Americká média a tajné služby USA, které nás zásobují odhaleními stran vlivu Ruska na zvolení Donalda J. Trumpa, nás tentokrát poctila skutečnou lahůdkou. Řeklo by se, že ten příběh má „všechno“: Tajné schůzky lidí od DJT s Rusy, kompromateriály na něj, zprávy o masivním sběru dat ze strany Rusů... Má to jen tu chybu, že toto vyšetřování před pár lety iniciovali na zakázku odpůrci DJT a finální produkt dostal do ruky John McCain. Jde navíc o dokumenty, které neposkytují žádné důkazy, a například agentura AP je odmítla zveřejnit. V českém prostředí padl termín „americká Kubiceho zpráva“ a podivné může být, že šéfové tajných služeb s těmito informacemi operovali. Jak se na to celé díváte? Věříte tomu? Je správné, že americké tajné služby berou v potaz i takovéhle materiály? Publikovala byste tento materiál ve svém médiu, kdybyste ho měla jako jediná na světě?

Mám si jako představit situaci, že vydávám nějaké noviny a kdosi mi jako jediné na světě podstrčí materiál plný výbušných tvrzení, ale bez jediného důkazu? Snadná volba. Nepublikovala bych to. Proč taky? Víte, co šílenců a konspirátorů běhá po světě? To už bych pak klidně mohla publikovat zaručené zprávy o únosech mimozemšťany a tak podobně, protože relevance by byla podobná. 

My jsme ale v jiné situaci, protože s takovými „mimozemšťany“ přichází hned celá řada amerických médií a od nich je přebírají politici místní i stejně naladěná média ve světě, a tak se z bludu stává „událost“. Je to o to bizarnější, že například v průzkumu, který mezi svými čtenáři provedl Washington Times, nadpoloviční většina lidí věří WikiLeaks a americké „zpravodajské komunitě“ jen 14 procent lidí. A přítel Hillary Clintonové, komentátor televize CNBC John Harwood, dopadl ještě hůř: tomu na stejnou otázku „vypovědělo důvěru“ hned 74 procent z těch, co sledují jeho twitter. A průzkum agentury Rasmussen ukázal, že protitrumpovské CNN důvěřuje jen 35 procent jejích tradičních diváků. Nejsou to sice relevantní čísla, ale i z nich lze usuzovat, že většina Američanů té hře „na ruské hackery“ nevěří, ale americké zpravodajské služby ve spolupráci s prosystémovými médii a různými bojovníky proti ruské propagandě si bez ohledu na to vedou svou, protože vědí, že se jim za lhaní nic nestane, naopak, další prosystémová média a další bojovníci proti Rusku ve světě budou „hrát s nimi“. Každý si přidá nějaký názor, citaci, pozmění formulaci, a bude pořád o čem „mluvit“. Téma bude „žít“. Sice mimo důvěru čtenářů a diváků, ale zato ke spokojenosti majitelů a sponzorů. Nabízí se tak unikátní pohled na roli médií v tzv. „post-truth“ éře. V době, kdy je dovoleno vše. Když se ale oné zprávě tajných služeb posmívá i pravidelná Putinova hlasitá kritička Masha Gessenová, tak to už musí být fakt velký blábol… 

Nechtěla bych být v kůži našeho „ministerstva pravdy“, až bude muset tuhle zprávu před různými šťouraly – tedy většinou českého národa – obhajovat. Znáte to: Bez důkazů, bos… natloukl si nos. Nezbude než jen prostě bouchnout do stolu a říct: Je to tak, holenkové, smiřte se s tím! 

Pochybnosti ohledně tohoto materiálu jsou značné. Do jaké míry to dle vás může ovlivnit kredibilitu i těch zjištění amerických tajných služeb, která jsou relevantní? A co je možná důležitější, je kontext, ve kterém se vše děje: Polskem projíždějí americké tanky, vyhlašují se nové sankce proti Rusku, v Senátu se chystají „confirmation hearings“. Jak to vše pro vás souvisí? Je náhoda, že se tak mediálně-zpravodajsky „tlačí na pilu“ zrovna teď? Vy jste vyjádřila obavu, co ještě během pár dní své moci zvládne předvést Barack Obama. Jaké očekávání máte? Cítíte ve vzduchu průšvih? 

