O VÝROČNÍCH ZPRÁVÁCH ZPRAVODAJSKÝCH SLUŽEB

Počátkem devadesátých let panovala v mezinárodní politice jistá gentlemanská atmosféra (snad až trochu euforie, jak se s odstupem času ukázalo). Bylo to dáno nezvyklým jevem, totiž dlouhodobým a cíleným snižováním napětí, které vedlo k remízovému ukončení studené války. Analytici vědí, že to nebylo „uzbrojení Sovětského svazu Spojenými státy“, jak dnes mnozí „análitici“ přičinlivě papouškují. Už jen proto, že ten důstojný impuls vzešel ze Sovětského svazu od Gorbačova, jak uznal Reagan a jak dosvědčil před časem v Praze bývalý velvyslanec Jack Matlock.

Budeme-li podle starého dobrého zpravodajského způsobu sledovat události provázející stopu peněz, narazíme na to, že už sama ta snaha o „uzbrojení“ má pořádný zádrhel: Spojené státy své zbrojení taktéž neufinancovaly podobně jako Sovětský svaz. Ten téměř zbankrotoval, kdežto Spojené státy se fatálně zadlužily v Číně. Té pochopitelně nedělalo nejmenší problémy Američanům půjčit, aby se vyzbrojili proti Sovětskému svazu.

Americké vládní dluhopisy se začaly v Číně hromadit po Teng Siao-pchingově obratu k otevřené ekonomice v roce 1978. Nejdříve asi zvolna, pak už kalupem. Jak jinak by Čína přišla k takovému množství amerických vládních dluhopisů, že se jich v současnosti začíná až zbavovat? Vývoj amerického zadlužení vůči Číně bude zřejmě zhruba kopírovat vývoj Reaganovy strategické obranné iniciativy (SDI). V roce 1979 ji oznámil jako prezidentský kandidát, v roce 1981 nastoupil do úřadu, v roce 1983 pak vyhlásil počátek „Star Wars“.

ZPRAVODAJSKÉ SLUŽBY VYSTUPUJÍ ZE STÍNU

Počátek devadesátých let tedy byl poznamenán poznáním, že ani větší silou to nejde, když to nejde normální silou. A že se na to musí jinak. Když už se rozhodlo (oproti původnímu přání Václava Havla a Saši Vondry rozpustit jak Varšavskou smlouvu, tak i NATO), že NATO zůstane, snažil se Kissinger rozšířit NATO o právě vzniklou Ruskou federaci. Posléze však Václav Havel i Saša Vondra změnili radikálně své postoje a začali usilovat o rozšíření NATO v její studenoválečnické podobě, tedy bez Ruska, ale s protirusky frustrovanými východoevropskými zeměmi. To se bohužel stalo, a tak skončilo ono gentlemanské extempore.

Nicméně cosi trvalého zůstalo. Zpravodajské služby se po konci studené války začaly otevírat veřejnosti, dokonce i své archivy pootevřely a vpustily trochu světla do svých útrob. Tato odpovědnější reflexe zpravodajské činnosti má trvalejší charakter a neustala ani opětným zmrazováním politické atmosféry počátkem nového milénia. Je to dáno zřejmě odhodláním kultivovat zpravodajské prostředí a neupadnout do studenoválečnických kolejí. Nelze však nevidět, že současně existují i ostudné tendence opačné.

VÝROČNÍ ZPRÁVY

Jedním z projevů větší otevřenosti zpravodajských služeb je například zveřejňování jmen a fotografií jejich ředitelů. A v tradičně nejkonzervativnější zemi, ve Velké Británii, to dokonce vedlo k tomu, že byla oficiálně přiznána existence zpravodajských služeb a byly přijaty příslušné zákony. Krom toho zpravodajské služby začaly „odkrytě“ vysílat své zástupce na různé konference a publikovat informace, včetně každoročních výročních zpráv.

Slovy Jana Šuberta, mluvčího BIS, je publikace veřejné části výroční zprávy zpravodajské služby vstřícným gestem směrem k veřejnosti. Vychází z faktu, že služba je placena daňovými poplatníky, kteří mají právo – alespoň obecně a v hrubých konturách – vědět, jak služba pracuje. Nikdo a nic službě neukládá veřejnou výroční zprávu připravovat a publikovat. Je výhradně věcí služby, co zveřejní a co nikoliv, přičemž z toho, co není ve veřejné výroční zprávě uvedeno, nelze dovozovat, že se služba danou věcí nezabývá.

