v Zálivu. Nejenže už dnes války nikdo ani nevyhlašuje, ale ani proti sobě nestojí dvě armády někde na odlehlém poli. Útočí se na města. Americká armáda – a nejspíš nejen ona – má i tabulky k výpočtu civilních ztrát: shodíte-li na město s určitým počtem obyvatel žijících na určité rozloze určitý počet takových a makových bomb, zabijete tolik a tolik lidí. 

Skutečnost, že se o těchto mosulských obětech u nás nemluvilo a nemluví, mě opravňuje k předpokladu, že se bude mlžit i o obětech právě zahájené ofenzívy. A civilní oběti budou, protože v Mosulu je stále prý až milion lidí a není pravděpodobné, že by si americká bomba mezi nimi nějak prokličkovala cestičku k nějakému volnému plácku, kde by nikomu neublížila. Od toho bomby koneckonců ani nejsou. Nicméně, mlčení o obětech nemusí být ve finále úplné, protože na útočící straně jsou také Francouzi, Britové, irácká armáda, šíitské milice vycvičené v Íránu, Kurdové, Turci… Kdyby bylo nejhůř, vždy bude možné někomu z nich – podle aktuálních politických sympatií a strategických úvah – „něco“ připsat, aby Západ zůstal čistý, zatímco ti ruští řezníci si budou dál masakrovat to východní Aleppo. 

Na zahájení ofenzívy k osvobození Mosulu jsou ale vedle těchto ponurých vyhlídek mnohem zajímavější právě ony spekulace o možném přesunu bojovníků Daeše z Iráku do Sýrie. Na jedné straně to vypadá poměrně logicky, protože už před pár lety Saúdové s americkou podporou vytvořili plán na zbudování jakéhosi salafistického emirátu na východě Sýrie, takže by se nyní vlastně jen navázalo na cosi už připraveného. K tomu platí, že pestrá koalice různých armád a milicí na Mosul útočí ze tří stran, ale západní směr – tedy na Sýrii – je otevřený a jako by přímo vyzýval Daeš k pochodu. Nicméně, současně platí, že ztráta Mosulu a dalších oblastí v Iráku i třeba na severu Sýrie, mění někdejší vize jakéhosi mocného chalífátu v domeček z karet, který by navíc musel být uměle udržován při životě – pokud ne rovnou Západem, tak alespoň našimi osvědčenými středověkými spojenci typu Saúdů. Neumím si představit, jak by to naši západní politici dlouhodobě vysvětlovali svým voličům. 

A navíc je čím dál očividnější, že Rusko, Sýrie i Írán s takovou variantou počítaly. Šíitské milice tak nyní podporují Kurdy v pochodu na Tal Afar, město na dálnici spojující Mosul se syrskou Rakká, a pokud ho ovládnou, fakticky tak Daeši cestu uzavřou. K tomu si Rusové k syrským břehům „vezou“ letadlovou loď, prý čerstvě stihli vybudovat nové ranveje na letecké základně na východě syrské provincie Homs, aby to měli k bombardování hranice s Irákem blíž, a větší smysl začínají dávat i právě zahájené manévry ruských výsadkářů, kteří si v Egyptě nacvičují boj proti teroristům v pouštních podmínkách. 

Jaký výstup pro Blízký východ asi z celé akce bude? Vy jste tvrdila, že Američané se z „Blizáče“ stahují, ovšem nyní jsou na místě a bojují. Bojují o zvrat situace na svou stranu, nebo o cosi jako „čestný úspěch“? V Sýrii byli v defenzivě, takže to chtějí zkusit z druhé strany? 

