Americká média a tajné služby USA, které nás zásobují odhaleními stran vlivu Ruska na zvolení Donalda J. Trumpa, nás tentokrát poctila skutečnou lahůdkou. Řeklo by se, že ten příběh má „všechno“: Tajné schůzky lidí od DJT s Rusy, kompromateriály na něj, zprávy o masivním sběru dat ze strany Rusů... Má to jen tu chybu, že toto vyšetřování před pár lety iniciovali na zakázku odpůrci DJT a finální produkt dostal do ruky John McCain. Jde navíc o dokumenty, které neposkytují žádné důkazy, a například agentura AP je odmítla zveřejnit. V českém prostředí padl termín „americká Kubiceho zpráva“ a podivné může být, že šéfové tajných služeb s těmito informacemi operovali. Jak se na to celé díváte? Věříte tomu? Je správné, že americké tajné služby berou v potaz i takovéhle materiály? Publikovala byste tento materiál ve svém médiu, kdybyste ho měla jako jediná na světě?

Mám si jako představit situaci, že vydávám nějaké noviny a kdosi mi jako jediné na světě podstrčí materiál plný výbušných tvrzení, ale bez jediného důkazu? Snadná volba. Nepublikovala bych to. Proč taky? Víte, co šílenců a konspirátorů běhá po světě? To už bych pak klidně mohla publikovat zaručené zprávy o únosech mimozemšťany a tak podobně, protože relevance by byla podobná. 

My jsme ale v jiné situaci, protože s takovými „mimozemšťany“ přichází hned celá řada amerických médií a od nich je přebírají politici místní i stejně naladěná média ve světě, a tak se z bludu stává „událost“. Je to o to bizarnější, že například v průzkumu, který mezi svými čtenáři provedl Washington Times, nadpoloviční většina lidí věří WikiLeaks a americké „zpravodajské komunitě“ jen 14 procent lidí. A přítel Hillary Clintonové, komentátor televize CNBC John Harwood, dopadl ještě hůř: tomu na stejnou otázku „vypovědělo důvěru“ hned 74 procent z těch, co sledují jeho twitter. A průzkum agentury Rasmussen ukázal, že protitrumpovské CNN důvěřuje jen 35 procent jejích tradičních diváků. Nejsou to sice relevantní čísla, ale i z nich lze usuzovat, že většina Američanů té hře „na ruské hackery“ nevěří, ale americké zpravodajské služby ve spolupráci s prosystémovými médii a různými bojovníky proti ruské propagandě si bez ohledu na to vedou svou, protože vědí, že se jim za lhaní nic nestane, naopak, další prosystémová média a další bojovníci proti Rusku ve světě budou „hrát s nimi“. Každý si přidá nějaký názor, citaci, pozmění formulaci, a bude pořád o čem „mluvit“. Téma bude „žít“. Sice mimo důvěru čtenářů a diváků, ale zato ke spokojenosti majitelů a sponzorů. Nabízí se tak unikátní pohled na roli médií v tzv. „post-truth“ éře. V době, kdy je dovoleno vše. Když se ale oné zprávě tajných služeb posmívá i pravidelná Putinova hlasitá kritička Masha Gessenová, tak to už musí být fakt velký blábol…