Objevují se roztodivná prohlášení: Americká vláda ví, prostě VÍ, že v Sýrii se chystá další chemický útok. A už dopředu varuje, že to nenechá jen tak. Je dle vás Bašár Asad padlý na hlavu, či má zapotřebí pro své vojenské potřeby plynovat obyvatelstvo, aby to uskutečnil? Jak toto prohlášení čtete? Mimochodem, v poslední sérii seriálu House Of Cards prezident Underwood také už dopředu ví, prostě VÍ, že bude chemický útok, a strašně se těší, jak do Sýrie pošle 30 tisíc vojáků a přehluší tak obtížný hmyz v podobě kongresmanů, kteří chtějí vyšetřovat jeho machinace... 

Trochu vás poopravím: americká vláda „neví“. Onen „další Asadův chemický útok“ oznámil totiž jen Trumpův Bílý dům, načež Pentagon i ministerstvo zahraničí konstatovaly, že o tom nemají ani potuchy, natož aby měly nějaké důkazy. Čili byla to jen a jen „trumpovina“. 

O tom, jestli je Bašár Asad „padlý na hlavu“ nebo má nutkavou potřebu zplynovávat občany Sýrie, jsme se tu bavili už v dubnu, kdy se celé „mezinárodní společenství“ rozběsnilo po „chemickém útoku sarinem“ v Chán Šajchúnu. Tehdy jsem vyjádřila názor, že to má Asad v hlavě srovnané a žádné civilisty zplynovávat nepotřebuje, tím spíš, že by tím na sebe přivolal případnou americkou agresi. Před pár dny legendární americký reportér Seymour Hersh zveřejnil výsledky svých rozhovorů s členy amerických tajných služeb i osob z blízkosti Bílého domu, které ukazují na to, že ani tehdy se žádný „chemický útok sarinem“ nekonal, protože i americká strana věděla, že to syrská stíhačka řízenou bombou zaútočila na dům, v němž se měli sejít velitelé regionálního džihádu, a že ve sklepě onoho domu byly uloženy jakési dezinfekční a jiné prostředky. Ty po explozi vytvořily mrak a pak následovaly všechny ty záběry „zbídačených obětí sarinu“, který prý „lidé cítili na půl kilometru“, byť je sarin bez zápachu… Trump se ale díval v televizi na záběry a fotky, které západním médiím hbitě dodali lidé vesměs napojení na Al-Káidu a další džihádistické skupiny, a rozhodl se, že to chemický útok byl, navíc sarinem – a žádá si to odvetu… 

Proč nyní americký prezident avízoval další „false flag“ operaci s „chemickými zbraněmi“, tak to fakt netuším, ale poslední zprávy z Bílého domu naznačují, že se tam asi kdosi začal drbat na hlavě a zavelel k ústupu. Už se najednou nemluví o „chystaném dalším chemickém útoku“, ale jen o snaze „odstrašit“ Asada od případného chemického útoku; a nejnovější hlášení už mají za to, že „chemický útok sarinem“ už byl dokonce odvrácen, a to právě jen tím, že o něm Trump zahovořil a zahrozil odvetou… 

Lze samozřejmě předpokládat, že by avizovaný americký útok proti Sýrii na základě Amerikou avizovaného chemického útoku souvisel s tím, jak špatně se pro americkou stranu odvíjí situace na bojištích jižní a východní Sýrie, ale takhle nepokrytý pokus o „nápravu stavu“? To je až moc dětinské, zdá se mi. Je ale opravdu zvláštní, že hádat, co se odehrává v hlavách amerického prezidenta a jeho nejbližších poradců, začíná být stejně záhadologické jako kultovní a po dekády trvající pokusy tipnout si, s čím že to zase přijde některý z nevypočitatelných hornokorejských Kimů… 

CNN se dostala do poměrně trapné situace. Nejprve byl skrytou kamerou natočen její zaměstnanec, jak pobaveně vykládá, že obvinění Trumpa z kolaborace s Rusy vysílají samozřejmě jen pro udržení sledovanosti, protože jinak jsou to nesmysly. A následně se další „hejt“ na Trumpovu administrativu, který přichystali redaktoři televize, vedení raději rozhodlo stopit, protože už to byl i na něj moc. Redaktoři se proti tomu bouří. Jak celou situaci nahlížíte? Jak vlastně popsat zpravodajství CNN? Co soudíte o její poměrně slavné historii, která začala už první válkou v Zálivu? Koluje vtip, že generálové nejprve nechají shodit bomby a pak se jdou podívat na CNN, kam to vlastně dopadlo. 