Myslím, že USA se z Blízkého východu stahují fakticky už od arabského jara, které podle všeho dodnes neumějí adekvátně uchopit – revolty v Tunisku a Egyptě zaspaly a přišly o své osvědčené diktátory, v Libyi už převzaly iniciativu, ale ve finále jen celou tu prosperující zemi rozbily na padrť, a v zopakování tohoto postupu v Sýrii jim zabránilo Rusko posléze i s Čínou a regionálními mocnostmi. Obecně vzato Washington přišel o Sýrii a Egypt, zkouší se držet v Iráku, ale přitom se o něj dělí s Íránem, přichází svým způsobem o Izrael a Turecko. Zdá se, že spolehlivými spojenci jsou už jen Saúdové, Katar a další tmáři, ale zrovna včera Saúdy vedená Rada pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC) označila turecké gülenisty za teroristy a zcela stejně se zachovala i celá Organizace islámské konference. Čili Ankara i u amerických spojenců dokázala prosadit svou tezi, že za letním pokusem o vojenský převrat stojí islamistický duchovní Fethullah Gülen, který žije v exilu v USA, a Turecko neustále požaduje jeho vydání. Gülenovou extradikcí by ale USA přišly o globální vlivovou islamistickou síť, což se jim samozřejmě nechce, a tak Ankara očividně navyšuje sázky. Je třeba mít na paměti klasický bonmot, podle něhož Turci nejsou tak silní, aby dokázali sami hrát svou hru, ale jsou dost silní na to, aby ostatním jakoukoli jejich hru zkazili. Nevím, do jaké míry berou Turci ještě vážně své závazky vyplývající z členství v NATO, ale faktem je, že coby spolubojovníci při osvobozování Mosulu budou nevypočitatelní a s neustále nataženou rukou: „Dejte nám Gülena, nebo…!“ 

Nemám jasnější představu o tom, proč se Saúdové připojili k Turecku proti USA – namátkou to může být strach o miliardy dolarů, které pozůstalí po obětech z 11. září mohou vysoudit na Saúdech, může to být třebas i sílící washingtonská nechuť vůči saúdským masakrům v Jemenu, může to být i nynější příprava na likvidaci wahhábistického Daeše v Mosulu nebo trest za Obamovu neochotu vyslat do Sýrie pozemní vojska a svrhnout Asadův režim… Poseďme ještě chvíli a určitě najdeme i další možné důvody, ale v každém případě to ukazuje, že pozice Ameriky na Blízkém východě je čím dál nejistější a ohrožována je současně z mnoha stran. 

Osvobození Mosulu se tak pro Baracka Obamu stává poslední příležitostí, jak na Blízkém východě neskončit své prezidentování s „kanárem“. I tak je to ale hodně krkolomná záležitost – vznik této teroristické organizace lze doložit do amerického trestného tábora Camp Bucca v Iráku; ještě v roce 2012 americká armáda považovala Daeš za svůj strategický nástroj proti Asadovu režimu, o dva roky později už ale proti němu Obama vyhlásil „válku“ poté, co Daeš začínal „přerůstat přes hlavu“ a ostentativně popravil několik Američanů. Mimochodem, Mosul Daeš obsadil prakticky bez boje, protože tamní sunnitské milice placené Saúdy město povinně vyklidily. A dva roky staré hacknuté e-maily Hillary Clintonové mimo jiné dokládají, že Saúdové a Katar finančně a zbrojně podporovaly Daeš; a když to věděla Hillary – v té době „mimo službu“ – tak to jistě věděl i Washington… Mimochodem, dostat se do situace, kdy začínám bojovat proti teroristické organizaci, u jejíhož zrodu jsem stála, do níž jsem vkládala mnohé naděje, kterou sponzorují mí teoreticky nejzavázanější klienti, a pak čelit těm i těm… Dosáhnout takového výsledku během nějakých pěti šesti let už vyžaduje obrovský kus strategického fištrónu, ne? 

Pokud jde o Rusko, Putin ze zúčastnil jednání tzv. normandské čtyřky, tedy sebe, Merkelové, Hollanda a Porošenka. Co jednání přineslo, pokud něco vlastně mohlo přinést? Jak moc se nyní ovlivňují spojené nádoby Blízký východ – Ukrajina? A co říci k politickém rozkolu v Německu na téma další sankce pro Rusko, kdy určitá část německé scény je pro, jiná spíše proti. 

Nevím, ale mám dojem, že od tohoto summitu nikdo nečekal nic, a tak se i stalo a všichni jsou asi spokojení. Rozhovory ani fakticky nic přinést nemohly. USA a Západ opakují mantru, podle níž musí Rusko začít plnit Minsk 2, a teprve pak se bude jednat o zrušení sankcí. Jenže v oné dohodě není Rusko vůbec zmíněno, natož aby mělo nějaké povinnosti. Takže je spíš otázkou, proč Německo a Francie kdysi takovou dohodu vůbec podepisovaly? Nebo ji podepsaly právě kvůli nesplnitelnosti? A Putin na druhou stranu před odletem na summit na otázku, jestli chce dosáhnout zrušení sankcí, málem rovnou ukázal prostředníček, protože sankce prý oživily místní produkci. Čili obě strany se kasají, jak jsou vlastně zásadové a v pohodě, ale nešť, kdo si hraje, nezlobí – místo toho vymýšlí jakési vágní „cestovní mapy“ k „míru na Ukrajině“. Čili aspoň se neválčí. 

