Téměř na den po roce jste v Damašku. Loni v prosinci jste tamní situaci popisovala v celkem klidných barvách: Plné obchody, radující se studenti, klid. Vítala jste rozdíl nastalý za poslední tři roky. Jaké vjemy máte teď koncem roku 2017? Co bezpečnost? A hlavně... Co lidé? Protože o lidi by mělo jít především.

Přiletěla jsem teprve ve středu, a tak jsou moje postřehy takové rychlokvašné, ale na první pohled a poslech je situace setrvalá – Damašek si žije svým tempem a zdá se být v rámci možností v pohodě. Chci říci, že auta jezdí, klaksony troubí, stěrače stírají, lidé chodí do práce a do škol, přibývá na pohled spousty malých podniků a provozoven, městská hromadná doprava funguje stejně jako třeba komunální svoz odpadků. Mimochodem, je svým způsobem unikátní, že stát dokázal spousty těchto služeb udržet během celé války, čímž na jedné straně zajistil spoustě lidí obživu a mzdu a současně zabránil nějaké vyšší míře demoralizace a rozkladu společnosti.

Otázka bezpečnosti je ale trochu jiná. Zatímco řekněme před čtyřmi lety, kdy se o Damašek opravdu reálně bojovalo, se všude kolem ozývaly výbuchy a okenní tabulky neustále řinčely pod tlakem vzduchových vln z nesčetných explozí, v průběhu doby – a především po ruském vstupu do syrské války – se situace zklidnila až do té míry, že loni člověk ani neměl v Damašku pocit, že by tady někde kolem měla být nějaká válka. Od loňského osvobození východního Aleppa a následně od doby, kdy Daeš na východě Sýrie ztratil své poslední bašty v Rakká, Dejrizoru, Majadínu a dalších městech, se ale situace znovu radikálně změnila. Tady u Damašku, v tzv. Východní Ghútě, celé roky operuje Islámská armáda džihádistického „rodinného klanu“ Allúšů, která neustále ostřelovala hlavní město z granátometů a k přežití využívala systému podzemních chodeb a tunelů – proto jim místní říkají „krysy“ – pod kdysi historickou a dnes už zcela zničenou damašskou čtvrtí Džóbar. Na každý jejich útok syrské letectvo nebo dělostřelectvo reagovalo protiúderem, až z Džóbaru prakticky nic nezbylo, aniž by byl ovšem problém džihádu v Damašku vyřešen.

Je třeba připomenout, že zakladatel „armády“ a dnes už nebožtík Zahrán Allúš často jezdíval do Istanbulu ke konzultacím s americkými činiteli, poskytoval tam hodně otevřené rozhovory americkým médiím a USA vždy důsledně odmítaly zařadit Islámskou armádu na seznam teroristických skupin nebo alespoň na půdě OSN odsoudit jejich útoky na civilisty v Damašku. A v posledních týdnech se vedle allúšovců u Damašku zjevili i ozbrojenci ze syrské frančízy Al-Káidy a dalších teroristických organizací, najednou ke granátometům přibyly i rakety, takže kromě zabíjení lidí v přilehlém damašském starém městě už byli s to zabíjet po desítkách lidí denně kdekoli po celém Damašku. A k tomu teď vyzývají „své“ Spojené státy, aby si přímo u syrské metropole zřídily leteckou základnu a chránily džihád před neodvratným koncem…

Příměří bylo dojednáno shodou okolností den před mým příjezdem a zatím se zdá, že ho všechny strany plní. Nicméně, jeho podstata je příznačná: Pár dní před dohodou západní „syrští“ aktivisté začali jako na povel podmínky ve Východní Ghútě vykreslovat jako nejhorší humanitární katastrofu na Zemi a přikládat obrázky zubožených dětí, i když nikdo neví, odkud ty snímky fakt pocházejí. Sýrie a Rusko reagovaly reportážemi o konvojích humanitární pomoci, které vjíždějí do Ghúty. OSN se postavila na jejich stranu a konstatovala, že Sýrie dělá bez ohledu na fakt, že Ghútu ovládají teroristé, vše, aby tam dopravila pomoc. A právě za této situace bylo dojednáno příměří. To nebude náhoda.