Ano, neziskový Project Veritas nejprve zveřejnil video, na němž se ke lhaní o Trumpových ruských konexích přiznává produkční John Binefield, a včera přibylo další video, na němž totéž připouští i známý politický komentátor CNN Van Jones… 

Mám za to, že sláva CNN z časů první války v Zálivu, kdy opravdu přinášela objektivní a živé zpravodajství přímo z bojiště a bořila tím propagandistické snahy bushovské mašinérie, je dávno ta tam. Už dlouho je to televize povolná vůči americkému establishmentu, a když ještě její hvězdy – byť na skryté kameře – otevřeně přiznají, že lžou, tak je to z mého pohledu poslední hřebíček do rakve. Osobně jsem ale CNN přestala brát vážně a sledovat ji počínaje arabským jarem, po němž následovalo nadšené juchání nad šířením „demokracie“ do Libye nebo Sýrie. 

Nicméně, je důležité, že „russiagate“ nešíří jen CNN, ale veškerý americký – a nejen americký samozřejmě – mainstream, a to s naprosto stejným výsledkem – tedy bez jakýchkoli důkazů, zato na principu „stokrát omletá lež se stává pravdou“. Platí to i pro slavné tituly typu New York Times nebo Washington Post. Ačkoli „russiagate“ po zhruba roce pomalu utichá, neboť k výsledku, tedy k impíčování prezidenta nedovedla, nyní se všechna tato média soustředí na Trumpovo zasahování do justičních procesů. Ale pokud lhala v prvním tématu, jak se jim asi dá věřit, že nelžou nyní a nebudou lhát do budoucna? Je to pro ně kritická situace – důvěra se buduje dlouho, ale ztratit se dá během jediného dne. A pokud se redaktoři bouří, tak co? Média jsou byznys, a tím spíš byznys politicky vlivový a šéfům, kteří o jejich obsahu rozhodují, tento trend z různých politických a souvisejících ekonomických důvodů vyhovuje… A to bez ohledu na skutečnost, že si podle jednoho z nejnovějších průzkumů 64 procent Američanů myslí, že vyšetřování „ruské stopy“ Americe škodí a 73 procent je přesvědčeno, že celý ten humbuk jen odvádí pozornost Kongresu od důležitých problémů typu zdravotní reformy nebo daní. 

Osobně jsem zvědavá, jestli nová odhalení ze CNN nějak ovlivní americký mainstream. Ale tipnu si, že nikoli. Odhalení o lžích se mlčky přejdou, Project Veritas neobsáhne tolik čtenářů a diváků jako mainstream, a tak zjištění zůstanou většině utajena. Ostatně, i výše zmíněný Seymour Hersh pro svůj nejnovější text o podvodu v Chán Šajchúnu v Americe vydavatele nenašel, strach dostal i jeho dosavadní „vydavatel“ z London Review of Books, a tak musel až do německého Die Welt. A kdyby Berlín nebyl zrovna s Washingtonem na kordy, kdo ví, jestli by vůbec uspěl alespoň tam. 

Zajímavé bude i to, jak na skandál CNN zareagují český mainstream a veřejnoprávní média, která až dosud právě ta americká média nábožně pojímala jako zdroj jediné – a navíc jediné povolené – pravdy. Tipnu si ale, že rovněž nezareagují nijak. Informace o lhaní CNN se „přehlédne“ a pojede se dál. A to bude další hřebíček do rakve českého mainstreamu. Minulý týden jsem kdesi zahlédla informaci, že polovina lidí u nás nevěří českým médiím. Je sice trochu šílené, že namísto médií prý informace raději čerpají ze sociálních sítí, kde si každý může napsat, co chce, ale obecně je to vizitka vcelku výmluvná. 

