Tolik vyjevených obličejů jako v Bruselu na vrcholné schůzi NATO při projevu Donalda J. Trumpa jsme dlouho neviděli. Americký prezident svým spojencům vynadal, že málo platí na obranu. Žádná teplá slova o spojenectví, společném boji proti Rusku, společných hodnotách... Někteří dokonce dekódují jeho projev tak, že zpochybňuje i samotný článek 5 Severoatlantické smlouvy. Co z Trumpova projevu vyvozujete? Co je teď jinak? A asi připomenete svou tezi, že Trump se bude chtít bavit jen se silnými, tj. s Čínou a Ruskem.

Trumpův ministr zahraničí Rex Tillerson dopředu sliboval, že americký prezident bude při své první cestě na starý kontinent „rázný“, a tak Angela Merkelová s nepřítomným úsměvem opravdu přihlížela tomu, jak Trump v Bruselu znovu pronášel plamennou tirádu na adresu 23 evropských členů NATO, kteří ne a ne vydávat na zbrojení ona vymodlená dvě procenta HDP. Ve svém projevu mezi jinými učinil jen stručnou poznámku o „ruské hrozbě“, ale nijak ji nerozvíjel, natož aby pokračoval v Obamově „ruské agresi“. Přímo nemluvil ani o Ukrajině nebo Krymu, stejně jako neprojevil větší zájem o posouvání jednotek NATO k ruským hranicím, což byl prvořadý bod politiky Aliance od jejího summitu ve Walesu v roce 2014 a současně i hlavní důvod, proč svět začal panikařit z nové studené války. A k tomu všemu neprojevil žádnou „věrnost“ ani 5. článku Charty NATO, která stvrzuje princip kolektivní obrany napadeného člena Aliance. Trval totiž na tom, že Spojené státy budou bránit jen ty, kdo vůči nim „splní své závazky“ čili kdo zaplatí „americkému národu a daňovým poplatníkům“ výdaje za obranu. Činitelé Bílého domu se okamžitě jali Trumpova slova zmírňovat, otázkou je s jakým úspěchem… Není mimochodem bez zajímavosti, že šéf NATO Jens Stoltenberg už „chytil vítr“ a na tiskovce před aliančním summitem upustil od protiruské rétoriky, v níž se přitom v uplynulých letech s ostatními vrcholnými činiteli Západu doslova předháněl. 

A když k tomu všemu Trump navíc prohlásil, že Němci jsou prý „špatní, moc špatní. Jen se podívejte na ty miliony aut, které prodávají v USA. Skoncujeme s tím,“ tak bylo skorem „vymalováno“. Trump se na půdě NATO, EU a posléze i G7 s ostatními neshodl na politice vůči Rusku, prý chce rovnou vypovědět dohody o klimatu, žádný soulad nenastal ani v problematice bezpečnosti či migrace. Nakonec se zdá, že sankce proti Rusku budou zachovány, očividně coby americká úlitba vůči zbylým evropským politikům, kteří dál mluví o „ruské agresi“ a nutnosti „izolovat Rusko“. Nicméně, Emmanuel Macron si vzápětí do Paříže pozval Vladimira Putina a prý se shodli na mnoha společných zájmech a sférách spolupráce… Merkelová po Trumpově návštěvě v Evropě taky přiznala krutou realitu, tedy že starý kontinent „musí opravdu vzít svůj osud do vlastních rukou“, samozřejmě prý současně s „přátelstvím s USA, Velkou Británií a jako dobří sousedé i s jinými zeměmi, dokonce i s Ruskem“. Nevím, do jaké míry to myslela vážně a do jaké míry to byla jen součást domácí předvolební kampaně, ale rozhodně tím spousty bodů u voličů nabrat musela. Nicméně rozchod s USA by jí německý kapitál beztak nedovolil – Amerika je pro Německo hlavním obchodním partnerem a jen loni obrat dosáhl 170 miliard eur; a za to už se nějaký ten ústrk od Trumpa přece snést dá, ne? 

