Vypadá to jako série vyhlašovaných rekordů na všech frontách! Rekordní výsledek Macronova hnutí koriguje rekordní neúčast, ale i historická srovnání! Neúčast dosáhla rekordních 57,4 %! Jean-Luc Mélenchon, předseda levicového hnutí Nepoddajná Francie (LFI), mluví o neúčasti jako o „generální občanské stávce“. Předsedkyně Národní fronty (FN) Marine Le Penová považuje výsledky za nelegitimní a antidemokratické.

Výsledky Macronova hnutí, které se zdály po prvním kole historicky naprosto ojedinělé, jsou po druhém kole přece jenom mírnější: Macronova strana nedosahuje ani na většinu, kterou získal prezident Jacques Chirac v roce 2002, totiž 365 poslaneckých křesel, natož v roce 1993, kdy získala pravice celkově 484 křesel.

Ze 47 milionů Francouzů, kteří byli zapsáni k parlamentním volbám, 43 % volilo prezidentskou Republiku na pochodu (LREM). Šest z ministrů nové vlády Édouarda Philippa, kteří podstoupili volební klání, bylo zvoleno. Včetně kontroverzního Richarda Ferranda, zvoleného v Bretani, ministra územní celistvosti, který čelil skandálu z obohacení své ženy v Bretani, nebo Marielle de Sarnezová, zvolená v Paříži, pověřená ministryně evropských záležitostí, jež musí vysvětlovat, jak a čím platila své euroasistenty.

Mezi ostře sledovanými osobnostmi, které podstoupily volby, propadla ve 2. okrsku v Paříži republikánka Nathalie Kosciuscová-Morizetová, bývalá mluvčí prezidenta Nicolase Sarkozyho, neprošel v 6. okrsku Moselle ani Florain Philippot, místopředseda Národní fronty, a pouze těsně se do parlamentu dostal bývalý premiér socialistické vlády Manuel Valls. Byl zvolen pouze o 139 hlasů v 1. okrsku Essonne (jeho „vítězství“ provázely výkřiky: „Podvodník! Podvodník!). Tamtéž byl zvolen i Nicolas Dupont-Aignan, předseda hnutí Vzhůru, Francie (Debout La France), spojenec Marine Le Penové mezi dvěma koly prezidentských voleb, ovšem v 8. okrsku.

Jedno Národní shromáždění, pět parlamentních klubů

Navzdory vítězství Republiky na pochodu (La République en marche! LREM), jež získalo jasnou absolutní většinu 308 křesel, vzniknou v Národním shromáždění kromě tohoto uskupení ještě čtyři další parlamentní kluby: promacronovského Demokratického hnutí (MoDem) – 42 poslanců, Republikánů (LR) – 137 (z toho Svaz demokratů a nezávislých, UDI – 18, různá pravice 6) Socialistické strany (PS) – 33 (z toho 3 různá levice), Nepoddajné Francie (La France insoumise, LFI) společně s Komunistickou stranou Francie (PCF) – 27 (LFI – 17, PCF – 10). Počtu 15 poslanců, nutných pro vznik klubu, nedosáhla Národní fronta (FN), jež ovšem svým počtem 8, přesto překvapila.

Detailní výsledky nalezne čtenář na webu francouzského ministerstva vnitra.

Zábor středu, oddělená komora, vyhraná sázka

Většina francouzského tisku upozorňuje na rozporuplnost výsledků, v nichž prezident Emmanuel Macron a jeho hnutí získali většinu, daleko nad hranici potřebné většiny 289 křesel, přesto – zejména s ohledem na rekordní neúčast 57 % – není to výsledek, s nímž by mohlo být vítězné hnutí spokojeno. „Zábor středu,“ píše na titulu s vyobrazením barev Národního shromáždění levicové Libération. „Macron si vytvořil oddělenou komoru,“ píše list. „Po Élysejích, Shromáždění,“ shrnuje konzervativní list Le Figaro s vyobrazením prezidenta Macrona a volebního koláče. „Vyhraná sázka,“ hodnotí ekonomický list Les Echos.

Vítězství přiznává Macronovu hnutí většina komentářů. „Během dvou voleb a čtyř kol revoluce Na pochodu!, jíž nechtěl nikdo věřit, zametla Francii jako tsunami,“ komentuje ředitel redakce Le Figaro Alexis Brézet. „Přišel odnikud, a náhle je Macron všude,“ rozplývá se Laurent Joffrin, komentátor Libération. Připomínají zároveň, že volby dosáhly dosud nejvyšší účasti v dějinách Francie. Komunistické L´Humanité lakonicky shrnuje: „Vozík plný, urny prázdné!“ To, co je nyní na pořadu dne, nebude ani tak „vládní obměna“, která obvykle nastává po parlamentních volbách, jako spíše „obnova důvěry“.

