Někdejší dlouholetý šéf ruských státních drah Vladimir Jakunin, který byl znám vřelými vztahy s prezidentem Putinem, údajně v rozhovoru pro Bloomberg hovořil o tom, že Putin zatím nevybudoval vládnoucí třídu jako z dob carismu; probíhají v ní rotace a vše závisí na Putinových vrtkavých názorech. To vše následně Jakunin popřel s tím, že to nikdy neřekl. Nicméně. Nejde nám nyní ani tak o ten rozhovor, ale když se podíváme na různé trendy týkající se Ruska a Putina, máme tu hospodářský pokles. Jak velkým průšvihem pro Rusko to může skončit?

Pojem „skončit“ není úplně přesný, protože se jedná o procesy, které mají fáze eskalace anebo uklidnění, ale nekončí nikdy. Dnes je Rusko v ekonomicky obtížné situaci. Přiměřený název pro současný stav jeho ekonomiky je recese. Tuto skutečnost (byť i pouze zčásti) relativizuje skutečnost, že v recesi anebo na cestě do recese je ekonomika celosvětově. Soustředíme-li pozornost na V. Putina, tak jsou ve vaší otázce citované názory V. Jakunina pouze povrchním popisem mocensko-politické konstelace a chování V. Putina; jejich poznávací hodnota není zvláště vysoká.

Mnohdy si zoufám nad tím, že politickým a mediálním elitám chybí schopnost strategicky myslet. Strategicky myslet v souvislosti s dnešním Ruskem by podle mě vedlo k následující úvaze. V. Putin vládne autokraticky, Rusko je vzdáleno od ideálu západní demokracie, ale Evropa a Spojené státy mají tolik vlastních problémů a tak malou šanci prosadit svoji představu Ruska, že by na to neměly plýtvat silami a raději by se měly soustředit na to, co (možná) zmohou. To by měl být pokus o jejich vlastní stabilizaci. K tomu, aby měl tento pokus alespoň nějakou šanci na úspěch, potřebují západní vůdci co nejvíce prvků stability v kolabujícím světovém pořádku. A proto pokusy o destabilizaci Ruska vlastně pouze ztěžují jejich vlastní stabilizaci.

Kdyby dnes existoval nějaký jasnozřivý státník jako kdysi Metternich nebo Palmerstone, tak by se pravděpodobně neptal, je-li Rusko ideologický nepřítel, protože o tom není pochyb; ale přesto to nelze změnit. Někdo jako lord Palmerstone nebo von Bismarck by se dnes ptal, co se stane samotnému Západu, když Rusko zkolabuje. Opravdový státník nemyslí v ideologických kategoriích, jeho zajímá jednak proveditelnost, ale vždy a za všech okolností téma rovnováhy. Rovnováha je v každé situaci základním předpokladem pro změnu k lepšímu.

Putinova popularita zatím neklesá a drží se závratných výšin. Do jaké míry to ale může být způsobeno mediálním tlakem, který stát vytváří na obyvatelstvo? Může ta pověstná ruská výdrž a smysl pro vlastenectví všechno udržet i ve chvíli, kdy se životní podmínky budou dále zhoršovat? K jakým pohybům asi teď dochází v Putinově okolí? A může pod tímto tlakem Putin kontrolu udržet?

Mediální tlak na obyvatelstvo je samozřejmě důležitá proměnná. Ale vymývání mozků médii nefunguje stoprocentně a trvale; jednak proto, že žijeme v internetovém věku, ale hlavně proto, že lidé srovnávají zveřejněné mínění vrchnosti a svoje vlastní zkušenosti. A když je protiklad mezi tím, co se lidem shora říká, a situací, kterou oni sami zažívají příliš veliký, tak propaganda ztrácí svou působivost; o tom se ostatně můžeme přesvědčit i v západních zemích. Typická ruská výdrž a vlastenectví, které zmiňujete, jsou jistě důležitější než propaganda, ale ani ony beze zbytku nevysvětlí silnou Putinovu pozici.

Nejdůležitější je tedy (i z hlediska Západu), jestli existuje k V. Putinovi a k jeho politice bezprostředně proveditelná alternativa. Nemluvím přitom o nějaké ideálně typické politice pro demokratičtější Rusko, jak bych si ji představoval jako demokrat a západní hodnoty ctící člověk. Jde o proveditelný politicko-ekonomický program, který by měl zároveň podporu obyvatelstva a přinesl rychlé zlepšení situace. Pouze věrohodná (a většinově sdílená) projekce jiné cesty k rychlému zlepšení by mohla pozvednout na trůn jiného vládce. Na špici ruské politické třídy nepochybně číhají Putinovi rivalové, kteří jeho případnou slabost použijí k jeho svržení. Ale jelikož nevidím alternativní politiku, tak jak jsem ji právě definoval, tak bych se vsadil, že by se i případný jiný vládce Ruska západním zemím líbil stejně málo, nebo dokonce možná ještě méně než Putin. Velmi pravděpodobně by totiž (snad s několika bezvýznamnými kosmetickými korekturami) pokračoval v Putinově politice.

Významným tématem jsou klesající ceny ropy. Trápí nejenom Rusko, ale též Saúdskou Arábii, jejíž hospodářství se dokonce ocitlo v deficitu. Nedávno od někoho padla věta, že saúdský královský režim sice není vůbec ideální, ale rozhodně bychom neměli chtít jeho pád, protože za půl roku bychom si přáli, aby se vrátil. Co všechno mohou padající ceny ropy způsobit? A jakou roli může sehrát návrat Íránu na západním trhu s ropou?

