Podle britského tisku se manželé Clintonovi hádají o to, kdo může za prohru Hillary v prezidentských volbách. Nemáme ambici zakládat manželskou poradnu, ale pojďme si ty argumenty projít. Bill tvrdí, že Hillary neustále útočila na Trumpa a nevzbuzovala dojem, že by jí záleželo na chudých bílých voličích. Dále své ženě vytkl, že jeho rady nebrala v potaz, že šéf její kampaně Podesta je neschopný a že svůj díl viny má i Obama, který navzdory vynaloženým financím nebyl schopen zlepšit situaci chudých černochů. Hillary naopak z prohry viní šéfa FBI Comeyho, který ji vyšetřoval za uniklé e-maily, a Billa nařkla, že byl dlouho „mimo“ a jeho rady nefunguji. Daily Mail dodává, že Bill se vždy snažil působit chápavě vůči chudým lidem a že Hillary v kampani stále vypadala, že je „pissed off“.Inu, kdo má pravdu? Co se pokazilo?

Co se pokazilo? To houfy chytrých i těch druhých politologů už určitě horečně a do detailu sepisují do objemných bichlí. Nejspíš v nich bude něco o tom, že se Demokratická strana už někdy před dvěma třemi dekádami rozhodla zapomenout na ty obyčejné lidi „tam dole“ a plně vstoupila do služeb onoho „jednoho procenta tam nahoře“, že se úplně odtrhla od reality a nahradila si ji virtuální realitou vzájemného ujišťování o výjimečnosti a trvanlivosti vlastních smyšlených „pravd“, že si „uzákonili“, že každý, kdo si myslí něco jiného než oni, je primitiv, hlupák a idiot, že se historicky znemožnila tím, že nominovala tu nejhorší možnou kandidátku a přitom podvodně v zákulisí „zabila“ Bernieho Sanderse, který možná mohl být Trumpovi soupeřem…

Výčet bude dlouhý, ale už dnes je možná důležitější otázka, jestli Demokratická strana dokáže po prvotním šoku vzít rozum do hrsti, přiznat si své chyby, zbavit se těch nejzkorumpovanějších lídrů a zkusit něco pro příští kongresové volby udělat s  ultrapravicovým zákonodárným sborem, který z nynějších voleb vzešel. Podle mého by to měl být nyní „imperativ doby“, samozřejmě za předpokladu, že si někdo nemyslí, že svrhnou Trumpa pouličními protesty a profesionálními pouličními demonstranty placenými bůhvíjakým „Sorosem“.

Příznačnějším ale je, že se – stejně jako v případě Brexitu – zatím nehledají chyby u sebe, ale u všech možných ostatních, jak jste se ptal. A je to fakt trapná podívaná. Nejmocnější lidé světa v totální, dětinské křeči.

Donald J. Trump má za sebou první telefonické kolečko se světovými lídry. Výstupy všech hovorů jsou plus minus běžné, s výjimkou toho s Putinem. Jak hodnotíte vstřícnost, která z tiskových komuniké mezi USA a Ruskem prosvítala? Minuly týden jste věřila, ze DJT bude v globálních záležitostech umírněnější, například vůči Rusku. Když vidíte některé výroky Rudyho Giulianiho, kandidáta na šéfa DoS, vůči Rusku, neopouští vás tato představa? Přeci jen, republikáni Rusko historicky nemají rádi. Jak vidět relaci mezi vstřícnými výroky DJT o Krymu či o jeho pochopení pro Asada na jedné straně, a na straně druhé výroky Giulianiho, McCaina nebo Pence? Maji tito lidé sílu dotlačit DJT do stejné, ne-li ostřejší pozice vůči Rusku, než v jaké byl Obama? Politika je o signálech – tak tedy, jaké signály vůči Rusku DJT vysílá?

