Co znamená aktuální zhoršení vztahů Německa a Turecka – německé odmítnutí tureckého vydírání ohledně bezvízového styku, na druhé straně výhrůžky zrušením dohody o migraci ze strany Turecka?

Jedná se bezesporu o poměrně velkou roztržku, nicméně za současných okolností jsem přesvědčen, že vláda Angely Merkelové učiní všechno pro to, aby její dopady minimalizovala. Na druhou stranu – Německo není pouze Merkelová a vůle ustupovat tureckému nátlaku rozhodně není postojem všech německých politicko-společenských elit. To se ostatně ukázalo již dříve v červnu, když Bundestag uznal turecké masakry Arménů jako genocidu, ačkoliv bylo jasné, že to vzbudí velkou tureckou nevoli. Každopádně turecké počínání ohledně otázky migrační dohody je pouze potvrzením faktu, že spoléhat se při řešení migrační krize na takto nespolehlivého partnera, navíc bez alespoň deklarovaného alternativního plánu, je chyba.

Kam mohou vést ústupky Západu kvůli tomu, že potřebuje Turecko v NATO, pro boj s Islámským státem a hlavně k tomu, aby Turecko zadržovalo uprchlíky?

To záleží na řadě okolností. Západ není jednotný, navíc v tomto ohledu hrají svoji roli i osobnostní ustrojení jednotlivých politických vůdců, což se v dějinách nejednou ukázalo. USA čekají prezidentské volby, Francii čekají prezidentské volby, Německo čekají parlamentní volby. A to všechno politiku vůči Turecku ovlivní. A tím spíše za situace, kdy se ono samo chová ultimativně a agresivně. Čili očekávám, byť možná jsem příliš velký optimista, že vůči Turecku nějaký extrémní appeasement probíhat nebude. Role Turecka je geopoliticky nesmírně důležitá, ale musí být naplněna skutečnou spoluprací. Poukazovat na strategickou důležitost Turecka při obhajování ústupků vůči němu a zároveň sledovat, jak reálně ničím spojenecky nepřispívá, ba naopak jedná proti zájmům Západu, je dlouhodobě neobhajitelné. Navíc role Turecka se v rámci NATO historicky snížila, což se málo připomíná. Hrozba sovětské invaze na Západ s rozpadem této někdejší supervelmoci pominula, a Turecko jako jediný přímý soused bývalého SSSR ze členů NATO již tak zásadní roli nehraje. Islámský stát není tak zásadní hrozbou jako agresivní bolševická velmoc – oproti bývalé sovětské armádě je to pouhá lokální bojůvka. A hlavně – tato lokální bojůvka vždy požívala spíše turecké neutrality, ne-li pomoci, než že by proti ní Turecko nějak zásadně bojovalo. Turecká politika vůči IS rozhodně není politikou spojeneckou.

Erdogan provádí radikální čistky v armádě, objevily se dokonce názory, že nejde ani tak o připravenou akci jako o paranoidní přístup podobný tomu, jaký měl Stalin před druhou světovou válkou a kvůli němuž zlikvidoval velkou část důstojnické elity. Turecko má sice druhou největší armádu v NATO, jak je ale tato armáda nyní pro Alianci použitelná?