Zkrátka, Trump přijel do Evropy a jakoby odstartoval závod „každý sám za sebe“. Lze současně předpokládat, že v Moskvě a Pekingu celou Trumpovu návštěvu v Evropě sledovali s uspokojením a horečně vymýšlejí strategie, jak se narcistnímu americkému prezidentovi co nejlépe trefit do vkusu. Severoatlantická aliance se sice ani po jeho návštěvě Evropy nerozpadá, ale rizika spjatá s novou studenou válkou – a následně s potenciální třetí světovou – se přece jen rozplývají. A to je podle mého jen dobře. 

Jsou správné teze o nástupu „německé Evropy“? Zachytila jste již hlasy českých euronadšenců, že my rozhodně musíme být v tvrdém jádru takovéto Evropy? A chce se vám osobně tam? 

Samozřejmě platí, že pokud bude „evropské Německo“ vystřídáno „německou Evropou“, nastanou nové a nové problémy a pnutí v rámci EU se jen zvýší. Kancléřka Merkelová proto bude muset postupovat velmi opatrně, aby na starém kontinentu neprobudila resentimenty, které ani zdaleka nejsou mrtvé, ale jen spí, nebo se dokonce už i probouzejí. Současně je ale jasné, že někdo musí začít udávat tón, protože jinak se nám celá ta „evropská stavba“ dokonale rozklíží. Jinými slovy, čeká nás složité období. A platí to i pro ono „tvrdé jádro“ – sice si můžeme vyjmenovat země, které do něj patří, ale současně bychom měli mluvit namátkou o jejich ekonomických, migračních a sociálních problémech, o zanikajících tradičních politických stranách, s nimiž vlastně končí dosavadní podoba demokracie a možná i demokracie jako taková, o Bruselu plném neschopných a současně všehoschopných lídrů… Přestoupit z rozhádaného okraje do tápajícího a v problémech se topícího středu? K čemu to asi tak má být dobré? K tomu mějme na paměti, že náš středoevropský prostor má svá „národní specifika“, jak ukázal průzkum nechvalně proslulé americké National Endowment for Democracy: Většina Slováků, Čechů, Maďarů a Poláků by se cítila bezpečněji, kdyby nebyli tlačeni k tomu, aby si mezi NATO a Ruskem vybrali jen jednu stranu. Konkrétně na Slovensku je to 72 procent, u nás 61 procent, v Maďarsku 58 procent a nadpoloviční většinu má tento názor dokonce i v nacionalistickém Polsku. Co si mají ti „moudří“ tam nahoře s takovými „lidskými zdroji“ asi počít? 

Jen taková hypotetická otázka: Myslíte, že by nastal na Ukrajině Majdan, kdyby v roce 2013 byl Trump v Bílém domě? A konkrétnější otázka: Co lze z toho minima náznaků, které americká administrativa dává, vyčíst směrem k Ukrajině? Pokud tedy na to Evropa bude „sama“, jakým způsobem vlastně bude dle vás chtít Merkelová kočírovat věc Ruska a Ukrajiny? 

Co by kdyby? Nevím, stejně jako nevím, jestli Trump nebude „impíčován“ nebo dotlačen k tomu, aby zaujal radikální válečnické pozice svých předchůdců. Nicméně, z faktu, že Ukrajina není na seznamu amerických „priorit“, bych nic moc nevyvozovala. Je to už delší dobu „zmrazený konflikt“, který nikam nepřetéká a ani nijak neeskaluje, a tak logicky ztrácí na zajímavosti a naléhavosti. Vsadím se, že není na žebříčku nejdůležitějších „úkolů“ ani v rámci Evropské unie, natož v předvolebním Německu. USA prý budou v dohledné době s Ruskem o Ukrajině jednat, tak uvidíme, k čemu dojdou. Už oznámili vojenskou spolupráci na jihu Sýrie, spekuluje se o společném postupu v Afghánistánu, tak se možná na čemsi shodnou i v případě Kyjeva. 

Kábulem otřásl mohutný výbuch, který poškodil i českou ambasádu. Jak zařadit tuto událost do kontextu vývoje v této nešťastné zemi? 