Za studené války existoval na Západě politologický obor „kremlinologie“, jehož protagonisté zkoušeli hádat, co že se to kremelským lídrům honí hlavou, a kdo se náhodou trefil, byl za kinga. K tomu samozřejmě existují podobní „experti“ na tajuplnou kimovskou Severní Koreu, v poslední době se nám Evropa plní zástupem hidžábologů… A k těm všem se nyní přidávají trumpologové. Pojďme řady těchto spiritistů nerozšiřovat, co vy na to? Počkejme si na to, co se opravdu stane. Čili, hodnoťme kroky a ne slova, tím spíš slova Giulianiho a dalších, o nichž se zatím jen spekuluje, že by mohli v nějaké funkci skončit, ale třeba také neskončí.

Aby to bylo alespoň trochu seriózní, můžeme vycházet pouze z faktů, a těch je zatím stále příliš málo. Nicméně, je mezi nimi například Putinův telefonát Trumpovi – Kreml se rozhodl, že si udrží iniciativu, a tak volal jako první – o „nepřijatelně“ špatných vztazích mezi oběma zeměmi. Domluvili se prý na jakési normalizaci vztahů, ale nevím, jestli z toho vzejde nějaký „reset“. Nicméně, hned druhý den na to ruské letectvo po téměř měsíci obnovilo bombardování džihádistů ve východním Aleppu a na severu Sýrie, z nichž Trump krátce předtím udělal „sirotky na odstřel“ prostou větou, že „netuší, co jsou to ti umírnění rebelové vlastně zač“ a že je přece „důležité bojovat proti terorismu“. Čili, shoda na Sýrii, Iráku a likvidaci islámských teroristů by tu asi byla.

O Ukrajině se prý spolu vůbec nebavili, takže to pro obě strany asi není záležitost nejvyšší úrovně naléhavosti – proč by taky měla být, když je to finančně i jinak věc hozená na bedra Evropy, tedy přesněji evropských daňových poplatníků…

Představme si hypotetickou situaci, kdy DJT řekne evropským členům NATO: Když se tak bojíte Ruska, tak si plňte svá 2 % HDP na obranný rozpočet, a pak si můžeme povídat o angažmá v Pobaltí a na Ukrajině... Navíc by většina států ona 2 % nenaplnila. Co by asi prezident USA řekl? Když nechcete platit, tak se toho Putina asi zase tak nebojíte, takže já jsem na Ukrajině a v Pobaltí skončil? Je to zjednodušené, ale mohla by skutečně ta odpověď Evropě na nedodržení 2 % být taková? Jinak, podle Spiegelu NATO odložilo strategický summit až na léto a vedeni NATO má strach právě o to, že s tím DJT sekne na východní hranici NATO...

Jsme zase u té trumpologie. Fakt nevím, co bude Trump dělat, ale NATO se pode všeho bojí své budoucnosti. Hned po oznámení výsledků amerických voleb šéf Aliance Jens Stoltenberg zkusil Trumpovi, tedy vlastně americkému prezidentovi, načrtnout jeho povinnosti v podobě nutnosti mobilizovat snad až 300 tisíc vojáků proti ruské hrozbě. Pak mu nejspíš došlo, že nepíše nějakému druhému Jakubu Jandovi, který by z takového diktátu výskal nadšením, a tak se lehce zklidnil a o pár dní později už spíš jen ublíženě varoval, že bez NATO „Západ zkolabuje“. Sice netuším, jak přesně by ruský pinochetovský kapitalismus zlikvidoval náš Západ a náš kapitalismus, natož proč by to vůbec dělal, ale je očividné, že patetických a zbytečných slov není nikdy dost.

Pořád je přitom ale řeč jen o amerických miliardách vyplácených americkou vládou americkým zbrojovkám na „boj“ Aliance s každým větrným mlýnem, který se vám jen trochu nebude pozdávat. Pokud totiž Amerika – její daňoví poplatníci -- přestane ty zbraně Alianci platit, tak se Evropa zhroutí – požadovaná dvě procenta HDP mohou v mnoha případech zlikvidovat ostatky sociálního státu už jednou provždy. Zbraně nad lidi! Jako upřímné heslo do voleb to nezní špatně, ne?

