Vypadá to, že tandem – prezident Emmanuel Macron a kancléřka Angela Merkelová – intenzivněji začal rovnat Evropu podle svých představ. V4 už nedrží spolu tak jako dřív, Fico zavelel směrem ke „tvrdému jádru“, premiér Bohuslav Sobotka se těší na euro. Stále „zlobí“ Polsko a Maďarsko. Pane profesore, než se dostaneme k jednotlivým událostem, jak současný stav popsat?

Jde o návrat k normálu, jen na vyšší chaotičtější úrovni. A v jakém smyslu návrat k normálu? Evropská unie byla standardně projektem, kde se klíčová rozhodnutí přijímala na ose Berlín–Paříž. Co se dnes děje, je pokus obnovit tento princip jako nezpochybnitelný a na vyšší úrovni. Vše je doprovázené chaosem, protože odstředivé síly jsou zřejmější. Představují je především Budapešť a Varšava a někdy, tak trošku metaforicky, i Visegrád.

Přišel Macron, je viditelný, je slyšet. Ale co představuje? Návrat k normálu a novou energii pro staré myšlenky. Jde o staré pojetí geopolitického jádra eurounijní integrace: Berlín, Paříž – nad to není. Vracíme se proto ke staršímu pojetí Evropské unie, kde neexistují nejen mechanismy vytváření konsenzu, ale není ani kultura vytváření konsenzu. Máme v Lisabonské smlouvě pravidla, jakým způsobem se rozhoduje, ale nejsou způsoby a v podstatě to ani nejde, jak vytvářet myšlenkový konsenzus. Když se objeví jiné ideje, Paříž a Berlín reagují hystericky a násilně – my si prosadíme naši migrační politiku, my si prosadíme řešení finanční krize v Řecku, my rozhodneme o tom, zda bude prezident Ukrajiny svržen, nebo ne.

Než narazili na problémy s migrací, disciplína fungovala. Když se objevila snaha Bratislavy a Prahy připojit se k jádru EU, vracíme se k základní myšlence ekonomické struktury.

Do jaké míry se tím máme zneklidňovat, nebo se připravit na euro a říct si – stejně se s tím nic udělat nedá?

Odpor vůči euru je v Česku dnes příliš velký, než aby si nějaká vláda dovolila to střihnout... Nevypočitatelnost v souvislosti s jednotnou měnou je příliš velká a panují nejasnosti kolem německé ekonomiky. Zatím jde o předvolební hesla, samozřejmě uvidíme, jaká bude situace po volbách, ale i tradiční eurooptimisté jako současný prezident se ve vazbě na euro stali opatrnými. Předvolební prohlášení politiků není potřeba brát příliš vážně.

Vraťme se k Polsku. O čem svědčí aktuální výměna názorů mezi polskou premiérkou Beatou Szydlovou a Emmanuelem Macronem? Podle Macrona se Polsko dostává do izolace a je v konfliktu s hodnotami EU. Szydlová naopak doporučila francouzskému prezidentovi, aby se staral o záležitosti své země, například o bezpečnost. Mimochodem, Polsko se dohaduje také s EK kvůli reformě soudnictví. Výhrady Bruselu jsou podle Poláků neopodstatněné. Co z toho vyplývá?

Macron v tomto případě energicky hájí nejnaivnější liberální představy spojené s geopolitickou vizí, že „co jsme si vymysleli v Paříži a v Berlíně, to je svatá pravda“. Liberální iluze má americký původ. V podstatě vychází ze šedesátých let, tehdy se tomu říkalo pozitivní diskriminace, která měla ubližovaným menšinám umožnit, aby si statisticky vzato zarovnaly šanci. Z toho se stala převrácená filozofie liberálů, kdy menšina má větší práva než většina. Migrant má větší práva než původní obyvatel, může se pohybovat v prostoru bez pasu, je třeba se o něj sociálně postarat více, než se staráme o našeho nezaměstnaného nebo bezdomovce. Tím neříkám, že se nemáme starat o migranty, ale pojetí „menšina má větší práva než většina“ je nesmysl. Jde o porušení ideje lidských práv, ne o naplnění. S tímto přístupem Macron a Merkelová mustrují Polsko. Macron v tomto případě hraje housle i za Merkelovou, protože aby Němci dělali bu bu bu na Polsko? To má historicky velmi necitlivé konotace. Podle mého názoru, po dohodě s Merkelovou, hraje za dva.