Nevím, jaké relevantní závěry zpolitizovaných amerických tajných služeb nyní máte na mysli, ale faktem je, že jejich důvěryhodnost je nulová, ale nikoli kvůli snaze navázat Trumpa na Rusko. Podle mého to vše začalo už u jejich „důkazů“ o iráckých zbraních hromadného ničení, jejichž existenci si na tajných službách „vymohl“ George W. Bush. Je přitom zvláštní, jak tuhé kořeny tahle lež má – dnes, čtrnáct let po prokázání opaku – je o Saddámových zbraních hromadného ničení přesvědčeno 54 procent Američanů. 

Nejsem si jistá, s čím vším nynější vytváření mýtů souvisí, ale je jasné, že hlavním terčem je neochota americké Demokratické strany, jejích oligarchických sponzorů a „deep state“ uznat volební porážku. Tlakem na Trumpa chtějí zpochybnit jeho legitimitu a dělají to vcelku šikovně – zvolený prezident musí veškerá obvinění prostě jen odmítat, protože v opačném případě by uznal, že byl zvolen neférově, a přitom samozřejmě média posilují jeho „ruskou image“. A tak lavíruje: „nechává“ Rusku Krym, „pokud by to Ukrajině nevyhovovalo“, odmítá „reset vztahů“, ale počítá s jejich rozvojem, připouští, že za imaginárními hackery stálo Rusko, ale že důkazy nejsou, a tak podobně, protože byl coby vítěz prezidentských voleb v „hlavní světové demokracii“ dotlačen do situace, kdy vlastně nemůže vyhrát. Je to svým způsobem neuvěřitelné, ale byl virtuální realitou zahnaný do kouta. Je jasné, že případným nástupem Trumpa do Bílého domu nic z toho neskončí, a tak bude zajímavé sledovat, zda se stávajícím tlakům poddá, padne a na jeho místo přijde buď Hillary, nebo někdo jiný, nebo zda „vrátí úder“. Jeho ego musí být v každém případě těžce zraněno a alespoň podle toho, co všechno se o něm už napsalo, musí lačnit po krvi… 

Názorná lekce virtuální demokracie v přímém přenosu. Když jsem si tu před pár týdny pochvalovala, že mi loňský rok vrátil brexitem a Trumpem víru v demokracii, která stále ještě může porazit oligarchicko-politický systém, obávám se, že jsem v tom svém optimismu přestřelila… Kdo je tu víc proti USA a demokracii? Neprokazatelní ruští hackeři nebo americké tajné služby a jejich loutkovodiči? 

Mimochodem, Barack Obama byl označen za „mediálního prezidenta“, za prezidenta velkých projevů, rozhovorů a výstupů. S nadsázkou kdosi řekl, že Obama je politická Kim Kardashian. Lze s takovým hodnocením souhlasit? Plakáty Obamy si malé holčičky lepily do pokojíčků, byl v zásadě popstar... A politické „legacy“ za touto image dle mnohých pokulhává... 

No, nevím. Byl to vůbec první prezident USA, který každičký den v úřadu vedl nějakou válku, jen za loňský rok nechal na arabské a muslimské země shodit přes 26 tisíc bomb, obhájil si globální špiclování NSA, nezavřel Guantánamo, dále okleštil svobody v Americe „zdokonalením“ Vlasteneckého zákona, uhájil mučitele ze CIA před zákonem, zblbnul Američany tak, že třetina z nich je přesvědčena, že třetí světová válka je nevyhnutelná, svými hezkými řečmi proti rasismu nijak nezabránil nárůstu rasového násilí a vraždění v USA… Kluk z plakátu? Až budou kritici Trumpovi vyčítat něco nechutného, vždy bude mít po ruce výmluvu: „Ale za Obamy jste přece neprotestovali.“ 

Do Prahy míří Nadija Savčenko, která je sice stále ukrajinská hrdinka, ale zároveň je ve sporu s establishmentem své země: Chtěla by totiž vyjednávat se separatistickým Donbasem. Věc došla až tak daleko, že např. český aktivista Tomasz Peszynski, který si s Nadijou vyměňoval dopisy a velmi ji hájil, se s ní nyní odmítá sejít, protože prý „zradila“. Kdo Savčenko vlastně reálně je a co z jejího celého případu lze vyčíst?

Do hlavy Nadi Savčenkové nevidím, z jejích různých projevů a prohlášení moc moudrá nejsem, ale obecně dokonale naplňuje představu o „neřízené střele“. Nicméně, fakt, že se nevyhýbá jednání s „doněckými“, považuji osobně za pozitivum – vždy je podle mého lepší mluvit a diskutovat než válčit. Jen nevím, jestli na současné Ukrajině opravdu představuje nějakou relevantní sílu. Zdá se, že oligarchické skupiny ji už úspěšně zapudily a mají z ní trochu strach, a tak možná mluví opravdu spíš jen sama za sebe a její vliv na další vývoj v zemi nebude nijak velký. 