A to se přitom EU už rozpadá sama o sobě a ve spoustě důležitých zemí mají – právě kvůli zhoršujícím se životním podmínkám a standardům – nakročeno k vítězství protiunijní strany. Zbídačit lidi ještě víc jen kvůli Stoltenbergovi, jeho generálům a jejich čekání na ruskou agresi (třeba) do Pobaltí… Takhle ovšem můžeme čekat i dekády. A pokud Rusové po celou tu dobu nezaútočí, tak se budeme vždy ujišťovat, že jen proto, že jsme zaujali tak rozhodný postoj a vyplácali na zbraně biliony. Je to zaručená cesta do pekel pro evropské daňové poplatníky a zaručená cesta do ráje pro americké zbrojaře, i když by to správně mělo být přesně obráceně.

Když jsme ale u toho, Pobaltí hlásí největší odliv původních obyvatel na Západ. V regionu tak zůstávají především ruskojazyční „neobčané“, a ti se časem mohou změnit ve většinu tamních obyvatel. A NATO je bude chtít bránit před ruskou agresí… Není ten svět pod vedením našich lídrů skvělý? Monty Python hadr.   

Doposud jsme vedli hovory o zajímavých, leč hypotetických věcech. V Sýrii a Iráku ale pokračují boje. Jakým směrem se to vyvíjí? A zase ty zpropadené signály nastupující administrativy: jak vážně se berou v Damašku, ale i v Bagdádu, Káhiře, Ammánu i jinde slova DJT o nutnosti zničení Daeše třeba podporou Asada a Ruska, zatímco umírněné rebely v Sýrii poslal víceméně k šípku? Svitla dle vás naděje, nebo jsou to všechno, s prominutím, kecy? Jaké reálné posuny vidíme na bojišti a projevily se projevené signály vyslané DJT v diplomatické oblasti?

Jak už jsem konstatovala, nebude náhoda, že ruské nálety na Al-Káidu ve východním Aleppu a na severu Sýrie začaly znovu, po měsíční pauze, ale jen pár hodin po Putinovu telefonátu Trumpovi. Z toho lze usuzovat, že se dohodli, že terorismus už nemusí být „hrací kartou“ v mezinárodních vztazích. Třeba v Damašku to ale vnímají vcelku opatrně. Na jednu stranu vítají ochotu Donalda Trumpa opravdu bojovat proti terorismu, ale současně dobře vědí, že Washington už toho v tomto směru namlel v posledních letech tolik, že se mu nedá věřit, a proto bude lepší počkat na konkrétní kroky. Ty zatím zajišťuje Barack Obama, který po čtyřech letech syrské války vlastně poprvé nařídil větší bombardování Al-Káidy v Sýrii – USA si ji až dosud hýčkaly coby sílu, s níž se dá ještě „něco uhrát“. Jako kdyby nebylo žádné 11. září.

Pokud se ptáte na posuny v diplomatické oblasti, tak ty jsou pozoruhodné – Rusko oficiálně oznámilo, že Izrael, jeho spojenec, nemá nic proti Asadovu setrvání v čele Sýrie, protože všechny ostatní varianty jsou mnohem horší. A pokud se shodnou Rusové s Izraelci a Trumpem, má to džihád spočítané, o to víc, že „v partě“ je i nevyslovený, ale zato veledůležitý Írán a šíitské síly jako takové. A pokud se k Asadovi pozitivně postaví Izrael, tak to je ve Washingtonu důvod ke sražení podpatků, bez ohledu na tamní stranickou příslušnost. Jinými slovy, ano, mám pocit, že se cosi významného hnulo, a to Trump ještě ani není ve funkci. Možná bylo ze všeho nejdůležitější „zbavit se“ té válečnické Hillary a její rodinné nadace, v níž si kdekdo mohl za pár milionů koupit jakoukoli americkou válku proti komukoli. Opatrně gratuluju obyvatelům Blízkého východu.      

Na Ukrajině se objevilo několik skandálů: Za prvé, Porošenko přes různé „firmičky“ prý vlastní vilu ve Španělsku. Za druhé, náměstkyně ministra se objevila nahá. A za třetí, Michail Saakašvili složil funkci gubernátora, oznámil založení nové politické strany, a co víc, odmítá se setkat s Porošenkem. Co z toho všeho vyvozovat? A mimochodem, stále platí, že Ukrajina je hlavním poraženým prezidentských voleb v USA? Kdybyste měla strádajícím Ukrajincům navrhnout vizi jejich blízké budoucnosti, jaké nové obrázky je čekají?