Hodnotit a kritizovat práci zpravodajské služby na základě textu veřejné výroční zprávy je tedy ošidné. O její celkové produkci je informován vlastně pouze premiér, který však není na tuto problematiku specialistou. Podpůrná hodnocení mu mohou poskytnout zákonní adresáti dílčích informací zpravodajských služeb. Naskýtá se tedy otázka, pomineme-li ono vstřícné gesto: má vůbec smysl veřejnou výroční zprávu tajné služby vydávat?

Je to dvojnásob dobrý námět k uvažování, protože veřejnost sice nemůže fundovaně diskutovat o tom, co není ve zprávě napsáno, ale o tom, co služba veřejnosti sděluje, diskutovat může a musí, protože tím zpravodajská služba něco říká, něco ovlivňuje.

OBECNOST VÝROČNÍCH ZPRÁV

Proč nemůže být zpravodajská služba směrem k veřejnosti konkrétnější, otevřenější? Odpověď lze najít v jejím mediálně používaném atributu „tajná“, který vystihuje podstatný rys jejího modu operandi. Publikované zprávy jsou tedy poměrně dost obecné, až to svádí k nabubřelým poznámkám typu „to všichni víme, a zpravodajci na to přišli až teď?“

Takové dětinské reakce naznačují hluboké, dokonce zásadní nepochopení role zpravodajských služeb. Občan sice může na základě informací ze sdělovacích prostředků dojít k nějakému závěru, který se může shodovat s tím, co publikuje zpravodajská služba – avšak zpravodajská služba, hodná toho názvu, ke svému závěru dochází ze zcela jiného počtu a kvality informací.

Čtenář své tušení doplňuje intuicí. Zpravodajská služba bez intuice je mrtvá, ale nesmí míchat dohromady dojmy a pojmy. A jak dlouhodobě říkají zkušení zpravodajci (Miroslav Polreich, Karel Köcher, naposledy v interview na DVTV), zpravodajec nesmí své službě lhát, byť by byl jinak cvičen a schopen „prekabátit“ celý svět a ještě být dán za vzor pravdomluvnosti.

ZASTARALOST VÝROČNÍCH ZPRÁV

Výroční zprávy jsou v době svého publikování už poněkud zastaralé. Je to dáno tím, že daňový poplatník sice zpravodajské služby platí, ale peníze rozdělují poslanci. A tak musí veřejnost počkat, až poslanci přečtou utajenou část výročních zpráv, aby se veřejnost nedotkla jejich majestátu tím, že by si přečetla veřejnou část výročních zpráv, přestože je podstatně odlišná. Tomuto postupu zpravodajských služeb se nelze divit, ale tento systém nelze nekritizovat (možná si poslanci své nezasloužené privilegium tou opakovanou kritikou ještě více vychutnají).

Kritika je na místě už z toho prostého důvodu, že (zejména některá) média jsou potřeštěná a reagují na publikované informace jako na flash news, přestože bývají téměř rok až téměř dva roky staré. Letos jsme to měli možno zažít opět, když BIS napsala, že zde působí ruští a čínští zpravodajci, tak některá média reagovala způsobem, jako by bylo třeba nakoupit konzervy a skočit do krytů.

ZPRAVODAJSKÉ SLUŽBY A VEŘEJNOST

Podle současného mluvčího BIS Jana Šuberta je důvěra tím hlavním problémem vztahu veřejnosti ke zpravodajské komunitě. Systémový rozpor mezi utajenou povahou zpravodajské práce a zájmem veřejnosti je třeba odstraňovat, a nikoliv prohlubovat. Bylo by ale iluzorní usilovat o dosažení jakéhosi ideálního, pozitivního obrazu zpravodajských služeb na veřejnosti. Pokud však zpravodajské služby chtějí zabránit negativnímu vztahu veřejnosti, pak musí z jejich strany převládnou věcnost, informovanost, realita a nezaujatost.

