Co naše země potřebuje?

Dle mého názoru: Za prvé profesionální management veřejných služeb, dobře zaplacenou a kvalifikovanou správu veřejného majetku. O miliardách nemůže rozhodovat člověk, kterého nevzali do soukromé firmy, žena se s ním rozvádí kvůli sekretářce, a pro kterého je milion nepředstavitelná suma.

Za druhé prodloužení volebního období poslanců na šest let. Za čtyři roky laik v Parlamentu nedokáže udělat nic. Rok mu trvá, než se zorientuje, kde je východ a kde záchod. Poslední rok shání peníze a čechrá si peříčka v předvolební kampani. Každé čtyři roky vysvětlovat totéž stále novým laikům je pro státní úředníky i lobbisty stakeholderů vyčeprávající.

Za třetí trvalé, nevolené expertní zázemí parlamentních politických stran placené Sněmovnou. Experti budou formulovat novely zákonů v souvislostech a s variantami, poslanci budou rozhodovat s předem definovanými riziky.

Za čtvrté zmenšení objemu novel zákonů. Legislativní smršť, daná naším vstupem do EU, už dávno skončila. Není třeba spěchat, už není kam. Novely by měly být trvalé, ne zmatečné a ne účelové.

Za páté sloučení termínů voleb tak, aby nějaké nebyly každý rok. Nelze vládnout v trvalé volební kampani.

Je něco fatálního, co politici zanedbávají?

Voliče. Nerozumí jim. Nechápou jejich potřeby, přání, očekávání. Nerozumějí tomu, jak žijí. Nerozumí jejich jazyku, jejich kultuře, jejich vkusu. Politika je už delší dobu polarizována kulturně namísto ekonomicky. Voliči pravice jsou chudí, milionáři volí krajní levici… Tradiční socioprofesní stratifikace společnosti se s rostoucím životním standardem většiny společnosti mění. Proletariát mizí, i když nemizí proletarizace práce. Chudoba nevylučuje ze společnosti bohatých. Na koncertu filharmonie se to nepozná. Bohatství nevylučuje ze společnosti chudých. V hospodě je to jedno, půllitry jsou stejné. Začali jsme se stratifikovat dle způsobů a motivací spotřeby. Máme náruživé shoppery, ale i ekologicky odpovědné, permakulturní nekonzumenty, chronické hledače slev a výprodejů, Hi Tech zkoušeče…

A co má volič chtít od politiků ve volbách?

Poctivost ne. To je proti přírodě. Aby dodrželi to, co slíbili.

Je naše země v ohrožení?

Jo. Ohrožujeme ji my sami. Společnost už není jedna. Není náboženství, které by nás spojovalo. Nejsme jeden národ. Je několik společností, které nemají nic společného mimo to, že žijí na stejném území a chodí na stejné úřady. To ohrožuje stát. Necítíme k němu loajalitu, ani lásku. Neohrožují nás nepřátelé, mongolské hordy a ani musulmani nestojí na hranicích s výhrůžně naostřenými meči. Ohrožuje nás soused, který nerespektuje noční klid. Naše děti ohrožuje učitelka, která nemyslí na atraktivitu výuky, ale na to, z čeho zaplatí nájem.

Významné procento mohou získat strany, které jsou považovány za protestní. Někdy se jim říká také „strany pomsty“: ANO, KSČM, Okamurova SPD.

Každá strana je pro někoho stranou pomsty. Pomstou voličů ODS vůči Fialovi je volit Babiše. Pomstou voličů komunistů vůči Filipovi je volit Okamuru. A sociální demokraté? Přestali být sociální a někteří přestali být i demokraté. Jedni volí komunisty, protože už nejsou komunisté, jiní volí Babiše, protože tuší, že on komunista je. Pomstou libertariánů vůči Ayn Randové je volit Piráty, kteří si přejí informační altruismus namísto sobectví. A pomstou liberálů je volit Zelené, kteří nectí jiné názory než ty svoje, horují pro cyklostezky a přivazují se řetězy k branám Temelína. Čeká nás ještě pomsta členů ANO, kteří by funkce předsedy zbavili Babiše.

Zaslouží si český politický režim a „tradiční“ politici takový trest, aby většinu ve Sněmovně získaly tyto strany?

