Jak vážně by mělo Nizozemsko brát současný spor s Tureckem? Vyostřené reakce holandských Turků a zejména tureckého prezidenta Erdogana vyvolaly úvahy o tom, že turecká menšina je vlastně do té míry loajální k mateřské vlasti, do té míry zideologizovaná a do té míry prorostlá tajnou službou, že na Erdoganův povel je schopna ohrozit nizozemské státní zřízení či prostě jen udělat „bugr“, který zemi rozvrátí. Je to přehnané, nebo je taková úvaha na místě? Jde prostě jen o to, že většina místo evropským fotbalovým týmům fandí ve fotbale „svému“ Turecku, nebo je to skutečně časovaná bomba, na které Evropa sedí? Jistá holandská filmařka Turkům sdělila, že jestli chtějí z pohodlí nizozemské demokracie podporovat diktátora Erdogana, tak ať rovnou jdou zpátky do Turecka... Otevřel se tady nový evropský bezpečnostní problém?

V Nizozemsku parlamentní volby, v Turecku blížící se referendum o posílení prezidentských pravomocí. Politici na obou stranách potřebovali ukázat, že nejsou žádná „ořezávátka“. V případě Nizozemska halasný spor možná pomohl vládnoucím lidovcům premiéra Marka Rutteho, kteří nesmlouvavým postojem ukázali, že radikální bojovník proti islámu Geert Wilders není jediný, kdo to umí těm „muslimákům“ natřít. Nelze vyloučit, že Wilders i kvůli tomu o nějaké ty hlasy přišel a ve volbách ve finále skončil „až“ druhý. V případě Turecka zase prezident Erdogan mohl jasně „svým věrným“ ukázat, jak tváří v tvář té „prohnilé“ a „pokrytecké“ Evropě razantně hájí jejich islámské zájmy, ať už se tím konkrétně myslí cokoli. Z pohledu čistě politického bych proto skoro cynicky nadhodila, že si to Erdogan s Ruttem a dalšími – nezapomínejme, že obdobný spor propukl i mezi Tureckem a Německem a dalšími západoevropskými státy – jako by dopředu domluvili, protože se vzájemně shodli, že takový „konfliktík“ bude všem ku prospěchu. Tím spíš, že se Holanďané i Turci mezitím na úrovni vlád oficiálně ujistili, že si sice nadávají do fašounů, ale vzájemné investice v obou zemích to nijak neohrožuje… Pokud tedy vynechám 40 holandských krav, které jsou aktuálně z Turecka „deportovány“. 

Vedle toho je ale překvapivá ona aktivita turecké komunity v Holandsku. Když jsem kdysi bloumala „tureckou“ čtvrtí v Amsterdamu, rozhodně jsem neměla pocit, že bych se ocitla v nějakém orientálním „Malém Istanbulu“, nicméně nyní se z nizozemských Turků stává vážný argument do doposud blekotavých diskusí o asimilaci a integraci cizinců v Evropě. Ona diskuse už by se dál opravdu neměla vést na základě nějakých toužebných přání nebo zaslepenosti z jedné či druhé strany, ale konečně by se měla soustředit na realitu. Turci totiž samozřejmě nejsou jedinou komunitou, která si v nějaké vybičované chvíli uvědomí své kořeny.