Číst noviny a sledovat televizi – a přitom se chtít opravdu dozvědět něco o světě – dává smysl jen pro toho, kdo má široké povědomí o backgroundu světové politiky potažmo ekonomiky, dokáže si alespoň rámcově „spočítat“, proč ten nebo ten říká to či ono, zda je to, co říká, opravdu možné, nebo je to jen fantasmagorie, nebo v neposlední řadě, proč ta televize nebo ty noviny publikují jen to, a ne zrovna tohle… Dost náročná „zábava“, tohle sledování periodik. Svým způsobem to ztrácí smysl a nová odhalení ze CNN tento pocit jen zesilují. 

Na Ukrajině zajali ruského vojáka, který nejenže měl u sebe vojenské papíry ruské armády, ale pocházel až z Altaje čili to určitě nebyl donbaský domobranec. Jakým stupněm je dle vás Rusko vojensky angažováno v konfliktu na Donbase? Putin tvrdí, že přímo ruská armáda tam nebojuje, nicméně existuje řada svědectví matek padlých vojáků, které tvrdí, že jejich synové byli nuceni bojovat na Donbase. A ten pán z Altaje asi na Donbas taky nezabloudil cestou na toaletu. 

Sovětský svaz býval národnostně hodně promíchaný, a tak se vsadím, že i na Ukrajině bude možné najít nějaké ty „domestikované“ Altajce, kteří se po rozpadu SSSR už do horských rodišť svých prapředků prostě nevrátili. Čili samotný fakt, že je někdo z Altaje, pro mě zase až tak velkým argumentem není. Na druhou stranu je ale současně jasné, že vojáci ruské armády „někde na Donbasu“ jsou, ať už (utajeně) na oficiální rozkaz, nebo v rámci jakýchsi „dobrovolnických oddílů“ nebo třeba ruských žoldnéřských agentur. Koneckonců, nějakou dobu se zdálo, že se schyluje k válce Západu s Ruskem a samotní donbaští domobranci by to v nárazníkovém pásmu za ruskou stranu asi nezachránili. 

A že je na Donbase, který je aktuálně jaksi „územím nikoho“, ruská armáda? Je i v sousedním moldavském Podněstří, a jako by to už nikoho nezajímalo. A když se podíváme, kde všude po světě jsou američtí vojáci, které tam v mnoha případech vlády příslušných zemí také nezvaly… Důležitější mi proto připadá skutečnost, že Washington proti přítomnosti ruských vojáků/dobrovolníků/žoldáků na Donbase nijak zásadně neprotestuje. Buď mu to připadá – z vlastní zkušenosti – jaksi geograficky přirozené, nebo je to možná i součást nějakého holportu: my vám budeme tolerovat tohle a vy nám támhle to… Ale to už se dostávám do sféry čirých spekulací. 

Když hovoříme o té Ukrajině, Donald J. Trump prý pozitivně vnímá, že by americké firmy mohly eventuálně obnovovat Donbas, až se vrátí k Ukrajině. Na druhou stranu se chystá schůzka Trump–Putin, která by se asi nechystala, kdyby se DJT chystal vtrhnout na Ukrajinu. Jak tomu tedy rozumět? A když jsme u té schůzky, co od ní lze a nelze čekat? 

Nedávné dvouminutové tragikomické přijetí ukrajinského prezidenta Porošenka v Bílém domě nejspíš v Kyjevě všem otevřelo oči – Ukrajina je na rozdíl od obamovských časů až na okraji periferie Trumpova zájmu. Dokonce i radikálové typu Turčynova nebo ministra vnitra Avakova tlumí svou rétoriku a už přestávají stereotypně vidět Rusko za vším špatným, co se na Ukrajině odehrává. 

Mám ale na mysli ztrátu zájmu politického, tedy zájmu vyostřovat vztahy s Ruskem až na hranu války, nikoli ale zájmu ekonomického. Vleklou a zamrzlou válkou rozmlácený Donbas – tedy jeho rekonstrukce – bude jistě lukrativním soustem pro všechny zúčastněné. Takže uvidíme, co bude. Podle agentury AP jsou lidé z Bílého domu už dopředu nervózní z toho, že Trump chce pojmout setkání s Putinem v Hamburku s plnou diplomatickou a protokolární pompou jako událost světového významu, zatímco by podle svých rádců měl stále ještě raději dál udržovat od Ruska distanc… Podivné je, že americká i ruská strana v posledních dnech opatrně mluví o tom, že by se setkání „mělo konat“, ale žádná jistota z těch formulací neplyne. Jestli se tedy ti dva vůbec setkají a přitom se opravdu na něčem dohodnou, tak to nevím. Nejspíš – alespoň rámcově – ano, ale počkejme si. 

