Americký prezident Donald Trump ve svých proslovech mluví o bezpečnosti, o vojenské moci Ameriky, zlobě z toho, že „Amerika už nevítězí“. Ale neřekne ani slovo o Rusku a Putinovi. Ani jednou nezaznělo „Rusko“ také v jeho proslovu v americkém Kongresu. Máme to chápat tak, že pro něj nejde o téma číslo jedna, nezabývá se tím nebo teprve vyčkává, případně jde o reakci na předchozí aféry? Je to záměr?

Jsou dvě možnosti, jak interpretovat skutečnost, že ve volebním období vystupoval, řekněme, partnersky vůči Rusku a teď o něm mlčí. První je, že od tématu ustoupil, přesněji řečeno od svého postoje ustoupil. Téma bylo volebně lákavé, ale teď je příliš rizikové. Druhá možnost, která se nabízí, je, že manévruje, že skutečně vyčkává, sbírá argumenty a chystá se na velice složité jednání s Moskvou. Varianta číslo dvě se podle mého názoru jeví jako pravděpodobnější.

Problém je v něčem jiném. Zatím to, co víme o jeho postoji vůči Rusku, vyznívá trošku krátkodobě. Dohodu s Ruskem spojuje s bojem proti Islámskému státu a podobným skupinám. Když se podíváme na profil bojů v Iráku a v Sýrii, můžeme říct, že za současných tendencí bude letos Islámský stát poražen. A co potom? Jaké téma na spolupráci s Ruskem Trumpova administrativa nabízí? V čem by mělo být partnerství? V tom už si nejsem jistý. Na jednu stranu říká: pojďme hledat partnery vůči nebezpečím, jako je Islámský stát, a na druhé straně říká: o deset procent zvýšíme vojenské výdaje. Proboha proti komu? To jsou velice rozporuplné signály. Zároveň vidíme, že se letos chystají Spojené státy rozmístit protiraketový systém THAAD v Jižní Koreji a příští rok v Japonsku. To jsou systémy, které v zásadě ohrožují Čínu a Rusko. Signály z Washingtonu jsou rozporuplné.

Na druhou stranu útoky na Trumpa, pokud jde o ruské téma, jsou neuvěřitelné. Co předvádějí americká média, je hodné období největší slávy mccarthismu. V Kongresu se dokonce objevují návrhy, že sankce vůči Rusku by měly dostat podobu zákona, ne podobu prezidentského rozhodnutí. To je další velice rozporuplný signál. Po Flynnovi začíná honba na ministra spravedlnosti za to, že se sešel někdy s ruským velvyslancem. To je úpadková politická kultura. Na to velvyslanci jsou, aby se s nimi senátoři setkávali, což ministr spravedlnosti byl. Vidíme obrovský únik informací z administrativy Bílého domu. Zatím Trumpova skupina říká, že je to aktivita Obamova týmu. Může to být ale také válka zpravodajských služeb. To se jeví dokonce jako pravděpodobnější vysvětlení, protože jakýpak Obamův tým? Ten se rozpadl v okamžiku, kdy Obama odešel z Bílého domu, protože se tam už nikdy nemůže vrátit. Signálů, které dostáváme ze Spojených států, je strašně moc, a znovu opakuji, nevíme, jak je interpretovat. Buď ústup, nebo manévr. Počkáme, uvidíme.

Je vidět určitý rozdíl v tom, co víme z vyjadřování Donalda Trumpa, ale když pak sledujeme stanoviska například viceprezidenta Pence. Samozřejmě senátor McCain na Rusko hrozí pěstí vytrvale…

McCaina se bojí každý. To je člověk, který vykazuje stejné psychologické charakteristiky jako svého času McCarthy. Jeho nenávist vůči Rusku je patologická. Jeho výroky už nebere nikdo vážně. Problém je v tom, že má za sebou silné lobby a samozřejmě je schopný prosadit úpravu zákonů a některé i zablokovat. Je to velmi zkušený senátor.
Když vystupuje viceprezident Pence s protiruskými výroky, prostě uvidíme… Jak jsem říkal, buď jde o manévr, nebo ústup.

Trumpův proslov v Kongresu byl hodnocený velmi pozitivně. I přes rozdílná stanoviska je pravděpodobné, že si vybuduje Donald Trump dominantní postavení vůči Kongresu? Třeba i „svým“ republikánům, kteří ani moc jeho častokrát nejsou?