Bez ohledu na bezmála stovku obětí a poškozenou českou ambasádu mám za to, že je to jen další důkaz, jak se západním okupačním jednotkám v Afghánistánu už po 16 let nedaří – nemají pod kontrolou ani diplomatickou čtvrť v Kábulu, byť právě v této zemi proti terorismu zcela určitě bojují přeci jen účinnějšími metodami než tady u nás v Evropě, kde proti teroristům nejčastěji ze všeho zapalujeme tisíce svíček a vršíme haldy plyšáků. Čili je to jen další stimul, aby se na dosavadní politice něco změnilo, ať už bude řeč o zmíněné spolupráci s Ruskem, nebo rovnou o mírové dohodě s Tálibánem. Porazit ho nějak stále nedokážeme, tak co jiného zbývá? 

Nejničivější válka v dějinách, varují média před tím, co by mohlo nastat v případě konfliktu USA se Severní Koreou. Američané přisouvají ke KLDR další letadlovou loď. Každopádně se Trump zároveň velmi lísá k čínskému prezidentovi. Možná to je tím horkem, ale není ono to nějaké divné? 

Kolem Trumpových zahraničních „eskapád“, jak by se jeho politika taky dala nazývat, je divné skoro všechno, i bez horka. A to, že média plácají co nejbombastičtější titulky, nemá s realitou obvykle nic moc společného a namístě je chladný klid. Pokud platilo před měsícem, že Washington nepůjde do války se Severní Koreou, aby se náhodou neocitl tváří v tvář i naštvanému Pekingu, s nímž chce rozhodně strategicky a dlouhodobě spolupracovat, tak netuším, co se od té doby změnilo, aby bylo najednou vše jinak… Možná tam ty americké letadlové lodě ale neplují kvůli Severní Koreji, nýbrž kvůli té Jižní – nový jihokorejský prezident, který je označován za „levičáka“, už totiž oznámil, že Trumpovi miliardu dolarů za protiraketový deštník rozhodně nedá, a vyzval ho, ať si to celé zase rychle odveze. Jinými slovy, zlobí. A zničehonic posílá do Washingtonu svého poradce, aby v Bílém domě všechny ujistil, že to tak vůbec, ale vůbec nemyslel… 

Rusové se radují z toho, že zasáhli cíle Daeše poblíž syrské Palmýry. Je to po delší době jediná konkrétní zpráva z bojiště, byť zcela jistě nejde o jedinou událost toho se týkající. Jak se proměňuje fungování systému pod vedením Bašára Asada? Jedná se o stále stejný stupeň válečné ekonomiky, nebo se režim stabilizuje? Co do infrastruktury, dodávek, fungování institucí, rekonstrukce, mezinárodních kontaktů...? 

To je hodně široká otázka. Stručně řečeno, dohoda Ruska, Sýrie, Íránu a Turecka na „dekonfliktních“ zónách opravdu na minimum snížila intenzitu bojů v západní, tak zvané funkční a „Asadově“ Sýrii. Veškerá vojenská pozornost se nyní přesouvá na samý východ země, do oblasti Rakká a Dejrizoru, kde jsou opevněny poslední oddíly Daeše – postupují tam jak Amerikou podporovaní Kurdové, tak i syrská armáda se svými spojenci, Damašek s Bagdádem se dohodly na společné kontrole hranic, aby zabránily teroristům z Daeše uprchnout k sousedům, irácké šíitské oddíly pro změnu vytvářejí přes Irák koridor pro íránské oddíly. A americké letectvo bombarduje region a připisuje si i podle západních zdrojů pravidelně po stovkách mrtvých civilistů… Možná se blíží střet „amerických“ rebelů a možná rovnou i samotných Američanů se syrskou armádou někde v poušti na východě, ale třeba taky ne. Uvidíme. 

Je otázkou, co míníte onou „válečnou ekonomikou“. Z vlastní zkušenosti vím, že úřady fungují, kavárny jsou zásobené kávou „Made in Syria“ a stejnou značku nesou třeba i plechovky Pepsi nebo balená voda, syrští pěstitelé prodávají citrusy a zeleninu – fakt voní po citrusech a zelenině!!! – přinejmenším do Ruska, což je politické gesto, ale různé mezinárodní (i západní) týmy už nějakou dobu přicházejí – přinejmenším pro západní Sýrii – s plány na rekonstrukci, která běží ve velkých městech typu Homsu či Aleppa. Z mezinárodního hlediska byla Sýrie znovu přijata do Ligy arabských států, tudíž přinejmenším její regionální izolace je už jen vzpomínkou. Vláda nicméně oficiálně uvádí, že válka prakticky zničila domácí těžbu ropy a Sýrie tak musí 98 procent svých potřeb v tomto směru dovážet, což se ne vždy daří bez problémů, a tak jsou běžné dlouhé výpadky elektřiny nebo nedostatek benzínu... Z poloviny to přitom platí i pro plyn, zkolaboval také například kdysi úspěšný export fosfátů. Tož tak nějak. 

