Je přece před tureckým referendem…

„Rutte! Možná, že vaše strana vyhrála volby, ale měl byste vědět, že Turecko ztratilo přítele,“ prohlásil turecký prezident Recep Tayyip Erdogan výhružně na adresu předsedy vlády Nizozemska. Jeho vypjatá rétorika oznamuje všem, že Turecko už nehodlá hrát roli poslušné periferie Evropy, rezervoáru levných pracovních sil, věrného vazala a strážce jihovýchodního křídla NATO. Aspiruje na regionální mocnost, která bude dělat vlastní asertivní zahraniční politiku a bude se vymezovat vůči EU i NATO. Toto je mediální obraz silného a národ sjednocujícího vůdce nastupující geopolitické síly, kterou nebude možno ignorovat. Toto je mediální obraz budoucího druhého Otce Turků. Ať se nám to líbí, nebo ne.

Chronologie eskalace

V červenci loňského roku udělal Putin nevídané gesto a poskytl Erdoganovi klíčové informace vojenské rozvědky GRU, díky kterým se povedla předem naplánovaná, předem připravená provokace, a vyprovokovaný pokus o puč proti tureckému prezidentovi zůstal pouze neúspěšným pokusem. Přeživší Erdogan ale odstartoval maratón navazujících bezpečnostních i politických kroků, které na dlouho změní mapu Středního východu. Rusko dostalo dárek. Bezprostředně po puči jsem napsal, že „prezident Erdogan nyní může transformovat zemi libovolně v islámský stát. A uvidíte, že to udělá… Páteř atatürkovské sekulární moci bude nyní zlikvidována jednou provždy. Rudá vlajka Turecka se změní na zelenou. Gratuluji NATO…“

18. 7. 2016, První analýza: Turecký převrat dle Štěpána Kotrby