Co se týče spojení Blízkého východu s Ukrajinou, mnohé komentáře o něčem takovém mluví, ale nejsem si jistá, jestli jednoznačná vazba opravdu existuje. Možná by Rusko chtělo dosáhnout dohody o obou problémech najednou, ale pravděpodobnější mi aktuálně připadá, že nemá kam spěchat. To my máme na krku zkorumpovanou Ukrajinu bez peněz, to na nás míří turecká migrační zbraň, to my v šoku sledujeme zánik demokracie a Západu v přímém přenosu… tím mám samozřejmě na mysli americké prezidentské volby, náš vzor. Co se týče německé politické scény, lavírování je pochopitelné. Po několika volebních fackách, které Angela Merkelová utrpěla v posledních týdnech, je jasné, že se vůči ní bude chtít co nejvíce stran vymezit a k tomu se hodí jakýkoli důvod. Přece nepůjdou ke dnu spolu s ní, ne? Co to má ale společného se skutečnou proměnou politiky Berlína vůči Moskvě, na to si počkejme. Ukazatelem může být třeba další vývoj plynového projektu Nord Stream II. Podle rakouské OVM ho může zastavit už „jen politika“. 

Na Ukrajině zakázali promítání polského historického filmu „Volyně“. Co tak strašného film zobrazuje, že z něj jde taková hrůza? Prozatím se zakazovaly zejména ruské filmy. Když jsme u těch zákazů, co všechno si vlastně na Ukrajině již nelze přečíst, na co se nelze dívat, čemu nelze naslouchat? Jak otevřeně tam vlastně probíhá současná politická debata?

Ten film jsem neviděla, ale z recenzí vyvozuji, že ukazuje hodné Poláky a krvelačné Ukrajince čili nabízí černobílý pohled na dějiny, které jsou ve skutečnosti černobílé málokdy. Ačkoli se režisér dušuje, že netočil žádné dokudrama, ale prostě jen film, vůbec se nedivím, že na Ukrajině film zakázali. Tamní nacionalisté oslavují své dávné, málem biblické předky coby pionýry veškeré lidské civilizace. A teď najednou že by z lidumila Bandery a jeho humanitárních hrdlořezů byli jen obyčejní sadističtí vrazi? 

A co víc, cenzura na „demokratické“ Ukrajině beztak už jede na plné obrátky. Zatím se sice zaměřovala hlavně na ruskou filmovou, hudební a knižní produkci – což ovšem jen rozšířilo spektrum výdělků pašeráků – ale v její síti už uvízla i spousta západních umělců, kteří „nedostatečně chápou“ situaci. A třeba zrovna před pár dny náckové z Pravého sektoru v Černovcých násilím zarazili promítání filmu o gayích a lesbách, kteří se aktivně účastnili Majdanu. Protože, víte, ukrajinská revoluce je jen pro hezké, blonďaté, modrooké, hetero… Ne, dělám si legraci. Pokud si odmyslím legendární, kolem hlavy omotaný cop Julie Tymošenkové a takové ty jejich „vyšivankové“ košile, tak vlastně nevím, jak by měl vypadat ideální Ukrajinec. Třeba Stepan Bandera na poštovních známkách dělá dojem tmavovlasého askety… A tamní politická debata? Otevřená na můj vkus až moc. Hodně daleko za hranici racionality potřebné k vedení státu. Pokud mám někdy výhrady vůči našemu parlamentu, tak si občas vzpomenu na ten ukrajinský a vždy se uklidním, že ještě pořád může být mnohem, mnohem hůř. 

