Zase musíme truchlivě a trochu repetitivně začít teroristickým útokem a zase v Británii. Tentokrát se nikdo neobtěžoval nic vyhazovat do vzduchu, ale přímo se sekalo a řezalo noži a mačetami. Máte k tomu vůbec nějaký komentář? Lze vidět možná dva rozdíly: Lidé si na Facebooku okamžitě začali dělat legraci příspěvky typu „Taky jste tak semknutí a nezastrašení?“ A začalo se diskutovat o tom, proč se lidé v baru musí bránit házením sklenic a židlí místo toho, aby někdo použil pořádnou zbraň. Co soudíte o těchto rozdílech? 

Třetí teroristický útok za tři měsíce a premiérka Mayová prohlásí, že „už toho bylo dost“. Proboha! Jako kdyby dva teroristické útoky za dva měsíce byly ještě v pořádku. Rozum zůstává stát. V den, kdy „tým osamělých vlků“ – vždy totiž útočí „osamělí vlci“, protože přiznat, že v Evropě působí sítě džihádistů, je pro politiky silně „nevhodné“, a tak nelze útok tří lidí popsat jinak než jako „tým osamělých vlků“ – zaútočil na londýnském mostě a v hospodě, Daeš na sociálních sítích vyzval své stoupence, aby útočili právě auty a noži. A ta reakce byla tedy dost rychlá! Pokud ale odhlédneme o fanatiků-amatérů, kteří se nechají k akci „vyhecovat“ nějakým vzkazem kdesi na internetu, zcela jistě tu existují í buňky „profesionálních“ teroristů, kteří prošli příslušným výcvikem a čekají na povely, které asi přes internet nepůjdou. Čili, i když počty teroristických útoků narůstají a žádají si desítky obětí, stále ještě vyvolávají především chaos, než aby společnosti napáchaly skutečné škody, aby reálně ochromily její fungování. Takže mám pořád pocit, že to nejhorší Evropu teprve čeká. 

Je přitom skoro jedno, o jaké zemi bychom měli mluvit konkrétně, i když je jasné, že některé jsou přece jen rizikovější než jiné. Kromě Francie mám na mysli právě Británii, která v rámci svých politických „hrátek“ coby bývalé koloniální mocnosti poskytuje už dekády azyl Muslimskému bratrstvu z Egypta, které za britské peníze páchalo atentáty už na prezidenta Násira; manchesterský masakr mají na svědomí libyjští džihádisté, kteří byli kdysi v Británii „hájeni“ kvůli plánovanému svržení plukovníka Kaddáfího; nově jsou tam také syrští radikálové a výčet by jistě mohl ještě dlouho pokračovat. Už od chvíle, kdy si CIA s pákistánskou tajnou službou a za saúdské peníze „stvořila“ Al-Káidu k boji proti sovětské okupaci Afghánistánu, načež přišlo 11. září, by přitom mělo být každému politikovi jasné, že pokud si doma – ať už z jakýchkoli geopolitických důvodů – drží nějaké radikály, tak si zadělává na problém. 

To pak obyčejným lidem opravdu nezbývá než se tvářit, že zůstali „semknuti a nezastrašení“, a vršit na místě útoků další haldy smutečních plyšáků. Samozřejmě, v demokracii by mohli ještě zkusit zvolit si ve volbách někoho, kdo takovou sebevražednou politiku radikálně změní, ale ve hře jsou „vyšší zájmy“ různých „deep state“, miliardy peněz z prodeje zbraní, upevňování špiclovací společnosti strachu… Ani demokratickou cestou nebude snadné se z tohoto bludného kruhu vymotat. 

Přesto všechno si ale myslím, že otázka terorismu je výsostnou záležitostí tajných služeb a politiků. Rozdat volně lidem zbraně, bylo by mrtvých v následném chaosu třeba v oné hospodě nebo na mostě mnohem víc, protože by najednou pálili všichni a na všechny strany. Kudy z toho ven? Z podobných otázek na mě padá chandra.