„Americké století“ v agónii. Dnes to krutě odnáší Sýrie, zajatcem švindlů je i Evropa. Rozebírá doktor Skála

V nedávných dnech si sedli zástupci USA a Ruska ke stolu k vyřešení situace v Sýrii a aby dohodli příměří. To však rychle vzalo zasvé. Nejprve jednotky Spojených států omylem napadly Asadovy umírněné síly a dnes například Američané obviňují Rusy za to, že zničili humanitární konvoj. Mír v Sýrii je tak opět v nedohlednu. Je reálné, aby obě mocnosti našly v této oblasti někdy společnou řeč, čímž by se značně zvýšila šance na nastolení klidu v tomto regionu a částečně by se i omezila migrace z tzv. balkánské cesty?

Rusko válku v Sýrii nevyvolalo. Je tou z obou velmocí, jež mezinárodní právo respektuje do puntíku. O druhé z nich píše i americký tisk, jak si v Sýrii, a to už několikrát, málem sama postřílela své vlastní „instruktory“. Ti, co tam drží CIA, totiž dirigují „rebely“, kteří střílejí i na některé z „umírněných“. Těm zase vede pracku Pentagon. K houfu, který si Amerika cepuje už od války v Afghánistánu v 70. a 80. letech, ta pupeční šňůra vede kompletně.

Sýrie Ameriku „ohrožuje“ asi jako Vietnam, když na něj sypala napalm. O širší scénář jde i teď. Cílem je zvrátit agónii „amerického století“. Tentokrát bych se mýlil hrozně rád. Zatím však všechno nasvědčuje, že se mi to nepovede. A že teror proti Sýrii skončí, teprve až mu dojdou síly. Až z jeho řezníků zbude jen hrstka hadrníků, zesměšňujících i zahraniční sponzory. Tak jako tehdy ve Vietnamu.

I když horký kandidát na post rakouského prezidenta Norbert Hofer si při nedávné návštěvě ČR v mnoha otázkách notoval s politikou Visegrádské čtyřky i s prezidentem Milošem Zemanem, někteří političtí komentátoři považují naše členství ve V4 za pomyslný kámen, který nás v zahraniční politice táhne ke dnu. Upozorňují na autoritářské způsoby politických lídrů zejména v Maďarsku a Polsku, které jsou terčem kritiky některých západoevropských vlád. Naopak řada českých politiků uskupení V4 chválí jako spolek, se kterým lze lépe prosazovat svoje hospodářské i ekonomické zájmy, zvláště pak v Evropské unii. Který z těchto názorů je vám bližší?

Členství ve V4 nás přímo ke dnu sice netáhne, ani však k bůhvíjakým výšinám. Je to nouzový východ za situace, kdy s námi „stará Evropa“ zachází jako s nesvéprávným územím. Tím ovšem vynáší k moci i síly, jakou je třeba fanklub bratří Kaczynských. Křížence nacionalistického mindráku, opičí lásky k prachšpatným „tradicím“ a nutkavé mánie, jíž si ty komplexy léčí. Prahne po žezlu místodržícího v celém regionu. Žezlu od samotného „ředitele zeměkoule“. Polské pravici to koluje v genech. Stejnou mrákotou se ukájela už ve 30. letech. Ve službách jisté evropské mocnosti se neštítila žádné špatnosti. Tím víc se pak nestačila divit. Na „Malou dohodu“ spoléhal už Beneš. Skončilo to žalostně. My potřebujeme suverenitu, opřenou o mnohem víc azimutů – a hlavně serióznějších a vlivnějších.

Miloš Zeman na Valném shromáždění OSN vyzval k vytvoření jednotného velení vojsk OSN a ke společnému tvrdému boji proti terorismu. Domníváte se, že jeho slova mohou mít nějakou váhu a odezvu u rozhodujících světových mocností? Začnou se v dohledné době více potírat zejména islámské radikální organizace jako je Tálibán, Boko Haram a jiné?

Zemanův návrh je zrcadlem, mazaně nastaveným všem, kdo o boji proti terorismu jen pokrytecky žvaní. A tím i jeho dalším vzkazem, ať do válek na věčné časy, vedených navíc za docela jiné cíle, laskavě nezatahují i nás. V soutěsce, do níž nás zavlekla „pravdoláska“, je to ostrůvek pozitivní deviace. Rozhodující světové mocnosti se jim však budou řídit jen sotva. To jistě dobře ví i Miloš Zeman. Na kurtu politického pragmatismu je u nás bezkonkurenční jednička.

Co říkáte na zamyšlený velký projekt Německa a Francie k vytvoření společné evropské armády? Někteří čeští europoslanci i bezpečnostní experti to považují za zbytečný krok, protože jednotky rychlé reakce tzv. Battle Groups už EU vytvořené má, pouze je nevyužívá a v jiných aspektech by prý evropská armáda suplovala NATO. Potřebujeme ji tedy vůbec? Nebyl by to jen další krok k tolik odmítané větší federalizaci EU?