Proč ne? Zkušenost voličů KSČ s volbou OF a voličů OF s volbou ODS, ODA, KDS, LSNS, US, DEU a jinými trpaslíky není o nic víc traumatická.

Bylo by to ohrožení demokracie?

DEMOKRACIE? Copak „vládne lid“? Tuto „demokracii“ by nejvíc ohrozilo, kdyby si lid začal doopravdy vládnout.

Nebo si zbylé „tradiční“ strany zaslouží vypráskat?

Vypráskat snad ne. Potrestat ano. Sebestřednost několikatisícových skupinek straníků je trestná. Myslivců je víc, než členů největších stran. Piráti nevznikli sami od sebe. Vzniknout jim dal nemoudrý, ba přímo hloupý pokus o stíhání provozovatelů jednoho serveru. Geniální tah od marketéra Jakuba Horáka bylo založení strany Nevím. Teoreticky by se mohla tato strana ocitnout i jako vládní… Mnoho ministrů neví, proč je v politice. A neví, že vláda či veřejná správa není politika. Proto budou vypráskáni.

Podstatná část občanů má pocit, že EU, případně západní státy, s nimi nakládají jako s občany druhé kategorie. Ať už jde o platy, nebo rozhodování o našich životech, případně o jistou pachuť, kdy Angela Merkelová uplatnila svou moc ve věci migrační krize.

Zájmy bohatých nejsou totožné se zájmy chudých. Stejně jako zájem bohatého Česka není totožný se zájmem chudé Ukrajiny. Zájmem bohatých je bohatství si udržet a dokonce zvětšit, zájmem chudých je bohatství získat. Německu se to prozatím dařilo. Zchudli Řekové. Bohatství přitom většinou nevzniká z práce, ale z kořisti. Aby jeden byl bohatý, musí být stovky či tisíce chudých. Zdá se to být jako banalita, takto řečeno, ale kvůli tomu se dnes válčí. Je to boj o území, zdroje, odbytiště. Ne o rytířskou čest, vlast, pýchu národa. My nyní vykořisťujeme černochy či Asiaty. Bohatneme z nemravně levných surovin a z nemravně levné práce rozvojových zemí. A nestydíme se za to. Nebo snad ano?

Je třeba měnit náš kurz nastavený po roce 1989?

Je. Protože Projekt PNAC – Projekt pro nové americké století skončil krachem. Nežijeme v posametovém, monopolárním světě americké arogance. 29 let loupeží za bílého dne skončilo. Skončilo beztrestné okrádání pod záminkou budování demokracie. Teď je třeba demokracie. Teď je třeba, aby si i v téhle zemi začal vládnout lid. Možná jsem naivní romantik, ale hlasování posledního, mimořádného zasedání Poslanecké sněmovny mě naplnilo optimismem. Nejsme ovce. A nenecháme se nadále stříhat.

Přejete úspěch stranám, které chtějí vystoupit z EU, případně si od ní drží odstup?

Ne, přeju úspěch těm stranám, které pochopily globalizaci jako příležitost. Ne, jako hrozbu. EU je projevem kontinentální globalizace.

Sdílíme nebo bychom měli sdílet hodnoty předků, hodnoty židovsko-křesťanské civilizace, modernizované renesancí, demokratizované revolucí třetího stavu. Sdílíme jedno území a jeho přírodní zdroje, které neoddělují hranice, sdílejme i jeden trh a jeho možnosti. Nic jiného nám nezbývá. Volejme ale po spravedlnosti rozdělování zisku. Nepřistupujme na nový kolonialismus. Nesmiřujme se s ukradením Evropské unie globálním kapitálem. Nespokojujme se s jednou částí lidských práv, jestliže tu druhou část – práva sociální – nám odmítá Evropská unie garantovat a fakticky dát.

Rozbití EU nepomůže nikomu a ničemu, jen výrobcům ostnatého drátu a zbraní. Rozbíjení strojů luddisty také neznamenalo pokrok. Přeju úspěch těm stranám, které reformují Evropskou unii tak, aby víc sloužila lidem. Aby ideály volnosti, rovnosti a bratrství neplatily jen pro ty, kteří mají na letenky.