Média informují i o akci, která dá širší rámec onomu setkání, a sice summitu G20. Hostitelka Angela Merkelová prý hodlá DJT zatopit v otázkách ochrany klimatu, migrace a volného obchodu. Překvapivé je, že se prý chystá proti němu spojit s úplně všemi včetně Číny. A tato představa DJT jako „kůlu v plotě“ vyvolává zděšení, že Amerika už nyní nebude vedoucí silou světa. Což je pro mnohé nepředstavitelné. Je to pravděpodobné? Opravdu to bude summit „všichni proti DJT“? 

Summit „všech proti Trumpovi“ to určitě nebude, protože v globalizovaném světě a globalizované ekonomice si nikdo nemůže dovolit znepřátelit si Spojené státy do nějaké citelné míry. A to platí i pro Německo, které má s USA vysoce pozitivní obchodní bilanci a určitě by o tuto výhodu nechtělo přijít – tedy pokud třeba Merkelová ano, tak německý průmysl rozhodně ne. Současně přitom platí, že Německo se aktivně zapojuje do projektů Nové Hedvábné stezky, takže jeho vazba na Čínu také není žádným velkým překvapením. 

To spíš si umím představit, že Trump do Hamburku přijede, jako by si chtěl ve svém volnu jen zahrát golf, a zajímat ho bude hlavně setkání s Putinem, případně s čínským prezidentem Sim. 

Pro někoho to může být naplnění představy „kůlu v plotě“, byť ve skutečnosti se osamoceným spíš stává onen „plot“ tvořený převážně tradičními evropskými „pudlíky“, poslušnými vůči všemu, co z Washingtonu kdy zaznělo. Podle mého to vlastně odráží jen nově se formující multipolární uspořádání světa. A pokud je pro někoho konec Ameriky coby světového hegemona nepředstavitelný, tak se mu – kromě rituální sebevraždy – nabízejí dvě praktické varianty: buď si prostě zvykne, že svět už není, co býval, a evolučně se přizpůsobí, nebo může zkusit zbavit se Trumpa a nahradit ho nějakým jestřábem, který ale současně udrží Ameriku před krachem, pak ještě vyzmizíkovat čínskou ekonomiku, pak ještě Rusko, pak dát do lajny ten ropný Blízký východ… No uznejte, to je práce jak na kostele! A navíc bez záruky na úspěch. 

Příběh s blokádou Kataru začíná mít zajímavé souvislosti. Za poloostrovním státem, který úpí pod tlakem Saúdské Arábie, stojí nejen Írán a Rusko, ale i Turecko. Sunnitské Turecko. Co to tu máme za alianci? Rusko, Írán, Turecko? Pomůže to Kataru? A nemá to, čirou náhodou, konotace i pro Sýrii?

V kostce. Turecko je fakticky jediný úspěšný režim, který vychází z principů Muslimského bratrstva, tedy z vize politického islámu, který je ochotný účastnit se voleb a demokratického politického života vůbec. Katar právě Muslimskému bratrstvu – v lehké „emancipační“ opozici vůči Saúdům, kteří se skutečných voleb bojí jako čert kříže – poskytl pomocnou ruku v Egyptě za vlády Muhammada Mursího, čímž se s Tureckem velmi sblížil. Írán je sice šíitský, ale dělí se s Katarem o největší plynové naleziště na světě, takže oba státy bez ohledu na náboženské rozdíly prostě spolupracovat musejí. A současně s tím Írán aktuálně nachází další společné body pro kooperaci i s Tureckem. A s Ruskem Katar pojí právě otázka zemního plynu; už se projednávají různé varianty spolupráce ve sféře zkapalněného plynu. A současně s tím prý už panuje i „shoda názorů“ na válku v Sýrii… 

Jistě že s těmito třemi státy v zádech se Kataru i pod saúdským tlakem dýchá výrazně volněji, přičemž je to právě saúdská blokáda, co fakticky tlačí Katar pryč od tradičních spojenců právě ke spojencům novým. Katar například dováží 80 procent své spotřeby potravin a Írán už je prý připraven začít do Kataru prodávat potraviny za dvě miliardy dolarů ročně. Když k tomu přičteme ještě Omán a Kuvajt, které se v současné krizi rovněž za Saúdy nepostavily, zdá se, že se saúdská hegemonie v ropném Perském zálivu pomalu hroutí. 