O pádu saúdského královského režimu platí to, co jsem právě rozvedl pro Rusko, a mimochodem i to, co platí i o případném pádu syrského režimu. Pokud jde o Asada, tak se pochopení toho, že jeho možní nástupci budou pro Západ horší než on, pomalu rozšiřuje i mezi západními ministry zahraničí. Tento jejich učební proces netrval ani pět let.

Vrátím-li se k vývoji ceny ropy, tak je její pokles z (menší) části důsledkem vytěsňovací soutěže mezi producenty, kteří mají průmyslovou monokulturu, a jsou proto na vývoz surovin odkázáni; sem patří jak Rusko, tak třeba Venezuela, ale i arabské státy. Toto vytěsňování je místy posíleno také mocensko-politickými motivy jako v případě Saúdské Arábie a Ruska a konečně – třeba mezi Saúdskou Arábií a právě Íránem – navíc ještě ideologickými důvody.

Množí se úvahy o tom, že nejen problémy s cenou ropy, ale rovněž špatné ekonomické výsledky Číny a další faktory způsobí návrat krize z let 2008-9. Informují o tom některá americká média. Jak daleko, nebo jak blízko jsme tomuto scénáři? A pokud bychom nad hrozbou další velké krize uvažovali, šlo by dle vás o souhru nepříznivých okolnostní, nebo dlouhodobou dysfunkčnost západní ekonomiky?

Souhlasím s vámi. Strategicky viděno totiž pokles ceny ropy není příčinou, nýbrž důsledkem toho, že se světová ekonomika (z různých důvodů) již dnes fakticky nachází v recesi vyvolané končící globalizací. Na končící globalizaci dlouhodobě upozorňuji, stejně jako na to, že Čína se snaží mobilizovat domácí poptávku tak, aby se stala hlavním motorem ekonomického růstu. To je velmi složité a případný růstový impuls je mnohem slabší než dosavadní možnost zaplavovat svět čínským zbožím.

Ale ani to není „poslední“ příčina současných globálních ekonomických problémů. Závažnější a mnohem dlouhodobější než konjunkturální „nahoru–dolů“ je dle mého názoru to, že se rozvinuté země nacházejí na prahu éry zpomaleného nebo spíše stagnujícího růstu. To je skutečně silná proměnná, která vysvětluje největší část variance (pojem ze statistiky pro mnohočetnost různých vnitřně souvisejících jevů, pozn. red.) současných globálně ekonomických obtíží. Typ a úspěch politicko-ekonomické a socio-politické reakce vlád na pravděpodobně dlouhodobé zpomalení či stagnaci ekonomického růstu bude pro budoucnost Západu naprosto klíčová.

Vedle těchto primárně ekonomických příčin se na přiostření ekonomické krize významně podepsali političtí vůdci USA a Evropy svojí neochotou radikálně konsolidovat světový bankovní systém. Před osmi lety totiž bylo třeba nezachraňovat banky, nýbrž dovést do bankrotu ty, které byly konkurence neschopné. Dále bylo a je nutné disciplinovat zbývající banky včetně „stínových“ bank (hedge fonds) systémem tvrdých pravidel, která by mimo jiné zabraňovala nekontrolovanému vytváření nadbytečné finanční likvidity. To, že politici neprovedli konsolidaci a restrukturaci finančního průmyslu, vedlo k tomu, že tento proces probíhá spontánně. Příkladem je neutěšená situace velkých bank v Číně nebo aktuálně Deutsche Bank, největší německé banky. Totéž se týká mnoha menších bank, které, přestože pro jejich „záchranu“ evropské vlády před osmi lety vyhodily z okna miliardy eur svých daňových poplatníků, před sebou dodnes valí horu nevratných kreditů. Regionálně jde přitom zejména o řecké, italské a španělské banky; politici o nich tvrdili, že prý již byly sanovány. Děje se tak mimochodem přesně to, na co jsem od začátku finanční krize upozorňoval. Politici si uspořili přímočará, ale pro ně nepohodlná rozhodnutí na úkor generací daňových poplatníků svých zemí.

Sexuální útoky na ženy v západoevropských městech. Přestože od bezprecedentních incidentů uplynulo už víc než tři týdny, stále se množí značně rozhořčené reakce. V Německu dokonce proběhl průzkum, z něhož plyne, že většina lidí kritizuje politiku Merkelové. Některá města zakazují migrantům vstup do bazénu, v Rakousku se objevily zákazy vstupu do baru a promigrantsky orientovaní politici říkají, že je těm lidem třeba naši kulturu a chování vysvětlovat. Jak chápat toto vše jak z hlediska kulturních odlišností, tak z hlediska posunu ve veřejném mínění? Některá média dokonce mluví o tom, že šlo o největší vývoj od pádu berlínské zdi.

Podle nejnovějších zpráv došlo na silvestra k podobným útokům ve 12 spolkových zemích. Vyplývá to ze zprávy Spolkového kriminalistického úřadu (BKA). Je příznačné, že tato zpráva byla klasifikována jako důvěrná.

To, co se stalo v Kolíně a v dalších městech, se samozřejmě dalo očekávat. Když do země vstupuje statisícová populace složená ze 70–80 procent mužů mezi 20–35 lety, tak jsou násilnosti tohoto druhu nevyhnutelným důsledkem. Pro problematickou kvalitu vládnutí je příznačné, že vůdčí evropští politici zřejmě tuto naprostou samozřejmost nebyli schopni předejmout. Kdyby tomu totiž tak bylo, tak by jistě bylo právě na silvestra připraveno více bezpečnostních sil.