Osobnost Donalda Trumpa v čele světové velmoci může znamenat změnu v pojetí politiky a mezinárodních vztahů. Debatuje se o zlepšení vztahů s Ruskem, otazník visí nad jeho kritickými postoji vůči Číně. Objevila se nějaká skutečnost z těch všech signálů, kterých jsme byli svědky, co by i v souvislosti se začínajícím rokem mohlo být nějak signifikantní nebo co by určilo směr dalšího vývoje?

Alespoň několika větami bych se přeci jen k uplynulému roku vrátil. Poměrně málo očekávanou zvláštností bylo, že vykazoval poměrně vysokou ekonomickou stabilitu a to přes veškeré chaotické jevy a neurčitosti v klíčových ekonomikách a politických centrech, tím mám na mysli USA, Čínu, Rusko a náš evropský region. Nic zvlášť dramatického se neudálo. Krizové jevy, které se ukazují v západní ekonomice, byly odloženy. Základní otázka je, jak s těmito jevy nový americký prezident naloží.

Samozřejmě je to jen hypotéza, ale jako klíčový problém se nabízí otázka dolaru ve světové ekonomice. Když se podíváme na výroky Donalda Trumpa zpětně za půl roku, vidíme porozumění pro Rusko a výraznou kritiku Číny. Pokud bychom vše převedli na problém dolaru, je otázkou, jak s ním bude zacházet. Může samozřejmě provést řízený bankrot, nebo se pokusí upevnit jeho postavení. Zatím vše nasvědčuje tomu, že půjde druhou cestou. Útoky na Čínu jsou útoky na nově se rodící rezervní měnu. Má-li čínská ekonomika a tím i politika být samostatnou, musí se vymanit ze závislosti na dolaru, což je nesmírně obtížný úkol. Je malým zázrakem, že se Číně podařilo rozběhnout ekonomiku, mám na mysli posledních 30 let, ve vazbě na dolar. Výsledkem je ale to, že si vytvořila obrovské rezervy dolaru, jehož hodnota je dána jen burzovní konvencí. Není krytý ani zlatem, ani prací. Čína na to reaguje tak, že se obrovskými nákupy v zahraničí zbavuje dolaru a snaží se všude usadit novou rezervní měnu. To je věc, která se Američanům krajně nelíbí. Má-li být dolar upevněný, potřebujete buď zlato, nebo vrátit práci do USA, nebo vrátit geopolitické postavení USA do pozice alespoň po druhé světové válce. Jestli je tohle vlastním cílem Trumpa, a první prohlášení by tomu nasvědčovala, pak se velmi splete a táhne se do velkého rizika. Tam já vidím největší problém nastupujícího prezidenta. Nemůže vnutit Číně dolar jako náhradu za jüan, tedy, že se jüan naváže na dolar, potažmo se nebude chovat jako dokonce globální rezervní měna.

V tomto nebezpečném chaosu bude zásadní problém udržení vojenské rovnováhy a vojenské rozvahy. Mockrát jsme si řekli, že zastavit ekonomiku Číny nelze jinak než vojenským násilím. Nebezpečí, že tomuto někdo propadne, nebylo odstraněno. V tom vidím největší úskalí příštího roku a už prvních sto dní by mohlo ukázat, jak to vlastně Trump myslí. Samozřejmě je to jen hypotéza, ale podle mého názoru klíč. Vycházejme z toho, že je podnikatel, nikoli rychle naučený voják jako Obama. Politiků, kteří nastoupili do funkce a stanou se v podstatě vojenskými byrokraty závislými na zájmech, slovníku a analýzách vojenských struktur, má Západ strašně moc. Trump je nadějí právě proto, že vykazuje určitou nezávislost a je schopný mít svou vlastní představu o světě bez závislosti na tendenčních vojenských analýzách. Poslední tři američtí prezidenti podlehli představě, že vojenská síla stačí, že ostatní složky jako autorita, důvěryhodnost, ekonomický potenciál, schopnost organizovat, že všechny tyto faktory moci dokáží nahradit prostou hrubou silou. Tato iluze by nemusela u Trumpa být. Přinejmenším může vidět i ekonomický rozměr.