To neznamená, že se nebudeme bránit migrační vlně afrických a středovýchodních běženců. Zde v Česku jsme nezavinili ničivé války na jejich území. Pojmenujme viníky a žeňme k odpovědnosti ty, kteří exportovali své světovládné ambice pod záminkou vývozu demokracie na pásech tanků a v pumovnicích bombardérů. Jmenujme agresory v Iráku, v Libyi, v Sýrii či v Afghánistánu: jmenujme USA, Velkou Británii, Francii, Itálii i sousední Německo. Obviňme je z neokoloniálních ambicí, z bezuzdného kořistění přírodních zdrojů.

Ale nebořme něco, co je nutno reformovat. Stejně jako se z malých a rozhádaných knížectví sjednocovala Itálie hnutím s názvem Risorgimento. Roztříštěnost země byla silnou překážkou dalšího hospodářského a politického rozvoje. Inspirujme se Giuseppem Mazzinim, vůdcem Mladé Itálie a Mladé Evropy, či radikálním revolucionářem a svobodným zednářem Giuseppem Garibaldim. Evropská unie byla vždy vedena republikánským ideálem, socialistickým, progresivním projektem, vedena nenávistí k nerovnosti a vykořisťování.

Je třeba zakročovat proti zahraničním společnostem, které od nás odvádějí zisky, případně je nutit, aby zvedly lidem platy? Nebo si za to všechno můžeme my kvůli naší vlastní neschopnosti?

Prozatím si za to můžeme sami. Nechali jsme si vnutit pravidla hry nadnárodních korporací pod falešným kabátem demokracie. Změňme ta pravidla. Vyžeňme odsud všechny velvyslance zemí, které jsou daňovými ráji. Zakažme jim získávat zde veřejné zakázky, přinuťme korporace, aby platily daně v místě svých poboček. Vyhostit MMF a Světovou banku není zločin. Vypovědět skandální mezinárodní smlouvy o ochraně investic není zločin. Stejně tak není zločin sdělit WTO, že nepřijmeme diktát.

Chce to ale odvahu a odpovědnost státních úředníků. Chce to ale shodu politiků. Přijměme sektorovou daň pro přirozené monopoly či kartely, přijměme Tobinovu daň proti spekulativnímu kapitálu. Nepodbízejme se kdejakému přivandrovalci, který zde chce vybudovat montovnu. Mysleme strategicky. Nadnárodní kapitál strategicky myslí, jeho limitem není příští volební období.

Který subjekt ze stran, které mají šanci na vstup do Poslanecké sněmovny, představuje největší riziko pro naši zemi? A jaké?

Okamurova strana. Protože za jejím programem není inteligence, ale pouze podlézavý populismus. Přímá demokracie v jejím podání znamená rozvrat tvořivé politiky a odpovědné vlády v permanentní kampani politiků za vlastní přežití. Rozumím jejich snaze přimět politiky k odpovědnosti. Ale zvolené postupy jsou zmatené a chaotizující. Podobají se svou lákavostí Gorbačovově perestrojce. A stejně jako ona, v případě realizace přinese jen rozvrat a chaos. Okamura má ale štěstí. Změny, které má v programu, nejspíš narazí na protiústavnost.

Druhou, nesmírně nebezpečnou stranou jsou Zelení. Ne pro jejich preference ochrany životního prostředí. Ale pro násilné vnucování těchto preferencí bez ohledu na ekonomickou realitu. Uvedu příklad – solární panely mají vysokou pořizovací cenu danou vysokou energetickou a surovinovou náročností výroby, ale nízkou účinnost. Nepřinášejí levnou, ale ve výsledku velmi drahou a neekologickou elektřinu. Stejně šíleným nápadem jako biosložky v benzínu či dřevní pelety jako palivo, likvidující potravinový potenciál půdy, jsou elektromobily, které způsobí vysoké výkyvy ve spotřebě proudu a zátěž při nakládání s poškozenými či zničenými bateriemi. Spalovat obilí ani dřevní hmotu není cesta. Není cesta snižovat účinnost využití elektrického proudu jeho výrobou v elektrárnách, následným skladováním v bateriích a použitím v motorech aut.  Cestou je pouze zvyšování celkové účinnosti energetického využití primárních surovin. V případě elektřiny je to železniční doprava. V případě automobilů je to optimalizace velikosti, výkonu, využití, spolehlivosti aut a odůvodněnosti dálkové nákladní přepravy ve srovnání s vodní nebo železniční dopravou. Otázkou je preference výroby v místě spotřeby před centralizací výrobních závodů.