A to, že ji má někdo tady u nás za zrádce? To lze snadno vysvětlit rčením o poturčencích horších Turka, ne? Nebo snad novými píárovými plány sponzorů? 

Pan prezident Miloš Zeman dle českých politiků opět šlápl do kravince, když mu při rozhovoru vyklouzlo, že po Česku se pohybuje občan severoafrického státu, který je napojen na teroristy. I strhla se bouře. Je to bouře opodstatněná? Zachoval se Zeman zodpovědně a mohl něco pokazit? Mimochodem, jak bezpečně se cítíte vy jako občanka České republiky a jak dobře se cítíte chráněna svou vládou před teroristickými útoky?

Upřímně, nevím, do jaké míry je ta informace „žhavá“ nebo ne, nicméně mi připadá příznačné, že se do kritiky Zemana pustili zase ti jeho „obvyklí“ kritici, kteří by si případně našli samozřejmě i jiný důvod. Denní rozvrh mají jasný: pětkrát si kopnout do Zemana, třikrát do Babiše; a zítra zase obráceně. Svým způsobem je to jen varianta Trumpa s ruskými hackery. 

Tady u nás o terorismu fakt nepřemýšlím a strach nemám, přinejmenším do doby, než ministr vnitra naplní své vize a vyzbrojí národ k „boji proti terorismu“. To pak začne maso! 

Co se za týden změnilo v bojujících částech Sýrie? Bašár Asad doufá v totální ovládnutí Aleppa, zvládne to? Kdo bojuje a kdo drží příměří a jak postupuje boj proti Daeši? A jistě by nebylo od věci provést jakousi inventuru zahraničních sil, které se podílí na bojích: Íránci ve službách Asada, ruské jednotky, případní američtí instruktoři, další síly...

Příměří se nevztahuje na Daeš, Al-Káidu a s nimi spjaté teroristické skupiny, stejně jako na Kurdy, a tak není divu, že se v Sýrii dál bojuje, i když se k příměří přidalo na 50 tisíc ozbrojenců, což není zas až tak malé číslo. Vládní armáda se svými spojenci vede hned několik operací v provinciích Damašek, Hamá nebo Aleppo, pokračují nálety na provincii Idlíb u tureckých hranic, kam syrský režim „svezl“ většinu džhádistů, kteří kapitulovali různě po celé zemi. Je zvláštní, že právě v Idlíbu přitom vedle Syřanů útočí také Rusové a Američané a všichni svorně hlásí jakési zabité velitele... tu Daeše, ondy Al-Káidy, takže alespoň v tomto směru jako by nastala shoda, až spolupráce. Zajímavé je, že se mezitím Al-Káida dostala do sporu s Daešem o to, kdo víc nenávidí šíity: tahle „ideologická“ přetahovaná došla tak daleko, že sebevražedný atentátník v Idlíbu vyhodil do vzduchu „kasárna“ Al-Káidy, kde pod troskami zůstalo kolem šesti desítek teroristů. Je to mimochodem největší hlášená jednotlivá ztráta z oblasti za poslední týdny.  

Nedá mi to nevrátit se k vašemu rozhovoru s poradkyní Bašára Asada Busaínou Šaaban. Konkrétně k březnu 2011, kdy ulice Sýrie vřely protesty. Šaaban tvrdí, že Asadova vláda se snažila vyjít vstříc, ale stejně to k ničemu nevedlo. Západem běžně přijímaný obraz začátku syrské revoluce je, že Bašár Asad do protestujících začal střílet a povstání krvavě potlačil, což rozdmýchalo válku. Jak byste tuto genezi války v Sýrii stanovila vy a jaké síly a vlivy byste zmínila? Víte, je to už pár let a při frekvenci denního zpravodajství lidé někdy zapomínají i to, co bylo včera. 

