Někteří politologové mají strach, jak bude Česko vypadat po volbách. Se svými obavami se svěřil serveru Politico.eu například Jiří Pehe. Ten varuje, že pravděpodobný příští premiér se chystá odvrátit od Bruselu. Zároveň se opakují varování, že nás může případná nová vládní garnitura táhnout na Východ. Také máte strach z vývoje v naší zemi po volbách?

Nikdo dnes nedokáže předvídat, co udělá Babiš. Strach mít můžeme, ale ne z toho, že nás přetáhne na Východ. Co je to dnes Východ? Uměle vytvořený bubák. Že bychom byli více podobní Maďarsku, než jsme dnes? Tak bychom byli více podobní Maďarsku. Polsku asi ne. Ať jsou ti analytici konkrétní a řeknou, čeho se vlastně bojí.

A pokud jde o zahraniční politiku Andreje Babiše, nikdo neví, jaký má názor. Je to čistý pragmatik. Když obchod s Východem ponese zisky, bude obchodovat s Východem, když bude zisky přinášet Západ, bude obchodovat se Západem. Žádné ideové priority nejsou vidět.  

Co vás zaujalo ve finiši volební kampaně? Čeho si nikdo nevšímá?

Rozhodujícího voliče. Rozhodujícím voličem je nevolič. Podívejte se na minulé parlamentní volby, byla neúčast 42 procent. Co z toho vyplynulo? I to, že KDU-ČSL, která byla pod prahem vstupu do Poslanecké sněmovny, získala 6,8 procenta, protože byla velká neúčast. To jim umožnilo nejen vstoupit do Poslanecké sněmovny, ale stát se členem vlády. A ne ledajakým členem. Dokázali zablokovat revizi restitucí, ministr kultury navštívil sudetoněmecký slet, přijal dalajlámu a mezinárodní vztahy neuvěřitelně zkomplikoval. Přitom pro ně hlasovalo čtyři procenta oprávněných voličů. O to se dnes hraje.

Když se podíváme na profil průzkumů veřejného mínění za poslední tři, čtyři roky, zpravidla se trefí tam, kde jsou velké rozdíly. Jako příklad uveďme poslední volby francouzského prezidenta, druhé kolo. Když jsou předpovědi těsné, výzkum se stává téměř výlučně špatným. Proč? Protože rozhoduje fluktuující volič, neurčitý, který dokonce, a to platí hlavně o Česku, záměrně říká nepravdu. Nemůžeme přesně říci, jak to dopadne s Piráty, s TOP 09, s KDU-ČSL, protože jsou na hranici vstupu do Poslanecké sněmovny. Až nevolič rozhodne, jak bude vypadat složení Poslanecké sněmovny a potenciální vládní koalice.

Významné procento mohou získat strany, které jsou považovány za protestní strany. Někdy se jim říká také „strany pomsty“. ANO, KSČM, Okamurova SPD. Zaslouží si český politický režim a „tradiční“ politici takový trest, aby většinu v Poslanecké sněmovně získaly tyto strany?

Obecně panuje na celém Západě nedůvěra k etablovaným politikům. Když náhodou vyhraje, jako teď s odřenou kůži Angela Merkelová, první, o čem se novináři začnou bavit, je, kdy odstoupí. Vyhrávají nové tváře blairovského typu: Rakousko, Francie, koneckonců i Spojené státy. Musí to být herec, bavič, pokud možno mladý. A když se podíváte na šéfy českých politických stran, ani jeden změnu nepředstavuje. Lidé jsou těmi tvářemi unaveni. Dokonce z úspěšných politiků by byli unavení, natož z těchto. Tím vzniká nejistota tradičního voliče. Kromě toho, že obecně roste nedůvěra k politikům, což je mimochodem strašně zajímavé, protože sociální situace není nejhorší, může být a pravděpodobně bude hůř, přesto politikům lidé nevěří. Některé tváře tam sedí od převratu. Samozřejmě, někteří s tím umějí hrát. Kalousek je perfektní hráč, který přesně ví, že potřebuje pár procent a ani nesoutěží o nadpoloviční většinu. Říká hesla, která jsou pro 90 procent národa nestravitelná, ale jeho věrná družina je vděčná za to, co říká. Když k tomu přičtete neúčast, pak se tito lidé dostávají až do vlády. To není vůbec žádná vláda většin, to je vláda umělých většin, co pak ušmudlají politici po volbách v Poslanecké sněmovně.

Máte samozřejmě pravdu, že dnes vítězí protestní strany, ale to není ani tak protest ideový, ale protest proti únavě. K řadě problémů se stejně vyjadřuje levice, pravice i střed. Nikdo nechceme korupci. Nikdo nechceme stagnaci. To jsou obecné principy, na nich se dostavuje neurčitost vytvářená standardními stranami a pak protestní hlas nabere kdokoli.
Kdybych měl říct, kdo podal nejlepší výkon, pak za prvé ANO, které dokázalo být vládní stranou i protestním hnutím. Tento malý zázrak se podařil udělat Babišovi do značné míry díky sociální demokracii, která proti němu hrála tak zvláštním způsobem, že mu tuto image pomohla vytvořit.