Největším tématem voleb je postava Andreje Babiše a otázky s ním spojené: Případ Čapí hnízdo, nařčení ze spolupráce s StB, střet zájmů, dotace Agrofertu, autoritářské sklony. Jeho příznivci by spíše řekli, že tématem jsou Babišovy mimořádné vize o investičním rozvoji naší země, snaha o dobré manažerské řízení státu a boj proti korupci. Co je tématem pro vás, pokud jde o Babiše? Jak se stavíte k představě, že by on byl premiérem?

Nevadí mi. Nevadí mi ani jeho hypotetická příslušnost k StB před třiceti lety. Pracovat pro rozvědku či pro ekonomickou kontrarozvědku v zahraničí nebylo nic nečestného. Byla to ochrana ekonomických zájmů státu. To bylo před třiceti lety.  Babiš nyní dokázal trvale oslovit větou „tuná všetci kradnú“... Zlé jazyky tvrdí, že se rozhořčil nad neuvěřitelnou výší úplatku, kterou po něm chtěl jeden z lobbistů napojených na ODS.

Posanecká sněmovna mu v závěru pondělního jednání de facto dala za pravdu v případě nepřijatelnosti rozkrádání lithia. OLAF moudře mlčí a čeští političtí policajti jsou prodejné děvky, které se lekly. Lidé se zastávají zbytečně ostouzených a zbytečně pronásledovaných. Stejně jako Kájínka. Teoreticky Evropské unii zpronevěřených 50 milionů je proti českým 3000 milionům, na které si sáhla ČSSD, směšné. Zloděj nikdy nemá křičet „chyťte zloděje“. Český chytrák, který přechytračí jiné chytráky v EU, nezasluhuje v očích českých voličů opovržení, ale potlesk. EU nejsme my, ale oni – dojná kráva levných peněz na zbytečnosti). Řídit stát jako firmu nemusí být špatné, když za čtyři roky zbohatnete na dvojnásobek.

Pokud jde o „rozkrádání státu“, je volební kampaň opepřena přestřelkou o lithium. Co vám její podoba řekla o úrovni naší politické reprezentace?

Rehabilitovala v mých očích předsedu KSČM Vojtěcha Filipa a předsedu komunistického klubu Kováčika, jejichž projevy považuji za výborné, i když měli podklady pro ještě podrobnější a ještě lepší. Potvrdila mi mé obavy z neschopnosti a diletantismu ministrů stávající koalice. Potvrdila mi mé obavy z naivity či diletantismu řady poslanců při schvalování zákonů. Potvrdila mi mé obavy z neschopnosti novinářů porozumět a analyzovat veřejně dostupné informace o činnosti vlády.

Kauzu lithium nerozpoutali „hlídací psi demokracie“ ani politici v době, kdy bylo jednání neukončené a přesto už se o něm vědělo „díky“ zveřejnění vládní studie na tripartitě. Vědělo se o něm už v lednu po interpelacích komunistů. Hluché upozornil až prezident Zeman. Nevšiml si toho žádný z novinářů, akreditovaných na  úřadu. Až po Zemanově replice si několik lidí všimlo, že se děje něco nekalého za zády všech občanů. Kauza lithium je obrovským selháním žurnalistiky.

V minulých volbách byl tématem boj proti korupci a tehdejší sentiment, že stát je rozkrádán, plundrují ho temné zákulisní skupiny a politici jsou zkorumpovaní. Zlepšila se během tohoto volebního období víra ve spravedlnost a vymahatelnost práva?

Politici se nezměnili. Proč? Protože legální příjmy většiny z nich jsou menší, než životní náklady a režijní výdaje na kampaně. Ano, stát je rozkrádán i nadále, plundrují ho stále tytéž temné zákulisní skupiny a mnozí politici jsou trvale korumpovaní. Spravedlnost není stále spravedlností, ale nalézáním souladu s právními předpisy. Právo je stále iluzorní  a jeho vymáhání je stále liknavé, zdlouhavé, finančně neuvěřitelně náročné a zaplevelené hromadou děr v zákonech.