Nechte toho – jak může být skandálem, že má zkorumpovaný ukrajinský prezident vilu ve Španělsku? Přece všichni vědí, že ten pán je bohatý, a že zbohatl „divně“ – v průzkumech ho většina Ukrajinců považuje za největšího tamního korupčníka. A to, že se náměstkyně ministra vnitra nechala fotit nahá? No a co? Legračnější přece je, že si ministr vnitra Avakov, sám miliardář a oligarcha, vzal tuhle slečinku „k sobě“ a vytvořil pro ni na ministerstvu úřad „pro integraci s Evropskou unií“, protože prý mluví několika jazyky. Takže, zatímco do EU nikdo Ukrajinu už nechce a všemožná rozhodnutí v tomto směru se oddalují, tak na tamním ministerstvu mají odteď slečnu, která je připravená se integrovat okamžitě. Kdo z unijních politiků by byl proti? Samozřejmě jen v rámci konzultací „o možných směrech dalšího vývoje“, to dá rozum…

To, že se „Micho“ Saakašvili zbavil funkce, kterou nezvládal, znamená jen to, že Ukrajina je očividně zkorumpovanější, než celá jeho někdejší Gruzie, a že se mu coby cizinci nepodařilo lokální sítě prorazit. A že hodlá coby cizinec bojovat o post ukrajinský nejvyšší, to je už jen taková poslední kapka k určení diagnózy. Ale po mně ji nechtějte, měli by ji vyslovit ti, kteří celý ten Majdan zaplatili, připravili, provedli a podporovali...

Budoucí obrázek nakreslit neumím, ale beru fakta – EU neustále, to v praxi znamená už více než dva a půl roku, odkládá souhlas s bezvízovým stykem pro desítky milionů Ukrajinců. Minulý týden tamní noviny dokonce psaly o stále četnějších případech, kdy si Ukrajinec koupí letenku „na Západ“, má i správná razítka, ale pak je vyveden z letadla, pár dní grilován, co že kde chtěl dělat a jestli tam náhodou nechtěl zůstat, a pak je nakonec „odložen k ledu“, doma. Čili, Ukrajinci už dávno chápou to, co se nám naše elity ještě stydí prozradit – při Majdanu vůbec nešlo o Ukrajinu, ale jen a výhradně o Rusko. Z Ukrajinců jsme si udělali jen nástroj politiky a je smůla, že spousta občanů Ukrajiny uvěřila velkým slovům z toho „mejdanu“ a násilnou výměnu jedné korupční vlády za jinou vzali jako cosi pozitivního až skvělého. Dnes „už vědí“ a většina z nich – podle statistik – o členství Ukrajiny v EU už ani nestojí.

Krize nicméně pokračuje. Ruský státní rozpočet počítá se sankcemi do roku 2019. A co čeká Ukrajince v blízké budoucnosti? Zima. EU jim až dosud ruský plyn vždy zaplatila, snad tomu tak bude i letos.            

Přicházejí podivné zprávy od našich spojenců z Turecka. Prý tam masakruji Kurdy ještě víc než jindy, prý do Německa před Erdoganem utíká čím dál víc lidí a prý už tak ani moc nechtějí k nám do EU, myšleno coby stát, ne jednotlivci. Co si s těmito zprávami počít? Co čekat od Erdogana na jaře ve smyslu pouštění uprchlíků do Evropy? A jaké vztahy naváže Erdogan s DJT, který už naznačil cosi o vydávání Fethulláha Güllena do Turecka?

Tak dobře, založíme další specializaci, erdoganologii. Evropská unie protestuje, když se zabíjejí Kurdové, když se likvidují média, když se zavírají tisíce „pučistů“, ale kdyby něco podobného udělal třeba Putin, tak už jsme na něj uvalili deset tun sankcí. Čili, turecký diktátor naše EU politiky sice štve, ale ti se současně natolik bojí svých kolegů z NATO, jimž by mohlo odpadnout jižní křídlo, že směrem k Ankaře jen zlobně, ale vlastně komicky hrozí pěstičkou. A v Ankaře nad tím jen mávají rukou.