Přijel dalajláma. Hovořil a přednášel, mimo jiné i pro 50 našich poslanců a senátorů. Zádrhel však nastal, když se s ním sešel vicepremiér Bělobrádek a ministr kultury Herman. Tuto aktivitu jako soukromou označili Zeman, Sobotka, Hamáček a Štěch... A je oheň na střeše. Příznivci dalajlámy tvrdí, že se před Čínou hrbíme, anebo rovnou, že jsme se, s prominutím posrali. Zastánci „netibetské“ linie uvádějí, že tak jako většina Západu uznáváme územní jednotu Číny, že Západ s Čínou čile obchoduje a britská královna čínského prezidenta vozí v kočáře. Tak tedy, kde je pravda? Jaký pocit z téhle „radosti“ máte? A to s přesahem na zmiňované mezinárodní souvislosti... 

Dalajláma. Náš věčný host. Pro mě je už dneska ze všeho nejvíc něco jako živá popartová figurka, která pokaždé říká to samé; a ti samí posluchači úplně stejně nábožně naslouchají, než se pak zase vrátí ke svému konzumu, ale zato jaksi očištěni, nebo tak něco. Legrační ale je, jaký cirkus kolem něj naši politici sehráli. Daniel Herman, který je z rozhodnutí soudu stále ještě zaměstnancem Ústavu pro studium totalitních režimů, třeba posezení s dalajlámou obhajoval tvrzením, že je přece „ministrem svrchovaného a suverénního státu“, což by se ovšem v hlubší diskusi dalo obhájit jen s odřenejma ušima, ale spíš by skončil úplně bez uší. A vámi zmíněná „čtyřka nejvyšších“ bůhvíproč namísto rozumného mlčení zvolila neuvěřitelnou proklamaci, s níž si samozřejmě musela naběhnout. A celou tu proklamaci o našich vztazích s Čínou prý sepsali u ministra zahraničí Zaorálka, který byl ještě před pár dny ochotný v rámci EU hlasovat pro sankce proti Rusku, abychom kolektivně ochránili Al-Káidu ve východním Aleppu. Neuvěřitelné. Přijede jeden dalajláma a nám se nabídne otřesný pohled na naše mocné. Klasik by řekl, že si takhle „zásadovou“ a rozhádanou vládu zasloužíme. Mimochodem, předevčírem britská královna Alžběta přijala ruského pravoslavného patriarchu Kirilla. U nás by z toho „ruského ideového ataku“ byl asi převrat, tam je to více méně v klídku. A v Paříži otevřeli ruské pravoslavné kulturní centrum. Divné, že? Západ – a chová se jinak než my… 

Dalajláma je každopádně zcela jistě zajímavý člověk a politické dějiny Tibetu též. V čem máme spatřovat jeho výjimečnost a duchovní apel? Jak posuzovat formu, jakou Číňané Tibet zabrali? Prezident Zeman tvrdí, že Tiber byl otrokářským státem, Číňané zase vyhlašují, že Tibet modernizovali. Konspirační teoretici tvrdí, že dalajláma je pod vlivem CIA... 

Číňané zabrali Tibet asi stejně jako třeba Rusové Kavkaz nebo Američané Havajské ostrovy; čili silou a za cenu spousty krve. Pokud někomu demonstrativně leží na srdci osud Tibetu, ale třeba palestinskou vlajku by vedle té tibetské nikdy nevyvěsil, tak je jen obyčejný pokrytec. 

A ano, „starý“ Tibet, tedy ten, v němž měl dalajláma kdysi vládnout, opravdu byla otrokářská společnost a osobně dalajlámovi mělo sloužit 17 tisíc nevolníků. O jeho vazbách na CIA bylo napsáno několik knih. Dalajlama na konci 50. let podle všeho býval na výplatní pásce CIA, která navíc v USA v rámci operace St. Circus cvičila tibetské „partyzány“ pro boj proti Číně. Třeba Süddeutsche Zeitung před čtyřmi lety v obsáhlém materiálu konstatoval, že právě po boku bojovníků vycvičených CIA uprchl dalajláma na jaře 1959 přes hory do Indie a posléze děkoval prezidentu Dwightu D. Eisenhowerovi „jak za osobní podporu, tak i za materiální pomoc“ a podobné dopisy obdrželi potom ještě i John F. Kennedy a Johnson. 