Zvolením obou kontroverzních ministrů (Ferranda i de Sarnezové) oddálila vláda zatím základní střet nedůvěry, který před ní vystanul před volbami. Skandály ale zůstávají a neočistil je zatím nikdo – je ale pravda, že zatím nebyli ani obviněni. Ferrand jako pravá ruka prezidenta Macrona ale patrně nebude usilovat o post předsedy Národního shromáždění a de Sarnezová zatím také moc nevystrkuje růžky, ačkoliv její stranický předseda François Bayrou, předseda Demokratického hnutí, se zatím těší Macronově oblibě.

A to navzdory střetu s premiérem Édouardem Philippem z minulého týdne, když kritizoval novinářskou investigaci kolem jeho hnutí. MoDem získává vlastní parlamentní klub, dosáhlo tedy toho, oč usilovalo (navzdory Ferrandovi, který je odmítal kandidovat do 100 okrsků), a s ohledem na to, že předtím mělo pouze radnici svého předsedy v gaskoňském městě Pau.

Rekordy tu ale přesto jsou! Liberálně-levicový list Le Monde upozorňuje na další rekord, na skutečnost, že došlo ke změně Národního shromáždění celkově ze 75 %. „Pouze 145 z 350 poslanců, kteří již kandidovali, bylo zvoleno. Z celkového počtu 577 poslanců nového shromáždění 432 nebyli zvolení v roce 2012,“ upozorňuje Le Monde. Další rekord: mezi novými poslanci je 223 žen, a dva přiznaní homosexuálové.

Republikáni se štěpí do křídel: Konzervativci, konstruktivisté a macrokompatibilní

Republikáni (LR), kteří ztratili většinu v parlamentu, se nyní musejí spokojit s polovinou. Před volbou měli 225 poslanců, nyní dotáhli propad na 113 křesel. Potíže navíc tomuto novému klubu budou dělat frakce, mezi něž se republikáni – vzhledem k tomu, jak vnímají prezidenta Macrona a jeho hnutí – dělí: konzervativci, konstruktivisté a macrokompatibilní.

Vzhledem k tomu, že Édouarde Philippe, stejně jako dva jeho ministři vzešli z řad LR: Brune Le Maire a Gérald Darmanin, dá se očekávat, že podíl dalších zájemců o spolupráci s Macronem bude stoupat. Jejich počet se odhaduje minimálně na 30 poslanců. Někteří mluví ale i o nějakých 80.

Rozhodujícím okamžikem po středečním rozdělení karet užšího výboru bude volba důvěry nového kabinetu – a to 4. července. Mezi těmi, kteří se patrně pro Macronův kabinet vysloví, budou zřejmě čerstvě zvolení poslanci Thierry Solèrea a Franck Riester. Oponenti tohoto postupu – zejména předseda klubu Christian Jacob a Damien Abad tvrdí, že jde o principy. Mezi republikány se rozdělují nálepky: konstruktivisté, tedy ti, kdo hodlají s Macronem spolupracovat, bývají nazýváni „genetickými zrádci“, a těmi, kdo budou jen „volit – případ od případu“ – „obyčejní zrádci“. Patrně již brzy bude jasno, zda premiér Philippe některého z „konstruktivistů“ pozve do obměněné vlády.

Po odchodu kandidáta Françoise Fillona, ústupu Alaina Juppého i Nicolase Sarkozyho budou muset vyřešit republikáni i zásadní věc: kdo jim bude velet? Neskrývanou ambici mají dva: Xavier Bertrand a Laurent Wauquiez. Bertrand, předseda region Hauts-de-France, podobně jako Wauquiez, předseda region Auvergne-Rhône-Alpes, se vůči Macronovi jasně vymezují.

Zatímco Bertrand ale touží po posílení identity své strany, Wauquiez se netají svými kontakty s Marion Maréchalovou-Le Penovou, neteří předsedkyně FN. Ani jeden ovšem do parlamentu nekandidoval, což ovšem neznamená, že by nemohli pokračovat v politice, jež by spojovala „patrioty“. To, co se zdálo jako zajímavý krok s Dupontem-Aignanem, visí stále jako otázka ve vzduchu. Dokážou se konzervativní republikáni spojit s patrioty Národní fronty? Prohra Floriana Philippota, silného zastánce vystoupení z evropské měny, může tyto snahy opět oživit. Le Penové byla nejasnost kolem měny velmi vyčítána i v jejích kruzích.

Socialisté se chtějí pokusit o rekonstrukci, mají klub...