Avšak ouha – obecně lze říci, že veřejnost má stále méně důvodů důvěřovat zpravodajským službám. Hrůzostrašné důsledky (migrační tsunami) násobí předcházející chyby (nebo přímo zločiny) zpravodajských služeb, které vládám poskytly naprosto vylhané důvody pro rozbití Iráku (2003). Některé složky zpravodajských či policejních služeb se tomu přitom snažily zabránit, což je ale jen důkazem toho, že to zneužití zpravodajských služeb bylo vědomé. A pak ještě Robert Baer dokázal, že americké zpravodajské služby padly do léčky, kterou si ke všemu ještě pomohly vybudovat. To největší zpravodajské fiasko jim nastražil Írán (proto ten až iracionální vztek Spojených států!).

Prostě v očích veřejnosti se důvěra vytratila po všech těch katastrofách a zklamáních a spoustě lží. Renomé zpravodajských služeb ustupuje od pojetí, že jsou všemocnými hybatelkami dějin, až k tomu, že jsou jen umolousanými služkami politiků.

BIS A VZ

A v této situaci a atmosféře jme nedávno četli nové výroční zprávy Bezpečnostní informační služby a Vojenského zpravodajství. Pomineme již ony výhrady neaktuálnosti a obecnosti, pouze s poznámkou, že jistě nastává čas na uspořádání nějakého „kulatého stolu“ o budoucnosti veřejné části výročních zpráv. Po všech těch zkušenostech se zdá, že by možná bylo optimální s tím publikováním přestat – kdyby to současně nebylo důvodně považováno z hlediska veřejnosti za to nejhorší řešení.

Podívejme se na rozdíly ve vyznění těch dvou výročních zpráv. K tomu je potřeba si uvědomit – kromě specifické mezinárodněpolitické situace v příslušné době popisovaných jevů – také to, že v případě BIS jde o službu defenzivní, kdežto v případě Vojenského zpravodajství o dvousložkovou instituci skládající se z části defenzivní, zaměřené na rozdíl od BIS nikoliv všeobecně, ale na rezort obrany, tedy i příslušně menší než BIS. Druhou částí je služba rozvědná (vnější, ofenzivní), která dodává do výroční zprávy informace ze zahraničí, které BIS ze zákona získávat ani nemůže.

Druhou významnou skutečností je to, že odcházející ředitel BIS Jiří Lang služebně vyrůstal v BIS na protiruském odboru, což se prostě nemohlo neprojevit ve výsledném dojmu, jaký BIS dělala, řečeno kulantně.

O tom, že v BIS panuje specificky kontrarozvědný duch, je celkem zbytečno mluvit, netrpí tím sama, je to prostě osud všech podobných služeb. Horší je, když je tímto duchem prosáklá i služba ofenzivní – tím narážím na skutečnost, že civilní rozvědka (ÚZSI), in puncto publikace výročních zpráv zachovává panenskou zdrženlivost.

V ČEM SHODA

Lze konstatovat, že obě výroční zprávy jsou kritické, co se týče negativních jevů v ekonomice. To je velmi povzbuzující a lze si jen přát, aby v tomto smyslu služby ještě přiostřily. Bylo by významným pokrokem, kdyby se navrátil stav z počátku devadesátých let, kdy soudy připouštěly jako důkazy informace získané zpravodajskými odposlechy, neboť byly získány po předchozím soudním povolení, tedy naprosto legálně. Znamenalo by to přínos pro ozdravování hospodářských vztahů. Kromě toho, lze dodat trochu sarkasticky, takto posílená role služeb by měla sama o sobě jistý profylaktický efekt, který poctivým podnikatelům nevadí, kdežto těm druhým přinejmenším kazí spánek a trávení, někdy i vyměšování.

Problematiku kybernetické bezpečnosti pojednávají obě služby věcně a stejně tak i migraci.

V ČEM JE ROZDÍL

Významný rozdíl je v pasáži týkající se působení cizích zpravodajských služeb. Vojáci píšou o problematice obecně, kdežto BIS cítí potřebu projevit se „uvědoměle“ a zmínit jen Rusy a Číňany. Jako kdyby si někdo myslel, že tu nejsou. Oni tu ale jsou, ale nikoliv v tak enormních počtech, jak se snaží BIS veřejnosti vsugerovat. Oni tu možná budou z podobného důvodu jako Číňani, protože naše republika je výhodně položena. Asi by bylo neuctivé říci, že všichni ti špióni tu sice jsou, ale ne kvůli vám, pane premiére, ani kvůli zjišťování, kolik toho vychlastáte, pane bývalý ministře – a tak BIS využívá této těžko ověřitelné skutečnosti („zvýšený zájem cizích zpravodajských služeb o to, co se děje ausgerechnet u nás“) k posílení svých rozpočtových nároků.