Nevím, jestli Erdogan opravdu masakruje Kurdy víc než dřív, ale návrat „německých“ Turků zpět do vlasti může být reálný – není to tak dlouho, co se desítky tisíc z nich vydaly do vlasti svých předků, protože ta byla ekonomicky živější než jejich vlast, Německo. A najednou se onen turecký hospodářský boom jaksi za pochodu mění v cosi islámského. Jasně, že se vracejí do Německa, protože to žádní skuteční muslimové nejsou. 

A co bude dál? Nevím. Erdogan má prst na „uprchlické zbrani“ a přitom zcela vědomě pálí mosty s Evropou, jako kdy ji chtěl donutit k veřejnému ponížení, tedy přiznání slabosti. A v pochopení naší slabosti je Erdoganova síla. Tím spíš, že na rozdíl od EU, která se drolí, má Erdogan s příslovečným prstem na migrační spoušti také i čas. Kdoví, co mu budeme schopní nebo ochotní odkývat za rok. 

Ale s tím Gülenem a jeho vydáním si opravdu nejsem jistá. Na jedné straně by si tím samozřejmě Trump zajistil totální obnovení vztahů s Ankarou, a nejspíš i něco víc, ale na druhou stranu by přišel o možnost prostřednictvím gülenistických sítí hýbat obrovským kusem světa. Počkejme si na to, jestli opravdu bude s to dostát záměru upřednostnit domácí problémy před těmi globálně hegemonistickými. A Gülenův osud bude v této otázce velkou nápovědou.  

Jen stručné: Letošní 17. listopad se ponese nejspíš ve znamení toho, co se komu nelíbí na naší zahraniční politice, respektive na tom, jak ji vnímá prezident Zeman. Je to tak správně?

Správně, nesprávně? Prostě to tak je. Namísto čekání na „Hermanovu tetu“ ale kdosi rozhodl, že je potřeba situaci ještě rozvířit zákazem kritiky prezidenta. A lidé, kteří to do Zemana „perou pod tlakem“, najednou křičí cosi o cenzuře, ale kdyby byl na Hradě Schwarzenberg, tak možná zákon i odkývají. I když by nejspíš nemuseli, protože kritici takového prezidenta by se do hlavních médií ani nedostali, takže by obrazně panovala naprostá selanka. A kritikům návrhu podle všeho nevadí ani to, že od Nového roku spouští provoz Ministerstvo vnitra se svým jandovským cenzurním úřadem, který určí to jediné, co si smí slušný občan myslet…

Osobně bych zákaz kritiky hlavy státu odmítla. Z principu. Není to sice žádný „komunistický“ nápad, jak tvrdí lidé, kteří se vylekali, že už by si na Zemana nemohli beztrestně plivnout, protože hanobení hlavy státu je v Evropě trestné v řadě zemí, namátkou v Holandsku, Španělsku, Polsku nebo ve Švýcarsku… Ale jsem proti zákazu kritiky hlavy státu prostě proto, že svobodu projevu buď máme, nebo ne. Nemůže existovat nějaká „omezovaná svoboda“. A ta naše už beztak okrájená je -- zakázána je propagace komunismu a fašismu, zpochybňování holocaustu, nový zákon vágně formuje trestnost „podpory terorismu“, k tomu ta všeobjímající politická korektnost, která brání nazývat spoustu věcí pravým jménem, a blížící se ministerský cenzurní úřad… Tak proč to ještě zhoršovat zákonem, který se očividně točí jen kolem konkrétní osoby?

U příležitosti 17. listopadu je to určitě téma k přemítání.

Závěrem tradiční otázka. Co dalšího bychom měli během příštího týdne sledovat?

S tím, jak budou pomalu přibývat skutečná jména do skutečných funkcí v Trumpově administrativě, se bude – pomalu – vyjasňovat i jeho budoucí politika. To bude zcela určitě hodně zajímavé.