Zkušenost z mnoha jiných syrských oblastí totiž napovídá, že vládci nějakého území eskalací napětí i propagandy donutí vnější síly poslat humanitární pomoc, tu pak zabaví a přeprodávají potřebným obyvatelům oblasti třeba i za desetinásobek tržní ceny. Výměnou za tuto možnost „bojového přivýdělku“ pak kývnou i na nějaké to příměří… Mám silný dojem, že především kvůli tomu je nyní v Damašku už třetí či čtvrtý den klid.

Naše média nás zásobují zprávami o tom, jak brutální Rusové s Asadovou pomocí masakrují děti ve zbývajících vzbouřeneckých městech. Co k tomu lze říci z vaší strany a jak se na podobná nařčení v kontextu prožitků posledních několika let dívají místní?

Ano, před chvílí jsem zahlédla zprávu Amnesty International, podle níž už masakrování dětí asi těm krvelačným bestiím nestačí, a tak navrch používají i mezinárodně zakázané kazetové bomby… Ne, teď vážně. Amnesty International se během syrské války hned na několika „velkých“ kauzách, které měly usvědčit syrský režim z toho nejhoršího myslitelného, ale byly postavené na principu „jedna paní povídala“, blamovala tolik, že nemá smysl si jich příliš všímat. A stejně tak nemá moc valného smyslu sledovat všechny ty zprávy o údajném dění v Sýrii, které přicházejí vesměs od „aktivistů“ z Británie.

Nicméně, když jsme u toho: Všiml jste si, že britská vláda začala odebírat občanství Britům, kteří v Sýrii působí coby „záchranáři“, a to i v rámci těch veleproslulých „humanitárních“ Bílých přileb? Oficiálním zdůvodněním je fakt, že spolupracují s teroristy. Jako kdyby Londýn fakticky říkal: Pro účely protisyrské a protiruské propagandy jste naprosto dokonalí a v pořádku, ale domů už se nám, kluci, raději nevracejte, OK? 
A co na to místní? Syřan třeba v Damašku ví mnohem líp, co se děje kilometr dva od něj, a nějaký „zaručený“ zdroj z ciziny, který se mu navíc snaží lhát, fakt nepotřebuje.

Daeš se zdá být zničen, ostatní opozice slábne, Kurdové si to hrají tak nějak po svém. Asad jednou musí, pak nemusí jít, spíš už ale poslední dobou nemusí. Cítí lidé naději na mír? Jaká východiska pro politické a územní uspořádání převažují v politickém diskursu, uvažování většiny lidí, v tisku?

Naději na mír lidé cítí určitě, nebo možná by bylo lepší říci, že si vydechli, že z nejhoršího jsou venku. Příklady z Iráku a podobně jim ale jasně ukazují, že s koncem války nastupuje bůhvíjak dlouhá etapa čistého terorismu. Většina lidí tady na mě ale dělá dojem, že jsou spíš optimisté a tenhle osud potenciálního „terče teroristů“ berou tak nějak stoicky. Na můj vkus sice až moc stoicky, ale na druhou stranu je jasné, že moc jiných variant jim ani nezbývá.

Kurdové to svým způsobem budou mít horší, protože k hrozbě terorismu přibývá i svého druhu nejistota, co dál. Sledují, jak Donald Trump ujišťuje Turky, že USA už Kurdy nebudou vyzbrojovat a už s touhle „hloupostí“ prý měly skoncovat dávno. Zdá se to být přitom logická volba – přece USA nevymění Kurdy za rozbití celého jihovýchodního křídla NATO jen proto, aby mohly sem a tam kopnout Rusy do kotníku. Lídři Kurdů proto už jasně vidí, že s Tureckem se nedomluví, USA přemýšlejí jen ve válečném módu zbraně/nezbraně, a tak už jsou připraveni vyjednávat s Moskvou a Damaškem. Prý už se dokonce začali dělit se Sýrií o provoz a zisky z ropných a plynových polí a rafinérií, které osvobodily z rukou Daeše na východě Sýrie. A to ani nemluvím o tom, že bez amerických zbraní nebudou s to uhájit celé to rozsáhlé území, které obsadili a na němž se už nyní arabské nebo turkmenské obyvatelstvo bouří, že nechce žít pod kurdským diktátem. Zkrátka, pokud byl letošek rokem konce Daeše, příští rok by mohl být rokem ujasnění si další cesty Kurdů. A je už zcela jisté, že samostatnost jim z mnoha důvodů dopřána nebude.  