A střet mezi Saúdy a Katarem se samozřejmě promítá i do Sýrie – zatímco Saúdové různými způsoby podporovali a financovali (a nejspíš tak činí dodnes) tamní Daeš, Katar „vzpurně“ upřednostňoval Al-Káidu a džihád na ni napojený. A mezi oběma těmito teroristickými silami až donedávna panovala především „nespolupráce“, která se ale nyní mění ve stále intenzivnější bojové střety nebo i sebevražedné atentáty, při nichž se řady džihádistů zmenšují po stovkách denně. Střet mezi Saúdy a Katarem přitom podle všeho uzavírá i finanční kohoutky pro syrskou exilovou opozici – demise z nejrůznějších jejích „orgánů“ podává stále více lidí, z nichž některé si do role „představitelů syrského lidu“ dosadila (za saúdské, katarské nebo turecké peníze) ještě Hillary Clintonová… Zkrátka, pokus Saúdů vnutit svou vůli Kataru a přivést ho k poslušnosti nejenže překresluje geopolitické mapy regionu, ale v Sýrii oslabuje protivníky damašského režimu a současně posiluje regionální vliv jeho spojenců z Teheránu. Čili Asad musí saúdskému postupu v zásadě tleskat. Je fakt zvláštní, že Saúdům nestačí jedna rána do nohy a prodlužováním krize do svých končetin vyprazdňují jeden zásobník za druhým… 

Emmanuel Macron nám vlídně vzkázal, že máme „držet pysk“ – ne tedy přímo takto jako jeho předchůdce Jacques Chirac – ale slovy, že „Evropa není supermarket“. Čili že když jsme si nabrali tolik dotací a tolik toho členstvím v EU získali, tak teď musíme poslechnout a přijmout migranty podle kvót. Je to správný a sebevědomý postup ze strany francouzského prezidenta? Líbí se vám to jako Češce i jako Evropance? 

Nezapomínejme, že Jean-Claude Juncker vyzdvihoval Macrona coby „naději pro Evropu“, přičemž se možná ze všeho nejvíc těšil na to, že už nebude muset „neposlušné“ státy buzerovat sám, zmizí tak trochu z očí a odfrkne si. A Macron mu toto přání plní s mladickým elánem. Všichni dotčení se „vrhli“ právě na něj, i když ve skutečnosti vlastně neříká nic nového, jen opakuje to, co už jsme slyšeli z Bruselu či Berlína. Zkrátka, ten povyk kolem Macrona příliš nechápu – vždyť se jen o jednoho rozšířily řady „politiků“ připravených některým členským státům EU prostě hrozit vším možným. Starý problém s novým obličejem. Starý problém, jehož řešení bude samozřejmě velmi zajímavé, i když si netroufnu říci, kdy nebo jak vše nakonec dopadne. 

Všiml jste si, že Macronova volební mašinérie převálcovala tradiční, byť notně zdiskreditované strany, ukončila demokracii tím, že proměnila Francii ve stát s fakticky jedinou stranou, která navíc ani není stranou v pravém slova smyslu, a znechucení francouzských voličů – současně s konečným poznáním, že účastí ve volbách nemohou nic změnit – dosáhlo takové míry, že Macronovu monopolní moc odvolilo jen necelých dvacet procent zúčastněných voličů? Je pak „hezké“ od takového „politika“, odkojeného rotschildovským bankovním impériem a vyneseného k moci francouzskými a nadnárodními kapitalistickými elitami, poslouchat, jak se kdo má chovat správně… 

Na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v nejbližších dnech sledovat?

Nic konkrétního bych snad ani nedoporučila, každý den ale přináší spoustu zajímavých, i když málokdy dobrých zpráv.