Kromě tohoto trochu úsměvného konstatování však nutno zmínit negativní dopad, jaký má tato (des)informace BISky. Nedoříká totiž, že výzvědnými úkoly pověřeni mohou přijít lidé odkudkoliv. Většinou pro Čínu nebude jako poslední, výkonný článek, vyzvídat člověk s typickými asiatskými rysy. Nebo pro Rusy člověk s příznačně měkkou výslovností jakéhokoliv jazyka. Spíše právě naopak!

Z tohoto důvodu je nutno kritizovat tuto politickou úlitbu BISky. Před politiky se prezentuje uvědoměle, avšak ta politicky po větru a po srsti formulovaná pasáž má ve skutečnosti kontraproduktivní účinek.

Není to jen můj dojem. Jisté výzkumné pracoviště se tomuto problému hodlá věnovat. Chce kultivovat především výzkumné pracovníky, o čem hovořit se zahraničními kolegy, a o čem radši už ne. A nezáleží na tom, odkud přišli. Protože kdoví, odkud skutečně přišli. A nakonec, i kdyby přišli odtud, odkud to deklarují, tak stejně nemají co vyzvídat.

V ČEM JE ZÁSADNÍ ROZDÍL

V jedné důležité problematice se však ony dvě zprávy rozcházejí. Ocitáme se na poli propagandistického boje. Podle BIS zde zuří ruská propaganda. Vojáci mluví o propagandě obecně, stojí za to tu pasáž citovat: „Ve výraznější míře se prosazovalo ovlivňování cílového publika prostřednictvím informačních a psychologických operací s využitím různých nevládních a neziskových organizací a projektů mnohdy s neidentifikovatelnými sponzory.“

Závěrem tedy lze shrnout, že VZ zde veřejně předestřelo BISce úkol, který spadá zcela do její kompetence – sledovat stopu peněz přicházejících ze zahraničí, podporujících různé instituce zabývající se politickými a kvazi politickými (například vzdělávacími) aktivitami. Přesně ve smyslu, jak je to psáno v americkém zákoně FARA (Foreign Agents Registration Act, 1938).

V této souvislosti si neodpustím jedovatost a načutnu všechny ty přisírky, kteří kritizovali „Putinovo Rusko“, když Rusové přijali v podstatě tentýž zákon (FARA), jaký platí v Americe už skoro 80 let! Zákon, který má velmi tvrdé sankce! Zákon, jehož obdobu nedávno přijali v Izraeli, protože se jim taky nelíbí, když odněkud (zřejmě za účelem „posílit demokracii“) pumpují určitým strukturám velké či větší, někdy až obrovské sumy peněz (miliardy dolarů). Peněz, které neprobíhají účetnictvím, které se pašují jako kontraband – ty mají prý pomoci vytvoření demokratického systému. Věru, příznačný začátek!

Napovězme našim kontrarozvědčíkům, že budováním různých neformálních sítí financovaných ze zahraničí (jedno, odkud!) a připravených se aktivizovat koordinovaně a „spontánně“ se vlastně vytváří paralelní systém – bez mandátů, bez voleb, tedy nedemokratický. To hrozí postupnou destrukcí demokratického systému, postupnému přebírání funkcí demokratických orgánů a státu – a je na kontrarozvědce, aby důkladně šetřila případné kolize takovýchto aktivit s trestnými činy (dříve „prvohlavovými“, nyní – možná příznačně? – je to až hlava IX trestního zákoníku).

Nemusí o tom psát ve výroční zprávě, ale bylo by dobře, kdyby všichni, kteří ze zákona mohou kontrarozvědku úkolovat (prezident a vláda), BISce ten úkol radši výslovně uložili; a všichni, kteří mají příslušné pravomoci, aby se o plnění toho úkolu zajímali.