Těší nás, že jste si na naše čtenáře našla čas i v době, kdy pobýváte v Damašku. Jistě i jejich jménem vám mohu popřát mnoho zdaru a vybídnout vás k opatrnosti. Co v Damašku vidíte? Co se změnilo od vašeho posledního pobytu, kdy jste viděla město ve valné míře nedotčené válkou? Baví se lidé, jakým způsobem vnímají vývoj války? Nechceme být banální, ale když vyjdete na ulici, co vidíte? Co lidé soudí o dalším působení Bašára Asada a jak se tváří na to, že přijel někdo ze Západu?

Když jsem vyšla ráno na ulici, tak jsem viděla normální pracovní den. Děti s taškami na zádech mířily do školy, dospělí do práce – ti, kteří pracují ve státních službách, a těch je většina, v oblecích a kostýmcích – a další třeba za nákupy. Ta každodenní realita Damašku se za poslední tři roky změnila v cosi neuvěřitelného – zvuky dělostřelecké palby nebo výbuchů granátometů a přelétajících stíhaček poté, co se misky vah převážily (s ruskou pomocí) na stranu vlády, vystřídala normalita, která je svým způsobem nenormální. Něco jako mír ve válce. Je to vlastně jakýsi protimluv. A když k tomu ještě na modré obloze svítí slunce a všechno vypadá jaksi optimisticky, tak mi ta válka „kdesi tady za rohem“ připadá ještě neuchopitelnější.  

Včera jsme po příjezdu do Damašku na hotel dorazili asi v šest ráno a napadlo nás, že si dáme ještě kafe na probděnou, procestovanou noc. A v kavárně jsme narazili na tři odredované študáky, kteří to táhli nonstop. Dva kluci, jedna holka, kytara a litry kafe, mátového čaje a pod stolem láhev stoličné. Tvrdili, že nejdůležitější je nenechat, aby se člověku válka dostala pod kůži, aby začala ovlivňovat jeho život, aby se jí začal bát. Je jasné, že v relativně bezpečném Damašku, kde „už to až zas tak moc nebouchá“, podobné řeči znějí možná uchopitelně, ale lidem v Aleppu a dalších městech, kde se ještě válčí, to může připadat jako provokace. Umím pochopit všechny strany, jen nevím, se kterou souhlasit. Byl to surrealistický vstup do prvního dne pobytu v Sýrii, která v těch hodinách ještě vesměs spala. 

Ohledně toho Bašára mám pocit, že se u nás – na tom Západě, jak říkáte – ptáme špatně. Otázka nezní „Je Bašár Asad diktátor, který musí padnout?“ Koneckonců, v diktátora se zničehonic proměnil rovnou z „drahého přítele“, víceméně ze dne na den, a dnes, díky WikiLeaks a informacím o Clintonovic nadaci, už si můžeme navíc představit i to, že se tak stalo v nějaké „klubovně“ západního mocenského establishmentu, jemuž Saúdové či Katařané adekvátně zaplatili za splnění zakázky – nebo přání, chcete-li. I z hlediska budoucí bezpečnosti Evropy by otázka měla znít: „Bašár, nebo Daeš s al-Káidou?“ Je neuvěřitelné, že mnohé politické nebo mediální „mluvící hlavy“ dál odmítají akceptovat realitu. 

A jak se tváří na „bledou tvář“ na ulici? Asi normálně. Někteří se usmějí a jiní ne, jdou si po svém. Co taky jiného?

Donald J. Trump ve svém vystoupení opět potvrdil, že Daeš chce porazit s kterýmkoliv státem, jenž se prohlásí za bojovníka proti terorismu. S kterýmkoliv. Co z toho lze vyvodit? Že se Putin má radovat a Saúdská Arábie plakat? Co soudí lidé (experti i neexperti) v Damašku o DJT, jak je o něm referováno v místních agenturách? Bylo jeho vítězství oslavováno? A jak se vlastně v Sýrii daří entitám označovaným jako „umírněná opozice“... entitám opuštěným, dle projevů DJT.

