Západní média jsou zaplavena informacemi o chemickém útoku, který se stal poblíž syrského Idlíbu. Vina je všeobecně připisována Asadovi. Jakou důležitou, třeba běžně nezmíněnou faktografii byste k věci ráda dodala? Jaké opoziční síly prostor vlastně ovládají? Zapadala by taková akce do kontextu rusko-syrských vojenských operací z poslední doby? Co říkáte na různými experty zpochybněnou teorii, se kterou přišlo Rusko – že byl zkrátka jen zasažen sklad chemických zbraní držený povstalci?

V první řadě je třeba si uvědomit, co je to vlastně ten Idlíb. Provincie na severu Sýrie, u tureckých hranic, přes které už roky proudí džihádisté sem a tam. Celou oblast, do níž syrský režim pravidelně vyváží „kapitulované“ džihádisty z celé země, dlouhodobě ovládá syrská frančíza Al-Káidy a s ní spolupracující organizace a skupiny. A právě ty mají i monopol na informace. Žádní nezávislí novináři v oblasti nejsou a ten poslední „nezávislý“ americký novinář, který po boku Al-Káidy působil až do osvobození východního Aleppa, vousatý divous Bilal Abdul Kareem, se nyní ocitl na americkém vládním „kill listu“, seznamu, na němž jsou islámští extremisté určení k fyzické likvidaci. Slavné píárové „záchranářské“ Bílé přilby sice za dokumentární film o sobě dostaly nedávno Oscara, ale ani jejich lídři nebyli do USA vpuštěni rovněž pro své vazby na teroristy. Jinými slovy, prakticky vše, co z Idlíbu vychází – informace, fotky nebo videa – do světa tak či onak vypouští Al-Káida. Nevím, jak vám, ale mně jako zdroj hodnověrných informací rozhodně nepřijde. 

A zatímco Organizace pro kontrolu chemických zbraní začala teprve shánět data a vzorky, Británie hned po prvních zprávách o údajném chemickém útoku rychle přišla s tím, že to „nese rukopis Asadova režimu“. Čili máme tu obehraný scénář, který už jsme během syrské války viděli mnohokrát, což platí i pro spěch – ta protiasadovská rezoluce musela být snad už předem připravená – s nímž Francie, Británie a USA vystartovaly do Rady bezpečnosti OSN, byť musely vědět, že narazí na veto Ruska a Číny. A když do toho najednou i Trump mění rétoriku a má za to, že po šesti letech války, kterou pomáhal rozpoutat jeho předchůdce, „má právo bránit syrský lid“, tak je člověku až nevolno. Takže další zabíjení v Sýrii. Nic nového pod sluncem. 

Syrská strana tvrdí, že stíhačky útočily raketami, které ani chemické zbraně nést nemohou, Rusové tvrdí, že nálet trefil sklad džihádistů, v němž byly chemické zbraně. Nevím, pro mě je nejdůležitější otázka „Proč?, Cui bono?“ OSN na jedné straně potvrzuje, že Asadův režim odevzdal všechny komponenty nutné k výrobě chemických zbraní, ale i kdyby mu nějaké někde za nehty zůstaly, proč by je – v době, kdy vítězí – používal a némlich hned u tureckých hranic a přivolával na sebe „hněv Západu“? Jistě, pokud budete mít duševní rozhled (třeba) Evropských hodnot, odpovíte, že je to tím, že je Asad přece řezník a vrah. Stačí ale sundat klapky z očí a otázka „Proč?“ zůstává. Nabízejí se totiž i jiná vysvětlení. Třeba chtěl „někdo“ americkému ministrovi zahraničí Rexi Tillersonovi vzkázat, že jeho politika, v níž už sesazení Asada „není prioritou“, je „hodně špatná“ a měl by se „vzpamatovat“. Nebo chtěl někdo Američanům vzkázat, že jejich rozhodnutí přestat dodávat zbraně džihádu bylo idiotské. Nebo chtěl někdo „nabourat“ probíhající konferenci OSN–EU, která mimo jiné měla na programu otázku rekonstrukce Sýrie. Nebo chtěl někdo třeba odvést pozornost od skutečnosti, že americká „koalice proti Daeši“ (včetně zmíněných Britů) jen za březen pozabíjela v Iráku a Sýrii nejméně 1484 civilistů… Mimochodem, když americký Newsweek zveřejnil tyto údaje, zdůraznil, že Trump už zabíjí víc lidí než Rusové. Jako kdyby to byla nějaká soutěž… Je to celé na hlavu. 