Ale to už je dávno, v dobách nejžhavější „studené války“, a v roce 1989 obdržel Nobelovu cenu za mír. Jezdí po světě, deklamuje o míru a přátelství a třeba Karel Gott si s ním teď udělal selfie a je mu „vděčný za příval nové energie“. Takže se nám sice vláda trochu rozhádala, ale zato Mistr je nabitý. Všechno v nejlepším pořádku, ne? 

Zveřejněné e-maily Hillary Clintonové naznačují některé problematické vazby, pokud jde o Islámský stát, Katar či Saúdskou Arábii. I s finančními konotacemi. Nebudeme vás zatěžovat americkým volebním divadlem, nicméně čtenáře by jistě zajímalo, co z toho všeho usuzujete a co považujete za pravdivé. A jak, prosím, chápete svěží informaci, že Julianu Assangeovi, „hrdinovi“ WikiLeaks, ekvádorská ambasáda omezila internetové připojení? Odpůrci Putina šíří vtip: O tom, co bude umístěno na Wikipedii, rozhodují její správci. O tom, co bude umístěno na WikiLeaks, rozhoduje FSB. 

Obsah e-mailů nikdo nezpochybňuje, takže je berme za „hotovou věc“. Zajímavější je spíš snaha odvrátit pozornost od jejich obsahu házením viny na Rusko, potažmo na WikiLeaks a na Trumpa coby ruské poskoky. Svým způsobem je to opravdu maximální bizarnost. A k tomu Hillary Clintonová své voliče na jednu stranu ujišťuje, že je Amerika nejmocnější na světě, na straně druhé ale viní Rusko z toho, že lozí snad ve všech amerických počítačích a hrubě ovlivňuje tamní prezidentské volby. Je ale potřeba si vybrat: buď platí první, nebo druhé. Obojí dohromady nedává smysl, což je sice v současné Americe normou, ale i tak… 

Majitelé amerických médií v drtivé většině podporují Hillary Clintonovou, a tak se zprávy WikiLeaks do obecného povědomí Ameriky příliš nedostávají, nicméně některá ta „zjevení“ jsou svým způsobem neuvěřitelná – tedy pokud je řeč stále o „pochodni demokracie,“ a ne o nějakém zatuchlém Zapadákovu s jedním šerifem ve městě. Namátkou: je tu úspěšná akce s jednotným mediálním jásáním nad údajně skvělým zdravotním stavem Hillary, nebo snaha jejích lidí vytvořit falešnou webovou stránku, na níž by Trump nabízel práci ženám výměnou za to, že se nechají ponižovat, nebo skutečnost, že Hillary k daňovým únikům používala stejné schéma, za které teď pranýřuje Trumpa, nebo pokus Demokratické strany dohodnout se s FBI na tom, že „smázne“ veškerá obvinění z federálních zločinů, jichž se Hillary dopustila, výměnou za budoucí prebendy, nebo třeba ti členové Hillaryiny kampaně provokující nepokoje na Trumpových shromážděních… 

Ten výčet špinavosti se zdá být nekonečný, a jak říkám, nikdo ho ani nezpochybňuje, jen se hází vina na to Rusko. Třeba neziskový Project Veritas ale obsáhle dokládá, že se volby v USA falšují už přes padesát let, takže… Takže letos je to jen o několik řádů nechutnější – možná jen proto, že viditelnější – než normálně. A protože do voleb přece jen ještě pár týdnů zbývá, tak ještě pořád může být hůř. Uf. 

A co se týče Assangeho e-mailu, podle některých zpráv si u ekvádorské vlády zadupal osobně ministr zahraničí USA John Kerry a pohrozil bůhvíčím, jestli mu „nezavřou ústa“. Hillary totiž musí vyhrát, aby měly Wall Street a vojenskoprůmyslový komplex radost. A co když si američtí voliči v informacích z WikiLeaks fakt začnou číst? A tak Ekvádor na své ambasádě v Londýně odstřihl Assangeho od internetu, ale WikiLeaks jedou samozřejmě dál… Podivný americký pokus o cenzuru. 

Závěrem tradiční otázka. Co dalšího bychom měli během příštího týdne sledovat? 

Osobně budu samozřejmě sledovat Irák i Sýrii, dnes navíc začíná další pokus o příměří v Jemenu; a přitom budu trpně čekat, až ten americký cirkus skončí demokratickým vítězstvím Hillary…