Martin Konvička je nadšen, že zásadní část dnešních politiků se postavila proti imigraci, někteří i žádají zákaz islámu. Považuje to za své vítězství, nehledě na výsledek voleb. I jiní pozorovatelé vidí podobný posun v uvažování i mainstreamových politických stran či médií. Je to v pořádku?

Konvička je blázen a politický provokatér. Zákaz islámu je nesmysl v zemi, kde nejrozšířenějším náboženstvím je cynická nevíra v cokoliv, nejoblíbenějšími nápoji pivo a víno a národním jídlem vepřové. Zákaz islámu, křesťanství či buddhismu je tak jako tak v praxi nevynutitelný Koberec může mít každý doma, Korán také. Vedle židovského Starého zákona, křesťanského Nového zákona a Zelené knihy Muammara Kaddáfího ho mám doma i já… a to jsem ateista.

Co je vynutitelné, je státní dozor nad veškerými církvemi a náboženskými společnostmi, jejich kostely a modlitebnami, jejich financováním a veřejnými aktivitami. Po egyptském vzoru, prosazovaném už od Gamála Násira a později Anwara Sadata, či po syrském vzoru, prosazovaném otcem Bašára Al-Asada, Háfizem Al-Asadem. Tak se dostalo mezi zakázané organizace a teroristické či sektářské společenství i mezinárodní Muslimské bratrstvo Sajjida Qutba. Tyto sekty jsou nebezpečné, ne islám.

Do jaké míry vidíte migraci ze střední Afriky a Blízkého východu jako téma pro naši zemi?

Migrace je pro Česko potenciálním rizikem, ne akutním nebezpečím. Chováme psy, žereme vepřové, chlastáme a ani šábes nectíme. Pro pravověrného muslima jsme zplozenci Šejtana. Uprchlíky zavřeme do detenčního zařízení, oškubeme a pak pošleme šupem do Německa. Nekřičíme „willkommen“. Nejsme proletářsky internacionální jako Tante Merkel. Nemáme chuť se učit arabsky a korán tiskneme na záchodový papír. Ti Arabové, kteří žijí v Praze a v poklidu zde kšeftují se zlatem a drogami, se naučili zde žít. Sice jedí halal, ale muezzína zde neslyšet. Většinou jsou to palestinští, egyptští, iráčtí či syrští komunisté, turečtí socialisté nebo bývalí agenti, které jsme uklidili po splnění úkolu. 

Vnímám nebezpečí zdravotní a hygienické, definované nedostatečnou hygienou migrantů po cestě, virulencí exotických kmenů chorob na zdejší populaci. Vnímám nebezpečí ne náboženské, ale sektářské, bezpečnostní. Vnímám nebezpečí z volného pohybu těchto osob po republice a z budování sítí islámského bankovnictví a investic.

A co v tomto směru od politiků čekáte? Kdo se s tím popasoval správně, a koho lze kritizovat?

Od politiků čekám, že uvedou do stavu připravenosti zpravodajské služby, policii, a případně i armádu. Očekávám profylaxi. Až v nejhorším případě obranu hranic a sběrné tábory, obehnané ostnatým drátem s vysokým napětím. Humanita a soucit s válkou zuboženými lidmi končí v první zemi, kde je mír. Tam pomáhejme, seč můžeme. V „Drang nach West“ migrantům nepomáhejme. Nátlaku aktivistů i mezinárodních organizací odolejme bez ohledu na mezinárodní smlouvy. Ty v případě potřeby vypovězme.

Odolejme i výhrůžkám Evropské komise či autoritativním výrokům západoevropských politiků. Až do míry hrozby vystoupení z EU. Nevstupovali jsme do Evropy, kde by nám vládlo Německo. Nevstupovali jsme do Evropy, ve které by se politický názor prosazoval výhrůžkami. Ten, kdo si myslí, že všichni čeští premiéři budou tak slabí, jako Sobotka, se nejspíš mýlí.

Není to tématem parlamentních voleb, nicméně prezident Miloš Zeman je v médiích přítomen neustále. Ať už jde o jeho výroky na téma Krym, ať už jde o pochybnosti o jeho zdraví, ať už jde o jeho vztah s novináři. Jak hodnotit jeho poslední kroky? Má šanci být znovuzvolen?