Takže, když to shrnu. Ano, v Idlíbu se něco stalo, počkejme si ale na to, zda to byl opravdu syrský útok, výbuch džihádistické chemičky nebo jen neuvěřitelně morbidní píárové cvičení. Když jsem u toho, tak katarská Al-Džazíra, hlásná trouba režimu, který džihád v Sýrii usilovně podporuje, už druhý den dává onen „chemický útok“ do uvozovek. To není jen tak samo sebou. 

Den před touto událostí se přihodil teroristický útok v Petrohradě, který zřejmě spáchal muslim ze Střední Asie. Nejprve, jak vnímáte úvahy, že Putinovi se vlastně takový útok hodí, neb může odvrátit pozornost od nespokojenosti ruských občanů s ekonomickou situací a mírou korupce? Dokonce bylo naznačeno, že za útokem na metro stály přímo ruské tajné služby. A dále... V českých novinách padlo zajímavé přirovnání, že Střední Asie představuje pro Rusko stejný problém jako pro nás muslimové z Afriky a Blízkého východu. Lze to brát vážně? 

Teroristické útoky v Rusku nejsou ničím novým, jejich počátky souvisejí s brutálními „čečenskými válkami“ a snahou islamistů proměnit Kavkaz v jakýsi wahhábistický emirát. Stačí namátkou vzpomenout na Beslan, divadlo na Dubrovce nebo třeba nádraží ve Volgogradu. A rovněž je faktem, že přestřelky s džihádisty na Kavkaze hlásí ruská média snad obden, takže se dá mluvit o „regulérní“ guerillové válce. Je to pro Rusko určitě velký problém, jehož „uspokojivé“ řešení zdá se být – ostatně jako v každé „válce proti terorismu“ – spíš chimérickým než nějak pravděpodobným. Nemluvě o představě, že by se do Ruska vrátily ony zhruba dva tisíce džihádistů s ruským občanstvím, kteří získávají další a další bojové zkušenosti v řadách Al-Káidy, Daeše a dalších teroristických skupin v Sýrii. 

Teroristický útok v Petrohradu podle všeho jen zesílí nacionalistické a xenofobní nálady Rusů vůči lidem ze Střední Asie, což tradičně multietnickou společnost Ruské federace na jedné straně jen dále polarizuje, ale na straně druhé přináší řadu těžko řešitelných „provozních“ otázek. Vždyť zhruba čtyři miliony gastarbeiterů ze Střední Asie v Rusku zajišťuje ty nejhůře placené práce. A co by si tam bez nich – v případě nějakých plošných „antiteroristických“ omezení – kdo případně počal? 

Úvahy Garryho Kasparova a dalších ruských opozičníků o tom, že se mrtví v petrohradském metru Putinovi snad nějak hodí, jsou vcelku očekávatelné, protože Kasparov a spol. nenechají na Punovi nit suchou, ani když jejich spoluobčané umírají v metru. Nicméně, na každém šprochu může být i pravdy trochu, stejně jako třeba „sedí“ tvrzení, že se Bushovi hodilo 11. září k rozpoutání agrese proti Iráku, zahájení špiclování a omezování občanských práv a svobod. Koneckonců, v politice se na nějaké velké city a morálku nikdy nehraje. 