V obecné rovině má samozřejmě větší radost Putin než Saúdové, ale tak černobílý dnešní svět přece jen není, takže si počkejme, co bude skutečným jádrem americké politiky. Tady v Damašku už několikrát z těch nejvyšších režimních míst zaznělo, že pokud to Trump bude myslet vážně a přejde od slov i k činům, stanou se z nich „přirození spojenci“. Čili, Trumpovo zvolení se sice oslavilo, protože o Hillary ví Blízký východ své, ale rozhodne až realita.

Důležitější ale podle mého je, že Sýrie – a spolu s ní i další země regionu – už se nemusejí orientovat na Západ jako nějakého „boha“, jemuž se potřebují neustále klanět a čekat od nich pohlazení po hlavě za dobré chování, čili za podřízenost. Podívejte se, jak dopadají „západní“ rezoluce v Radě bezpečnosti OSN – už je nevetují jen Rusko s Čínou, ale ruku „pro“ nezvedají ani další země regionu. Je pro nás, tedy pro ten Západ, nejvyšší čas uvědomit si, že už nejsme pupkem světa. To, že si sami sobě neustále namlouváme, jak je náš názor důležitý a jak ho celý svět touží slyšet, aby věděl vůbec kudy kam, to je vcelku absurdní. Nebo rovnou diagnóza. Tudíž, Trump na Blízkém východě buď „zapadne do party“ současného vývoje, nebo zůstane stát stranou. Jeho volba, tedy je to vlastně volba amerického establishmentu, ale i tak. 

Pane kolego, každý, kdo stále mluví o „umírněných“ rebelech, podle mého riskuje, že na něj dopadne nově připravovaný zákon o podpoře terorismu. Jak jinak než jako podporu terorismu přece vnímat lakování džihádu na růžovo nebo snahu vyvinit al-Káidu z jejích zločinů? Netuším sice, proč přesně se tento nový zákon u nás přijímá, ale tak nějak ve skrytu duše doufám, že se najde nebojácný právník, který ho využije doslova… Vrátí úder a aspoň i trochu reality do „éteru“.  

Nicméně pokud se ptáte, jak se džihád v Sýrii má, tak stručně řeknu, že špatně. Na druhou stranu ale platí, že vojenské vítězství v Aleppu na myšlenkách radikálů nic nezmění, a tak je na obzoru další fáze války. Teroristická, partyzánská, gerilová. Říkejme jí, jak chceme. A bude dlouhá a krvavá.   

Je zvláštní ptát se na to, zatímco sedíte v Damašku a my v Praze... Opět je západní tisk pln zpráv o rekordních tunách výbušnin krutě shozených na zbytkové Aleppo. Inu, co je to vlastně to zbytkově neosvobozené Aleppo, kdo tyto zprávy šíří a do jaké míry jsou pravdivé? Jistě je nelze jen tak zavrhnout...

Nevím, do jaké míry jsou ty zprávy pravdivé, ale vím, že je ve jménu obrany „umírněného“ džihádu šíří novináři, kteří se sami za svými chráněnci do východního Aleppa bojí vydat, protože už by se nemuseli – a nikoli kvůli bombardování – vrátit. A opírají se proto o informace „humanitárních“ organizací, které jsou s to spolužít a spolupracovat s al-Káidou, takže jsou jistě objektivní. 

Pokouším se do Aleppa dostat a získat nějaký ucelenější obrázek nebo alespoň pocit. Je to ale složité. Všechny „povolené“, čili z bezpečnostního hlediska bezrizikové, hotely v syrském Aleppu si už rozebraly davy novinářů z celého světa, aby byli u toho, až východní Aleppo padne – bude osvobozeno, a bez zajištěné postele v takovém zařízení se nedají sehnat razítka pro přechod bezpočtu checkpointů na cestě. Navíc ty davy zahraničních TV štábů v uplynulých dnech prudce vyšroubovaly ceny přepravy na trase Damašek–Aleppo, a tak by cesta tam a zpátky vyšla už na půlku průměrného platu u nás. Někdy si říkám, že je pech, že nedělám pro bohatou CNN… Ale to bych zase na druhé straně nemohla psát to, co mohu psát v Literárkách. To je život. 