Zdálo se, že mezi dvěma koly jsou socialisté těmi, kteří ztratili nejvíc – i jejich generální tajemník Jean-Christophe Cambadélis se nedostal ani do druhého kola. Do něj postoupilo 65 kandidátů, v parlamentu zůstalo 33. V Macronově vlně se utopilo hned několik bývalých socialistických ministrů: Najat Vallaudová-Belkacenová, bývalá mluvčí vlády a ministryně vzdělání, Marisol Tourainová, bývalá ministryně zdravotnictví, a symbolicky zejména Myriam El Khomri, bývalá ministryně práce, po níž byl pojmenován kontroverzní zákon, jenž vyvolal velké napětí ve společnosti.

Překvapením může být, že mezi bývalými ministry, kteří byli dokonce úzce spjati s prezidentem Françoisem Hollandem, je i bývalý ministr zemědělství a mluvčí vlády Stéphane Le Foll. Ve 4. okrsku Sarthe proti němu Macron nepostavil svého kandidáta. „O nic jsem nežádal, respektuji jejich volbu,“ tvrdil mezi dvěma koly Le Foll, když se ozvaly hlasy, že bývalý mluvčí to „má domluveno“. Naopak silně se o to, aby se s Macronem domluvil, snažil významný bývalý premiér Manuel Valls. Jak dopadne nakonec jeho výsledek, můžeme se jen dohadovat – proti kandidátce Faridě Amrani z Nepoddajné Francie se dostal jen o 139 hlasů. Ta požádala o přepočítání...

... jejich místo ale chce zaujmout Nepoddajná Francie

Duel mezi Vallsem a Amrani je v Essonne rovněž symbolický. Tam, kde se ze socialistické lodě, jež ztroskotala na útesu hollandismu, snaží zachránit, kdo jen může – tam potkáte nové poslance hnutí, jehož předseda si udělal ze zániku Socialistické strany svůj hlavní úvazek. On sám však nechce ztroskotat, ale zvítězit. Pokud to nepůjde v parlamentu, přijde na řadu ulice.

Samotná formace Nepoddajná Francie (LFI), jejíž předseda Jean-Luc Mélenchon byl zvolen ve 4. okrsku Bouches-du-Rhône s výsledkem 59,85 %, měla důvod slavit. V Marseille, kam se nechal „vysadit“, měl skutečně nebývalý, ba přímo triumfální úspěch už jako kandidát na prezidenta. Rekordní neúčast označil za „generální občanskou stávku“. „Náš lid vstoupil do určité formy občanské generální stávky, demonstrujíce tímto stav vyčerpanosti institucí, které předstírají, že organizují naši společnost na čele se skrovnou menšinou, jež má veškerou moc. Vidím v této neúčasti energii, jež bude k dispozici, pokud ji dokážeme vyzvat k boji,“ vyhlásil Mélenchon.

Předseda LFI Mélenchon chce, jak patrno, rozhodně navázat na bitvy, které tolik měsíců přivedly do ulic občany všeho věku a orientací, známé například jako Nuits debout (Noci vzhůru). Z jejich řad se mimochodem rekrutoval na kandidátce také novinář a dokumentarista François Ruffin, který v 1. okrsku Somme porazil i kandidáta Macronova hnutí Nicolase Dumonta. Ten ho přitom v 1. kole předčil o 10 procentních bodů. Triumf režiséra znamého svým sociálním snímkem Merci, patron! (Díky, šéfe!), jenž před několika lety obletěl celou Francii, nyní vstupuje do Bourbonského paláce, kde sídlí Národní shromáždění. „Neustoupíme ani o metr,“ hlásil v neděli večer Mélenchon. „Nenecháme si zničit sociální stáv plánovaným vládním převratem.“

Národní fronta posílila, nemá ale vlastní klub

Národní fronta navzdory nevýhodnému systému většinové volby uspěla. Systém označila za nelegitimní a protidemokratický. Národní fronta nezískala sice parlamentní klub, ale osm poslanců, byť jí výzkumy dávaly někdy i jen tři poslance. Ohrožen byl zejména Gilbert Collard, který v minulém parlamentu držel pochodeň společně s Marion Maréchalovou-Le Penovou, nejmladší poslankyní FN. Nakonec se do parlamentu dostal (Gard), na rozdíl od Floriana Philipota, jenž neprošel (Moselle).

Předsedkyně Marine Le Penová, zvolená v 11. okrsku Pas-de-Calais, oznámila: „Myšlenky Macronovy vlády jsou v zemi menšinové!“ Podle ní je FN jedinou „silou odporu“, jež dokáže zabránit „rozpuštění Francie“. Mezi dalšími zvolenými je i partner Le Penové a čerstvý poslanec Louis Aliot, jenž zvítězil ve 2. okrsku Pyrenées-Orientales.