Vcelku mě ale baví argumenty některých – i českých – „expertů“ podle nichž byl tento teroristický útok pomstou džihádu za Sýrii, byť terorismus byl v Rusku už před Sýrií a ta samá parta „expertů“ sama od sebe jedním dechem dodává, že Rusko v Sýrii přece proti teroristům vůbec nebojuje („To děláme jen my, Západ!“) a soustředí se jen na tu naši „umírněnou opozici“. Z toho by pak ovšem vyplývalo, že naše „umírněná opozice“ jsou vlastně demokraté a feministi, kteří se ovšem teroristickými metodami mstí za to, že Rusko bojuje proti nim a nebojuje proti teroristům… Na hlavu. 

Bizarní mi ale přišlo, že se veškerá česká média jako čert kříži v souvislosti s Petrohradem vyhýbala pojmu „terorismus“ a musela ho použít až ve chvíli, kdy citovala Trumpovu kondolenci, která o něm mluvila bez obalu. Trapné. 

Jaký máte dojem z poslední „produkce“ Donalda J. Trumpa, tedy z jeho kroků či projevů? Někteří mají pocit, že se nechal naprosto usměrnit: Už neřve a mluví tiše, k zahraniční politice se vyjadřuje nevýrazně, neartikuluje žádné nové názory. Zadrhlo se jeho vládnutí? Nebo zkrátka jen potřebuje vysedět nepříjemnou dobu, kdy mu klesají čísla spokojenosti a média mu otevřeně vyhrožují sesazením? 

Nevím, jestli se Trump „zadrhl“ nebo byl svým okolím a lobbistickými a jinými zákulisními či mediálními tlaky „zadrhnut“, ale současně je přece jasné, že se celé funkční období prohulákat prostě nedá. Ani Trump nemůže mít tolik energie. Fakt, že se méně vyjadřuje k zahraniční politice, přitom ale možná souvisí s tím, že se konečně – zřejmě po vyřešení obrovských personálních problémů na svém úřadu – ujal výkonu funkce jeho ministr zahraničí Rex Tillerson, a tak už Trump nemusí tuhle oblast tolik „suplovat“. V každé případě bude zajímavé, jak dopadne jeho jednání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem, což je veledůležitá zahraničněpolitická událost. A příští týden míří Tillerson na dva dny do Moskvy. Obě akce hodně napoví o dalším americkém směřování, nebo alespoň o tom, jaké jsou washingtonské vektory. 

Nebo je tu možné i jiné vysvětlení jeho „mlčení“. Zatímco se Demokraté pořád ráchají v těch „ruských stopách“, které ne a ne někam vést, Trump si může v tichosti – a bez většího zájmu médií či establishmentu ponořených do „russiagate“ – kout ta svá oblíbená témata typu „konec boje se změnami klimatu“, rušení dotací pro OSN a všemožné americké sociální projekty a tak podobně. Jinými slovy, to, že je potichu, rozhodně neznamená, že nezlobí. 

Jak to vlastně vypadá s osvobozováním Mosulu? Nějak se o tom nemluví. Ještě není osvobozen? 

Upřímně řečeno, netuším, jak to vypadá s oním osvobozováním Mosulu. Z jedné strany přicházejí zprávy o razantním postupu útočících sil, zprostředka pak zvěsti o masakrech civilistů rukou útočících i Daeše a z další strany ti, kteří měli to štěstí a z města dokázali uprchnout, vyprávějí o totální destrukci a snad až kobercových náletech amerických a jiných sil, které město rovnají se zemí i s lidmi v domech. Pokud Západ tvrdil, že Rusové ve východním Aleppu páchají válečné zločiny, pak není jasné, jak nazvat to, co se odehrává v Mosulu. O nějaké „čisté“ válce, jak Washington vždy popisoval svou iráckou agresi, ale mluvit určitě nelze. 