Je to taková blbá otázka, ale Čech ji prostě položit musí. Ano, alkohol a zahalování ženských vnad. V minulosti jste tvrdila, že v Damašku alkohol lze za jistých okolností sehnat a že městské ženy mohou chodit zcela evropsky oblečené. Jak se to posunulo za poslední dobu? Sune se Sýrie, alespoň tedy v Damašku, k liberálnímu pojetí, nebo nastalo, čistě teoreticky, v důsledku války přihlášení se k jakýmsi tradičnějším hodnotám?

Jestli těmi „určitými okolnostmi“ myslíte třeba vstup do baru, restaurace nebo do obchodu s alkoholem, tak ano, alkohol zde k sehnání opravdu je. A za vcelku normální ceny, čímž chci říci, že to není žádné luxusní zboží jen pro vyvolených horních deset tisíc. Trochu mě ovšem rozladil majitel obchůdku s lihovinami v centru, když mi vnucoval drahé francouzské víno, zatímco já chtěla ochutnat něco místního. Tenhle argument on ale naprosto neuznával. Prý když víno, tak francouzské, nic jiného nemá smysl! Divnej pán, ale ke konci „degustace“ už s ním byla vcelku sranda. 

S tím zahalováním je to podobné. Existují tu dva druhy žen. Jedny si opravdu zahalují vlasy kvůli nějaké místní a možná i náboženské tradici a pozná se to podle specifického úvazu šátku. Ty druhé si berou šátek automaticky, protože v Damašku sice svítí slunce, ale poslední dny hodně fouká, a tak by byly celé rozvrkočené, což je pro zdejší ženy a dívky cosi nepředstavitelného. Takže v těchto dnech tu prostovlasou ženu nezahlédnete, ale současně to vůbec nic nevypovídá o liberálnosti nebo neliberálnosti společnosti. Koneckonců, i ty „zahalené“ v barech ve starém městě popíjejí pivko a nikomu to nepřijde divné.

Nevím, jestli to jsou znaky nějaké liberalizace, nebo ne, protože to vše zde bylo i před válkou. Na druhou stranu ale platí, že zatímco na Západě je válka v Sýrii vydávána za jakýsi „boj syrského lidu proti diktatuře“, lidem tady hrozilo, že v případě úspěchu západních plánů spadnou z 21. století někam do tmářského islámského středověku. Měli z toho oprávněný strach. Kdo by taky neměl? Čili ta válka svým způsobem u většinové společnosti pozice islámu naopak oslabila, což může mimochodem být do budoucna velký problém pro Írán a jeho vliv v Sýrii – sice by bez jeho pomoci Daeš poražen nebyl, ale současně je to pořád ještě ta Íránská islámská republika. Jeden islám že by měl být vystřídán islámem jiným? O to raději tu mají ty ruské „bezvěrce“…

Včera jsem chvíli koukala na zprávy ve zdejší televizi. Ukazovali mimo jiné, jak se Bašár Asad s dalšími hodnostáři účastní modliteb u příležitosti narozenin proroka Muhammada v jedné z mešit ve čtvrti Mezze. Před pár dny byl u Putina v Soči a teď zase na veřejnosti? To má podle mého samo o sobě vypovídací hodnotu o jeho aktuálním postavení. Ale zarazilo mne i to, jak jim tam jakýsi imám předzpívával korán. Z Káhiry jsem od tamních muezzínů zvyklá na vcelku razantní až agresivní „Alláhu akbar, bismilláh rahmán rahím…“, ale tenhle zněl váhavě, dělal velké odmlky, celkově mi to přišlo nečekaně a pozoruhodně měkce. Nevím, možná je to jen dojem, ale jako by se s tím islámem nechtěl ani nějak vnucovat…

Minule jste se dostala až nebezpečně blízko palbě. Co plánujete v Sýrii tentokrát, pokud můžete prozradit??

Plány jsou jedna věc, skutečnost, že zatím marně obíhám příslušné úřady věc druhá. Takže nevím, co z mých plánů nakonec zbude. Uvidíme. Ještě pořád to ale nechci zakřiknout. A ano, loni v Aleppu jsem si palbu džihádistů na cíle v mé bezprostřední blízkosti brala skoro až osobně. Pokud skončí příměří ve Východní Ghútě a začnou znovu pálit rakety na Damašek, nic moc s tím asi nenadělám…