Tvrdím stále spolu s Milošem Zemanem, že Miloše Zemana může porazit jen Miloš Zeman. Jeho dosavadní protivníci to nejsou. Zeman zhubl, což by mu určitě doporučil každý lékař. Ducha bystrého, mysli jiskřivé, klidně může i ve svém věku a s neuropatií kandidovat.

Radit Rusům, jak se vyrovnat s Ukrajinou za Krym, je zemanovsky cynický bonmot, vracející nejspíš Vladimíru Putinovi nějakou strašidelnou jízlivost, kterou si ti dva řekli mezi čtyřma očima. Kdyby tento nápad Putin realizoval, zkonstatoval by tím de iure, že Krym anektoval a právní procedury související s referendem o samostatnosti Krymu, které proběhlo 16. března 2014 a  ve kterém 95,6 % hlasujících obyvatel (při účasti 89,5 %) podpořilo vstup do Ruské federace, vyhlášením samostatnosti Autonomní republiky Krym a žádostí o připojení Autonomní republiky Krym i Sevastopolu k Rusku, by byly šaškárnou. Kdyby Zemanův návrh přijali Ukrajinci, konstatovali by de iure to, co nemohou nikdy připustit. Totiž že o Krym přišli jednou provždy a namísto krve bojovníků proti opolčencům jim stačí výpalné. Místní rada Sevastopolu stejně už roku 1994 odhlasovala ruský právní status města. Kdyby Zemanův návrh přijali aktéři Minských dohod, které Ukrajina neplní, vytvořili by druhý Mnichov.

Vzhledem k existenci základny vojenského loďstva v Sevastopolu, Ukrajinci o Krym přišli definitivně. Podstatný je totiž průplav flotily do Středozemního moře. Lodní doprava skrz Bospor se dodnes řídí mezinárodní smlouvou o tureckých mořských úžinách, která byla poprvé uzavřena roku 1923 v Lausanne a později v roce 1936 na žádost Turecka revidována v Montreaux. Tato dohoda zaručuje svobodu pohybu úžinami Bospor a Dardanely. Druhý odstavec článku 10 Smlouvy uvádí, že válečné lodě (tj. bitevní lodě, letadlové lodě a ponorky) mohou Úžinami proplouvat za zvláštních podmínek uvedených v článcích 11 a 12. Článek 11 umožňuje proplouvání bitevních lodí pouze pokud patří některému ze států přiléhajících k Černému moři. Článek 12 pak umožňuje proplouvání ponorek, avšak opět jen států přiléhajících k Černému moři. Proplouvání letadlových lodí výslovně nepovoluje žádný článek Konvence a i proto se ruská letadlová loď nazývá „letadlový křižník“. Přístup vojenských lodí k Středozemnímu moři je pro Rusko, stejně jako pro Sovětský svaz geopolitickou konstantou, osvědčující mu status velmoci a umožňující mu vojensky ohrožovat země na pobřeží Středozemního moře.

Zeman je dobrý šachista. Své bonmoty říká nejen kvůli efektu a intelektuálnímu potěšení prognostika, ale i kvůli skrytému smyslu, známému pouze hráčům na jeho úrovni. Krym jako fait accompli existuje. Bez ohledu na to, co si o tom myslí Brusel nebo Washington. Ani USA, ani NATO kvůli tomu válčit s Ruskem nebudou. Nebude válčit ani jedna z moralizujících zemí EU. Protože tlustá roura plynovodu z Ruska vede do Německa a Německo a druhá polovina Evropy, do které nevede Družba, se bez ní neobejde. Fait accompli existuje i v podobě Severokyperské republiky Raufa Denktaše, která nebyla kupodivu překážkou lákat Turky do EU. Stejně existuje fait accompli  i v podobě Podněstří, Jižní Osetie a Abcházie, kde ovšem není středomořská základna ruského vojenského loďstva. Zeman výrokem o Krymu nakopl Lubomíra Zaorálka na odchodnou do rozkroku a poslal tak zároveň vzkaz do Bruselu, že doba probruselských sluhů a evropských embarg je v Česku nejspíš u konce.