Evropská unie evidentně zvolením republikána Donalda Trumpa americkým prezidentem není nadšená. Podle šéfa Evropské komise Jeana-Clauda Junckera může ohrozit vztahy mezi Evropou a Spojenými státy. Vypadá to, alespoň podle posledních rozhodnutí, že EU chce jít možná více vlastní cestou. Může na této úvaze něco být?

Nejdříve si řekněme, co je to přesně EU. Značná část evropských politických elit především v Berlíně a v Paříži vykazuje obrovskou setrvačnost myšlení. Zasekli se před pěti, sedmi lety, kdy jejich kariéry vrcholily a od té doby není s nimi možné pohnout. To, co se děje v politice nebo ekonomice mimo jejich politické stereotypy, odmítnou vidět. Migrační politika je ukázkou této slepoty. I humanisti vědí, že celé dějiny jsou o tom, že někteří lidé jsou dobří a jiní špatní, někteří kradou a další jsou altruisté. Myslet si, že všichni migranti jsou altruisté, si může myslet jen blázen. Otevřít hranice bez kontroly? To je taková ideologická zaslepenost, jakou dějiny vidí jen málokdy. Je to prostě obyčejný liberální fanatismus.

To platí i ve vztahu k USA. Mají naběhnuté stereotypy řekněme bushovsko-clintonovského typu a odmítají vidět cokoli, co je za jejich hranice. To je pražská kavárna, francouzský prezident, německá kancléřka, zleva doprava. Teď je potřeba donutit tuto část Evropské unie plus evropskou byrokracii, která je postavena na servilitě vůči těmto politikům, aby svět začali vnímat reálněji. To není po trumpovsku, prostě, proč by neměly mít USA jiného prezidenta než bushovsko-clintonovského ražení? Vždyť je to nesmysl. Problémy v posledních letech narůstaly a evidentně se na nich podíleli politici Západu, protože byli uzavření v myšlenkových stereotypech. Pak už se situace dostává do takových detailů, že Donald Tusk zasahuje do vnitřních záležitostí v Polsku, protože tam prohrál volby. Co tohle je? Vždyť mají být komisaři neutrální. A najednou tu máme z nejvyšších míst čistou regionální zangažovanost. S EU je potřeba zatřást a Trump by tomu mohl napomoct.

Za pár měsíců přijdou důležité parlamentní volby v Holandsku, spuštění článku 50 o vystoupení Velké Británie z EU či ostře sledované prezidentské volby ve Francii, pak parlamentní volby v Německu. Co bude klíčové? 

Klíčové jsou volby v Německu a ve Francii. Francouzské volby vypadají v zásadě rozhodnuté. Buď to bude republikán nebo lepenovec. Oba tito kandidáti představují změnu ze základních stereotypů. To jsou lidé změny. Problém jsou německé volby, kde je stereotyp nejvyšší a je to samozřejmé, protože na této podobě Evropské unie vydělávalo hlavně Německo, a to prestiží i ekonomikou. Germanizace Evropské unie byla v posledních letech patrná a je dána mimo jiné i tím, že Angela Merkelová byla nejdynamičtější z politiků velkého kalibru v EU. Velkého kalibru myslím ne svými kvalitami, ale velikostí mocenského potenciálu. Slovenský premiér je jeden z nejdynamičtějších politiků EU, ne-li nejdynamičtější, ale reprezentuje stát s pěti miliony obyvateli a váha jeho hlasu je odpovídající mocenskému potenciálu. Kdyby měl stokrát pravdu a stokrát se Merkelová mýlila, vítězí názor Merkelové.

Potřebujeme změnu v Berlíně a v Paříži – a v Berlíně stále přetrvává nejistota. I přes všechny tragédie, se kterými jsou spojeny chyby kancléřky v poslední době, stále narůstající dluh Řecka, přetrvávající konflikt na Ukrajině, v poslední době hlavně migrační krize, stále je velká část Němců se stávajícím establishmentem spokojená. To bude klíčové. Doufejme, že změna v Paříži i v Berlíně proběhne stejným směrem. I kdyby odešel kdokoli z EU, musí zůstat geopolitická osa zachována, jinak Evropská unie končí. Udržení Angely Merkelové je pro EU velmi špatná perspektiva, protože v Paříži beze sporu ke změně dojde.