Nejdříve je potřeba říci k tomu projevu, že skončila kampaň. V kampani fungoval trošku jako bavič. Věděl, ke komu mluví, dokázal se publiku přizpůsobit, vytáhl témata nesmírně citlivá, nebál se nekorektní mluvy. Když vezmeme jeho projev v Kongresu, promluvil jako státník. Je teď v jiné roli. Je otázkou, zda ji umí hrát. Nemáme s Trumpem zkušenost, politicky vzato je čerstvě narozené dítě. Počkáme minimálně sto dní, abychom věděli, zda umí Twitter nebo Kongres, či obojí. 

Je na některých rozhodnutích zřetelné, že je udělal, protože chtěl, a na jiných, protože ho k tomu okolí dotlačilo?

Samozřejmě jsou ústupky, výstřel proti Iráku je pro mě překvapivý. Že trvá na zdi, je ukázkou, že ví, o co hraje. Pokud jde o infrastrukturu, to je postup, který pokládám za rozumný. Vůbec nejsem překvapený tím, co řada lidí vnímá jako zklamání, tedy vyšší výdaje na armádu. Tohle všechno bylo schováno ve Flynnově publikaci. Ta knížka je psána na téma, že jsou nebezpečné státy a na prvním místě bylo Rusko. Pro mě spíš bylo překvapením, že Trump byl v kampani tak partnerský. Stále mu šlo o Ameriku, ale jak ji udělat větší, bojem proti Rusku, nebo s využitím Ruska? O to se hraje.

První Trumpovy kroky vyznívaly způsobem, že chce využít Rusko. Konfrontace s Ruskem k tomu nepomůže, ani navýšení vojenských výdajů. Možná udrží v chodu vojensko-průmyslový komplex. Mají největší armádu na světě a výsledek? Podívejme se na Afghánistán a Sýrii. Kam sáhli, tam to zorali. A to není dáno tím, že mají nedostatky v armádě, ale špatným politickým vedením. Žádným navýšením rozpočtu to nevylepšíte. Chybná politická rozhodnutí, špatná analýza, vojensky by to zvládli.  

Ještě pojďme zmínit kontext Číny. Očekávalo se, že Donald Trump s Putinem bude chtít vyměnit „něco za něco“. Dokonce že bude chtít Putina vtáhnout do partnerství proti Číně. Teď situace spíš vypadá, že Rusko navazuje stále užší kontakty s Čínou a vztahy se zlepšují…

Když se podíváme na poslední návrh rezoluce v Radě bezpečnosti, kterou předkládala Británie, Francie a Spojené státy, jasně mířila k torpédování dohod z Astany. Velmi nebezpečná a nepřátelská rezoluce vůči Rusku, kde Spojené státy byly jedním z předkladatelů. Proč to říkám? Vetovaly to nejen Rusko, ale i Čína. Je vidět, že oba státy vnímají velmi citlivě změnu ve Washingtonu a rozhodně se nenechají vtáhnout do nějaké zbytečné konfrontace mezi sebou jen proto, že by to Washingtonu vyhovovalo. Umějí si definovat svůj vlastní národní zájem.
Z Washingtonu zaznívají jednoduchá řešení, která nikdy nemohou fungovat. Jaderné odzbrojení a zároveň přezbrojování strategických sil. Na to nemůže nikdo přistoupit. Když se nepodaří vybudovat politická důvěra a bude se vytvářet strategická převaha, nebudete se zbavovat jaderných zbraní.

Jak se vám rýsuje za všech zmiňovaných předpokladů pozice Evropské unie?

Jsme čekatelé. I Evropská unie i NATO čekají, jak se Washington vyprofiluje. Vztahy mezi Bruselem nebo Berlínem a Washingtonem jsou výrazně asymetrické. Když se stáhne Amerika z Evropy, co to vlastně bude znamenat? Jestli to opravdu bude znamenat, když to řeknu ošklivě a dejte to do uvozovek, „germanizaci“ EU v úplném rozměru? Ona probíhá, tak trošku v skrytu za tzv. americkým vedením, vnímáme to na ekonomických i vojensko-politických procesech. Nebezpečí poněmčení prointegračních projektů tu ale je.

Ale je to možné realizovat jen za předpokladu, když bude existovat vize vnějšího nepřítele. NATO žije z vize Ruska jako nepřítele. Musíte si Rusko pěstovat jako nepřítele, jinak nezdůvodníte jeho existenci. NATO tu přece není proto, aby bojovalo proti migraci, Číně nebo Severní Koreji. Tohle se stratégům NATO v zásadě povedlo. Když se začalo mluvit o konci studené války a nutnosti transformace NATO, nikdo si nevěděl rady. Pak se vytvořil z Ruska nepřítel a všichni věděli, že NATO potřebujeme.