O víkendu se v Norimberku uskutečnil 67. sjezd sudetských Němců. Jak silně je otázka jejich odsunu u německé veřejnosti a v německých médiích ještě vnímána?

Není vnímána vůbec. Je třeba si uvědomit, že je 71 let po válce. Máme tu druhou nebo třetí generaci Němců obecně i Němců jako potomků sudetských Němců. Trošku je ta otázka vnímaná v Bavorsku, protože většina odsunutých Němců – přes milion – skončila v Bavorsku, které má také nad nimi patronaci. Ale mohu to porovnat s minulostí, protože jsem kdysi psal ve Vídni svoji doktorskou práci právě na téma česko-německých vztahů, v níž jsem sudetské Němce sledoval od počátku padesátých let. Tehdy na jejich sjezdy, nebo sudetoněmecké dny, přišlo půl milionu lidí. Letos tam bylo dva a půl tisíce lidí a z toho ještě minimálně sto padesát, možná více, bylo z České republiky. Informace se objevují v Bavorsku v místním tisku, připomenou si, že se sudetoněmecké dny konají, ale jinak logicky po sedmdesáti letech, jak je rok dlouhý, o sudetských Němcích nikdo víceméně neví a nemluví.

Jak často se stane, že na tohle téma s vámi zavede nějaký Němec řeč, když zjistí, že jste Čech?

Teď už dlouho ne. Stávalo se mi to, když jsem žil jako exulant v Rakousku i v Německu ještě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Tenkrát jsem ještě hodně jezdil autostopem, takže obvykle někdo z těch, kdo mě svezl, řekl, že jeho žena pochází odněkud z Liberce nebo z Opavy. Ale ani tehdy nebyla reakce nijak negativní, řekl bych naopak. Je zajímavé, že už v roce 1968, když čeští emigranti přicházeli do Německa a do Rakouska, byli to z velké části sudetští Němci, kteří jim pomáhali. Aby tam byly nějaká nevraživost nebo výčitky, to až na malé výjimky neexistovalo. To jsem ani tenkrát skoro nezažil, no a teď už vůbec. Maximálně někdo řekl, že jeho babička pochází z Čech, ale to jen tak poznamená, jako když tady u nás někdo řekne, že jeho babička byla z Maďarska nebo z Polska.

Takže s nějakou záští vůči České republice za to, že sudetští Němci museli po válce odejít z Československa, se nesetkáváte?

Už dlouho ne. V sedmdesátých, osmdesátých letech občas ano. Vzpomínám si na první zimu, co jsem byl jako uprchlík, protože jsem nechtěl v Rakousku čekat v uprchlickém táboře, tak jsem šel pracovat do Innsbrucku. Žil jsem nedaleko od něj ve vesničce Volders a vedle ní je městečko Wattens. V něm má dnes světoznámou továrnu pan Swarowski, který byl odsunutý sudetský Němec. A tenkrát, když jsem tam žil a šel do hospody, tak v ní byla většina chlapů, kteří v té sklárně pracovali jako skláři a ti mi z legrace říkali: „Vidíte, jak jste byli blbí, toho jste odsunuli, mohli jste mít Swarowského doma a mohl zaměstnávat tisíce lidí.“ Takovéhle trošku narážky jsem zažil, ale jinak nic.

Myslíte si, že sudetoněmecké téma už je na okraji zájmu nejen v Německu, ale i v České republice?

Myslím, že po jedenasedmdesáti letech je to okrajové téma i u nás. Samozřejmě nebylo to tak v padesátých, šedesátých letech, to však bylo víceméně pochopitelné, když jsme vystěhovali 2,7 milionu lidí. Proto se spousta lidí obávala, že jednoho dne přijdou zpátky, že si vezmou zpátky majetky. Protože se lidé v bývalém pohraničí do těch opuštěných domů a bytů nastěhovali, tak bylo pochopitelné, že z toho měli obavy. A samozřejmě k tomu přispívala tehdy i komunistická propaganda, která kreslila Německo jako imperialistické, revanšistické a že celé Německo čeká na to, až se pomstí za odsun a vezme si Sudety zpátky. Lidé tomu z velké části věřili. Ale jak jsme se mohli přesvědčit po roce osmdesát devět, kdy padla železná opona, od roku 2004, co jsme v Evropské unii, co jsme v schengenském prostoru, každý může žít, pracovat, usídlovat se kdekoli, a kolik je sudetských Němců, kteří by se sem přestěhovali?

Moc jich určitě nebude, takže strašení nějakým jejich návratem či vracením majetku bylo nesmyslné?

Po roce osmdesát devět se našli lidé, kteří si mysleli, že Karlovy Vary budou znovu německé. Když dnes jedete do Karlových Varů, jaká je tam největší menšina? Rusové. Když jedete do Chebu, největší menšina jsou v něm Vietnamci. Když jedete do Ústí nad Labem, největší menšina jsou tam Romové. Němce kromě pár turistů nevidíte žádného. Takže to ukazuje, že to téma je přirozeně po těch jedenasedmdesáti letech dnes už passé. Když s těmi lidmi mluvím, třeba s tou druhou, třetí generací, s těmi pár lidmi, kteří se o to zajímají, vidím, že život v Německu, ve velkých německých městech, nebo někde v Paříži, v Londýně je pro tu mladší generaci mnohem zajímavější, než žít někde v Jablonci nebo ve Znojmě. Takže je třeba vnímat tuhle realitu po sedmdesáti letech a také na to normálně reagovat bez nějakého strachu, bez nějakých rekriminací, výčitek. Navíc samozřejmě v Německu se ve školách učí, z čeho vznikl národní socialismus, kdo zavinil druhou světovou válku, tak je pro ně i nepochopitelné, že pro některé lidi u nás to je pořád ještě téma.