Pomalý postup iráckých, amerických, kurdských a jiných sil přitom souvisí nejen s tím, že se Daeš brání urputněji, než se asi původně očekávalo, nebo že používá civilisty jako živé štíty, ale hlavně s tím, že „kolem Mosulu“ se rozehrává boj o budoucnost Iráku. Irácká vláda tvrdí, že na svém území americké jednotky chtít nebude, Američané tvrdí, že tam zůstanou a v hojnějším počtu než dnes, protože prý sice „nechtějí iráckou ropu“, ale zato by rádi přiškrtili vliv šíitského Íránu v Iráku, zatímco Bagdád netuší, co si počít s asi stovkou tisíc bojovníků různých šíitských ozbrojených uskupení, která – stejně jako Kurdové – kolíkují po Iráku různé své „claimy“. Situace je naprosto nepřehledná a osvobození Mosulu není aktuálně tou největší prioritou všech zúčastněných – tou je získání co nejvýhodnějšího pozičního postavení pro další boje. 

Dovolíme si netradičně požádat o to, abyste se podívala na video. A sice na video rozhovoru, který se slavným srbským režisérem Emirem Kusturicou vedla Emma Smetana, dcera Moniky Pajerové a neteř Kateřiny Jacques. Jak hodnotíte, prosím, to, co říkal o politice a válce Kusturica? A jak hodnotíte moderátorský výkon Emmy Smetany?

Emir Kusturica se svými názory dlouhodobě nijak netají a znám osobně pár dalších Srbů, kteří od bombardování jejich země v roce 1999 Západu nevěří. A protože máme v čele více méně stále ten samý „typ“ politiků a razíme více méně tutéž politiku, tak nejspíš už ani neuvěří. Vcelku je i chápu. Rozumím ale vcelku i tomu, že to paní Smetana pochopit neumí a vede si svou, třeba o tom kapitalistickém Rusku, které se rovná komunistickému Sovětskému svazu; takových expertů tu máme plné redakce. Zábavné – pro nás cyniky – je snad jen to, že vede rozhovor s tím, že chce zpovídanému vnutit svůj názor, a nikoli proto, aby se dozvěděla názory zpovídaného. Možná by ale bylo jednodušší udělat takové interview doma před zrcadlem, pěkně o samotě, žádný Kusturica by jí do toho nekafral… 

Možná nám přibude do Prahy slovutná instituce, Central European University, kterou provozuje George Soros. Máte radost? 

Byla by to fakt bomba, protože sami máme nevládek přisátých na vládu, stát a státní správu málo, a tak nutně potřebujeme čerstvou „sluníčkářskou“ krev z celého světa. Pokud se Soros se svými sorosčaty opravdu přestěhuje do Prahy, čekejme eskalaci vymývání mozků. Chápu ale některé politiky, že na něco podobného kývají, protože si asi představují, že pro sebe získají další hlasitou a tím i jakoby vlivnou klaku. V očích normálních lidí tím ale nejspíš prohrají. 

Prezidentský kandidát Jiří Drahoš řekl, že referendum o vystoupení z Evropské unie by rozhodně nemělo být, neboť v současné době jsou díky internetu lidé lehce ovlivnitelní. Má pravdu? 

Jako argument proti referendu to zní vcelku novátorsky – žádný veřejně ventilovaný odpor k přímé demokracii, „jen“ strach z internetu a z občanů. Pan Drahoš sám má přitom dokonalou webovou stránku, zřejmě sám sází na internetovou ovlivnitelnost lidí, přímá volba prezidenta je přitom sama o sobě vlastně referendem, ale o Evropské unii referendum nechce, protože… Protože by Unie, soudě podle průzkumů, asi nedopadla nijak skvěle. Je zřejmé, že to z pana Drahoše ze všeho nejspíš mluví lidé, kteří razí určitou konkrétní politiku a jimž dělá údajně nepolitického „užitečného kandidáta“. Takže zatímco o panu Drahošovi jako takovém vím pořád jen to, že to byl skvělý vědec a šéf Akademie věd a jako slušně vychovaný gentleman umí dokonale jíst příborem, o silách za ním už si nějakou představu přece jen můžeme začít dělat. 

Na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v příštích dnech sledovat? 

Jak už jsem zmínila, nejdůležitější podle mého nyní budou návštěvy – čínský prezident v USA a americký ministr zahraničí v Rusku. Doufejme, že budeme z hlediska nejbližší budoucnosti světa o něco moudřejší.