Osa USA a sunnitských monarchií v čele se Saúdskou Arábií má dalšího soupeře. Ke „konkurenčnímu“ paktu Ruska a Íránu se dle posledních zpráv přibližuje Egypt. Ruská média si to vysvětlují tak, že Egypt se připojuje k „jejich“ straně, ale tak jednoduché to asi nebude. Jaká je vlastně pozice Egypta mezi všemi těmito siločarami? Nyní hostil egyptský ministr zahraničí Sergeje Lavrova, nicméně prezident Sísí udělal velký dojem i na DJT. 

Egypt se sbližuje s Ruskem a Čínou už pár let a maršál Abd al Fattáh Sísí si už v únoru 2014 doletěl až do Moskvy, aby si nechal od Putina „požehnat“ svou kandidaturu na prezidenta. Takže v tomto směru se nic nového vlastně neděje, stejně jako se nic průlomového nestalo zatím ani v dekády trvajících nepřátelských vztazích mezi Káhirou a Teheránem. Tato „část“ sbližování je hodně opatrná, protože nevraživost mezi oběma státy se datuje už od 70. let, kdy svržený íránský prozápadní šáh uprchl před islámskou revolucí právě do Káhiry a je tam i pohřbený. 

A sympatiemi k Sísímu vzplál i Trump, jemuž se musí zamlouvat jeho přímočarý „ranařský“ postup při uchovávání stability v zemi a při jejím vyvádění nejen z vlivu radikálního islámu, ale i západních neziskovek. Aby ale situace byla dokonale vyvážená, zajel Sísí před dvěma týdny i do saúdského Rijádu, jako že „co jsme si, to jsme si“ a „všechno dobrý“. A saúdský ministr obrany a předpokládaný budoucí král Muhammad bin Salmán se aktuálně – po Trumpově „pustošivé“ návštěvě, která Rijád přišla na bezmála 400 miliard dolarů –včera zjevil v Moskvě k „prohlubování dvoustranných vztahů“. A právě to vše nabízí nový pohled na Blízký východ – Rusko svým způsobem už nestaví na znepřátelených blocích jako za studené války, snaží se jednat a nacházet styčné plochy s každým s cílem dostat oblast z jakési polarizující černobílé podoby do univerzální šedé, která do sebe „vsákne“ všechny, a tím alespoň teoreticky zabrání budoucím eskalacím a konfliktům. Bude to ale ještě dlouhá cesta, nicméně právě na příkladu Egypta, jednoho z tradičně nejdůležitějších států oblasti, je celý proces vidět aktuálně opravdu dobře. 

Český prezident Zeman je dle tvrzení českých novinářů čím dál více unavený, což se prý projevilo i v Číně i na summitu NATO. Tam dokonce český prezident vynechal slavnostní akt odhalení památníku 11. září. Je to dle vás problém? 

Diskutovat veřejně o něčím zdravotním stavu je mi osobně trochu nepříjemné, tím spíš, že vlastně ani netuším, co to Zemanovi vlastně je. Nicméně mnohem víc než nějaké škobrtání nebo případně únava mi vadí jeho nápady se zavíráním ekologických aktivistů do rezervací nebo o bezbřehém prodeji zbraní komukoli, kdo zaplatí. Jistě je to nadsázka, ale i tak mám silný dojem, že to pan prezident s tím vycházením vstříc „názoru ulice“ už nějak přehání. I když třeba chápu, že když někam zbraně neprodáme my, tak nás s radostí zastoupí jiní „demokraté“ a „humanisté“ a nebudou se u toho ani trochu červenat... 

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího bychom tento týden měli sledovat? 

Náš svět, na který jsme byli zvyklí, se bortí a upadá do chaosu. Skoro každý den tak přináší něco zajímavého, ať už v dobrém, nebo špatném.