Mluvíte o „Západem běžně přijímaném obrazu“, ale nezapomeňte, že tento obraz musel být nejprve „Západem vytvořen“ a teprve pak mohl být „přijímán“. A tak se zase přišlo s prostoduchým příběhem o těch dobrých stojících proti těm špatným. Mělo to ale spoustu děr a svým způsobem zůstal ten příběh bez konce. V květnu 2011 měla třeba ještě francouzská France 2 tolik slušnosti, že se svým divákům omluvila, že záběry z protivládních demonstrací v Sýrii, které jim s náležitým dramatickým komentářem ukazovala, byly ve skutečnosti archivními záběry z jakési demonstrace v Libanonu. Chci říci, arabští diváci rozdíl v demonstraci ze Sýrie/Nesýrie poznají, ale nám mohly televize „nabulíkovat“ cokoli… 

Je přitom faktem, že v Sýrii v té době vládlo už několik let silné napětí vyvolané katastrofálním suchem, které do měst vyhnalo bezpočet málo gramotných rolníků, které městské populace nepřijaly a proměnily je v podhoubí pro radikální islám. Syrská policie navíc na počátku března 2011 zatkla a surově zbila několik studentů, kteří v Dará´a na jihu země popisovali zdi protivládními hesly. Vzápětí se v tamní mešitě začali scházet lidé skandující – očividně pod vlivem revolt arabského jara – hesla typu „Bůh, Sýrie, svoboda!“ Policie proti nim údajně nasadila vodní děla, obušky a při ostré střelbě do davu zabila tři účastníky protestu. Vzápětí vláda ustoupila a navrhla propuštění uvězněných studentů. To už ale v rámci nepokojů bylo zabito sedm policistů a vypáleny budovy soudu a regionálního vedení strany Baas. A počátkem dubna už ozbrojení „aktivisté“ při léčce zabili nejméně šest desítek vojáků a je zajímavé, že tento masakr zůstával dlouho vlastně utajovaný – rebelové si chtěli dál uchovat image „pokojných demonstrantů s holýma rukama“, zatímco vláda v Damašku zase nechtěla přiznat, jak je nepřipravená na vývoj situace. Mezitím v červenci 2011 americký velvyslanec v Damašku Robert Ford svým výletem do Hamá otevřeně podpořil protivládní síly a v srpnu se pak Barack Obama přidal k evropským politikům prohlášením, že Asad „musí jít“. Ve stejné době přitom CNN citovala nejmenovaného prominenta protivládní opozice, podle něhož byly vojenské posádky i policejní stanice přepadávány „skupinami ozbrojené a organizované opozice“, konkrétně „syrskými bojovníky z Iráku, kteří se přidali k protivládnímu boji“. O šest let později bychom je běžně označovali za členy Al-Káidy nebo tehdy se rodícího Daeše. 

Bašár Asad se pokusil už v létě 2011 situaci zklidnit výměnou regionálního vedení, propuštěním studentů a k tomu řadou reforem, včetně utvoření nové vlády, odvolání mimořádného stavu, zrušení nejvyššího bezpečnostního soudu, rozsáhlé amnestie a práva na pokojné demonstrace a svobodu tisku. To už ale „pokojní demonstranti“ se zbraněmi v ruce kromě Dará´a obsadili i další města a vláda zahájila „vojenskou operaci“ k obnovení kontroly. Současně se zabitými protivládními aktivisty ale přibývalo i zabitých vojáků, přičemž na obě strany při mnoha akcích stříleli „neznámí“ snajpři. Tento fenomén „neznámých střelců“, kteří útočí na obě strany a rozdmýchávají konflikt, spolu s americkým velvyslancem mezi rebely – a po něm za nimi zavítal třeba i John McCain – tak přinejmenším mńě v mnohém připomíná pozdější Majdan… 

Tož tak nějak to na počátku bylo. 

Rozhořel se takový nepěkný spor: Český novinářský doyen Jan Petránek řekl, že proti přílivu uprchlíků by se měla použít vojska NATO. Novinář Daniel Veselý z Britských listů ho za to nazval „hovadem“ a dodal, že takto se může vyjádřit jen „prase“. Čtenáři PL Veselému začali nadávat, tudíž se ho zastal jeho šéfredaktor Jan Čulík, který Petránka označil rovněž za „hovado“ a také za „kreaturu“, která nevidí, že uprchlíci např. v Řecku mrznou v nuzných táborech pod nánosy sněhu. No... Nechceme, abyste to soudcovala, ale co k tomu celému říci?

Ani bych tomu neříkala spor, spíš je to jen dokreslení obecné pravdy: Nemáš-li argumenty, začni nadávat. Pokud autoři z Blistů používají vůči Honzovi Petránkovi takové výrazy, vypovídá to mnohem víc o nich než o něm. 

Závěrem tradiční otázka. Co dalšího bychom měli během příštího týdne sledovat? 

Bude napínavé sledovat, zda bude zvolenému americkému prezidentovi umožněno chopit se úřadu… Do inaugurace zbývá jen něco přes týden.