Bylo řečeno a napsáno mnohé o informační válce, která doprovází ukrajinskou krizi již od počátku, tedy demonstrací na Majdanu, přes anexi Krymu, válku na Donbase, pád malajsijského letadla MH17 až doteď. Jednoduše řečeno, jaké zbraně a jak zdařile jednotlivé strany používají?

Pro zjednodušení budu nazývat strany jako „proevropské“ a „proruské“. Jednoznačně navrch má, či alespoň téměř dosud měla, ona „proevropská“. Její způsob „pouštění informací“ a jejich formulování bylo takové, že bylo jasné, že mají poradce. Navíc začala informovat jako první, masivně a plošně.

Nesouhlasíte s článkem, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Františka Laudáta, Jany Černochové, Karla Schwarzenberga,  Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Jaroslava Šebka, Matěje Stropnického, Romana Jocha, Hynka Kmoníčka, prof. Václava Hampla, Martina Bursíka (z 6. 8.), Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše Zdechovského, Cyrila Svobody, Františka Bublana, Jiřiny Šiklové, Karla Hvížďaly, Jiřího Pehe, Marty Kubišové, Petry Procházkové, Martina Bursíka (z 23. 6.), šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové či Džamily Stehlíkové.

„Proruskou“ stranu fakticky donutili jen se bránit stále novým a novým verzím domněnek o událostech, které nikdo ze čtenářů nemá možnost relevantně ověřit. Tato strana také určila další slovník popisu událostí, přičemž využila faktu, že mezi prostými a méně vzdělanými konzumenty médií - a těch je statistická většina - je Rusko stále vnímáno jako zlo. Konkrétně vzhledem k vyslání okupačních vojsk v roce 1968, později do Afghánistánu. Prostě Rusko je v myslích mnohých ještě dnes ztotožňováno se Sovětským svazem a kvůli tomuto oslímu můstku zaujímáme postoje jako za studené války.

V komunikaci „proevropských“ už dávno před klíčovými událostmi, které působily jako spouštěč, dokonale fungovaly všechny nástroje řízené komunikace. Událostmi se vždy ofenzivně určila agenda (agenda setting) a ta se vnutila druhé straně. Násilnými kroky (střelba do demonstrantů na Majdanu, sestřelení letadla, zmasakrování „konvoje s uprchlíky“) se do jinak racionálně posunovatelného konfliktu zapojily emoce. Nastavil se tak referenční rámec vnímání informací (framing) vázaný na „náš“ vztah ke stranám. Určilo se bipolárně a bez vazby na fakta, kdo je dobrý a kdo je zlý („chtěli jen vstoupit do EU“, „chtěli jim zabránit v cestě za svobodou“, „už zase bijou naše děti“). Na tomto hřišti se pak hrála hra na „ty dobré“ a „ty zlé“. Fakta se nezávisle a nezaujatě neanalyzovala, protože byly vždy vytvořeny okolnosti, které tomu bránily. Podle mého názoru nemohlo nikdy jít a nešlo, pokud jde o způsob informování o dějích na Ukrajině, o nějakou „věc lidu“. Na Majdanu nebyl „lid“, ale političtí aktivisté a bojůvkáři. Plus žoldáci. Naivové a intelektuálové, kteří se přidali, velmi rychle zase vycouvali poté, co začala téct krev. Profesionalita ukazuje spíše na dobré poradce.