Zdejší politici i obyčejní lidé jsou ale z blížícího se pádu džihádu ve východním Aleppu nadšení. Ve středu se mluvilo o tom, že vládní jednotky se svými spojenci už osvobodily 85 procent území, než tento rozhovor vyjde, může být „hotovo“. Nejspíš to chápe i džihád, který až dosud odmítal jakoukoli kapitulaci, ale nyní žádá pětidenní příměří. Bez kapitulace mu ho ale nikdo neodkývne, a tak…   

Šiíté u vesla, další menšiny v opozici, Daeš v poušti, kurdská Rojava na severu... Jak si vlastně lidé, se kterými jste měla možnost hovořit, představují politickou budoucnost Sýrie? A jaká je reálná možnost, že i s přispěním nových politik DJT zavládne v Sýrii klid? A v jaké Sýrii, vlastně?

Podle mého není ono sektářské rozdělení společnosti tak radikálně černobílé, jak ho popisujete. Nemyslím si, že je to za všech okolností vždy jen situace „buď–anebo“ či „my nebo oni“. Ti lidé, kteří v Sýrii zůstali a neemigrovali – a je řeč o drtivé většině Syřanů – vycházejí podle mého z války poučenější. Poznali, co prosazování zradikalizované formy náboženství v praxi znamená. 

Jak už jsem řekla, válka přejde sice do nové formy, ale hodně horlivých muslimů už ve strachu před porážkou dávno uprchlo (nejen) do Evropy a doma zůstali lidé, jejichž parlament nyní projednává návrh zrušit ve školách náboženství a nahradit ho všeobecnou etikou. Nevím, jak bude Sýrie vypadat za pět deset let, ale jak už jsem řekla, nemá smysl přeceňovat DJT a jeho politiku, protože Západu nezbývá, než se k regionálnímu vývoji, který už začíná být předvojem zásadních geopolitických změn, přidat, nebo zůstat stát opodál. Nikdo tady, ale ani v Káhiře nebo Bagdádu nebo Teheránu, na kaprice západních politiků zvědavý není.    

Genius loci člověka inspiruje. Co dle vás měly udělat od začátku syrské občanské války jinak USA, co měla jinak udělat EU a co mělo jinak udělat Rusko?

Po zničení Libye si měl Západ zakázat opakování stejné chyby i v Sýrii, byť do ní oficiálně vojensky nevstoupil a „jen“ občas v Sýrii něco zcela ilegálně bombarduje a po celou dobu vojensky, finančně a logisticky podporoval islámské radikály, včetně toho, že se Turecko, tedy člen NATO, stalo hlavním nákupčím ropy, kterou Daeš v Sýrii nakradl. Takto získané miliardy dolarů pak pomohly Daeši a dalším džihádistům k nebývalému vzestupu, a to, že se nyní někdo snaží proti Daeši najednou i opravdu bojovat, je sice hezké, ale lehce šílené. Vždyť nic z toho se nemuselo vůbec stát a v Evropě nemuselo být tolik uprchlíků a nemuselo by tam při teroristických útocích umírat tolik lidí a nemuselo by se dnes spekulovat, kolik tisíc zabijáků Daeše se vrací Evropy A co mělo udělat Rusko? Obávám se, že udělalo to, co muselo, tedy aby se mu – vedle využití západních chyb k dosažení geopolitických cílů na Blízkém východě, díky nimž by si rádo znovu přisvojilo pozici supervelmoci -- džihád nevrátil v plné síle i se západní podporou až na Kavkaz.