Být společná armáda tím, co evropskou suverenitu posílí, stála by asi za úvahu. Právě to ovšem nehrozí ani náhodou. Za dnešní konstelace by jí totiž velelo NATO – přesněji ten, kdo má NATO na povel. A ne že by cosi jen „suplovala“. Kdo do politiky nespadl z višně, ten na ten skořápkářský švindl neskočí. Evropa má válek plné zuby. Až na pár zbrojních žraloků jimi krvácí i ekonomicky. Jak přímými náklady těch masakrů, tak jejich zpětnými rázy – v podobě migrační vlny a expanze terorismu.

Teď se ale chce i po nás, abychom vojenské rozpočty ještě navýšili. To se však příčí jak většinovým náladám, tak stavu evropského eráru, který se topí v dluzích po uši. Tím víc se musí snažit i všechny jezinky. Jedny nás masírují horory, že pokud se povezeme jako „černý pasažér“, Velký bratr může hodit zadkem. A stáhnout své maníky i rachejtle zpátky domů. On sám přitom nic takového v plánu samozřejmě nemá. Nám se však sugeruje, že z Evropy by pak byla ruská gubernie až po Portugalsko. Druhý tým jezinek na to jde z opačného konce. Tahá z nás peníze nekalou reklamou, že tentokrát by je Evropa investovala sama do sebe. Věřit se jí dá asi jako „Harvardským fondům“.

Kancléřka Merkelová je v české veřejnosti jednou z nejneoblíbenějších osobností z evropské politické scény a mnoho lidí si přeje její neúspěch v příštích německých volbách. Nicméně někteří zkušení čeští politikové – P. Telička, K.Schwarzenberg – upozorňují, že populistické strany, které se nyní v Německu dostávají do popředí, jako například AfD, mají vůči Česku daleko kontroverznější přístup. Odmítají například Benešovy dekrety i volný pohyb lidí po Evropě z členských států EU, když si tak chtějí ochránit svůj pracovní trh. Myslíte si, že by vítězství těchto populistických stran v Německu, ale i v Rakousku, nám přineslo něco pozitivního?

K překreslení politické mapy Evropy, Německo a Rakousko nevyjímaje, dojde, ať si to přejeme nebo ne. Ten proces už začal. Narůstá s každými volbami v pořadí. Sráží hřebínek partajím, co umějí už jen jalovou liberální frázi. Jako slzný plyn nad hnojníkem politiky, znevolněné vydřidušským kšeftem, „tunely“ do státní kasy a donebevolající korupcí. Nastala hvězdná hodina populismu. Na vášně brnkat umí. Nic z toho, co nás táhne ke dnu, však samozřejmě nevyřeší. O to víc hrozí uhryznout i z toho mála, co ještě zbylo z reálné demokracie. A za decibelů o „železném koštěti“ přepíše zčásti i rozdělovník „penězovodů“.

Atak na „Benešovy dekrety“ – i na volný pohyb západním směrem – je návěštím jiné změny. Oč víc se cítí ohrožen Němec či Rakušan, který se také nenarodil do bavlnky, tím tvrdší tlak čeká koloniální přívěsky. Novotvary typu AfD boří monopol liberálních svatoušků. Hledat v nich spásu, i v čemkoli jiném, je náměsíčný sen. Úniková cesta vede jen dopředu. K suverenitě, jež cizí svévoli zatne tipec. A vrátí do role suveréna toho, komu to slibuje ústava. A to i v moci nad existenčními zdroji.

Propadáku CDU ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko, odkud se kancléřka Angela Merkelová v roce 1990 vydala do světa velké politiky, se věnují mnohá média. Křesťanské demokraty zde v zemských volbách porazila i opoziční AfD a britské deníky Financial Times či Express hovoří o „ponížení Merkelové“. V Berlíně skončila nedávno její CDU na druhém místě a koaliční partneři z CSU prý nyní začínají uvažovat i o spolupráci se Zelenými. O čem tyto výsledky svědčí? Jak vypadají, podle vašeho názoru, šance Merkelové na obhájení jejího dosavadního postu ve volbách, které se v Německu uskuteční v příštím roce? Klesla i její mezinárodní prestiž?

Angela Merkelová hraje bizarní dvojroli. Budí tím vztek i soucit. Ten první vším, čím trucuje proti zdravému rozumu – a vnucuje to i nám. Ten druhý tím, proč to dělá – i jak je bezbranná, nemá-li skončit za „neamerickou činnost“. Na Evropu, kterou tím drží v šachu, je tristní podívaná. Na „Bundesmutti“, řízenou mouřenínským partem, jakbysmet. To trápení by jí zkrátila jen kuráž a reálná východiska. Ty se však v horních patrech Evropy nerýsují ani v zárodku.

Celosvětovým trendem je v současné době vzestup populistických i nacionalistických stran oproti těm tradičním. Čím si to vysvětlujete? Hrají v tom roli mladí radikálnější voliči anebo neutěšená společenská situace ve většině zemí? Dokonce i prezident Zeman v posledních dnech vyjádřil své sympatie k Donaldu Trumpovi...

Hvězdná hodina populismu – i nacionalistických atavismů – je trestem za selhání stran, jež upsaly duši kapitalismu. S tou „neutěšenou situací“ a „radikálnější mládeží“ to není buď–anebo. Ročníkům vstupujícím do života teď totiž hrozí, že dopadnou hůř než vlastní rodiče. V miliónech případů, a ne coby výjimky z pravidla. To, co do nich hustí dnešní škola i média – a co vše před nimi naopak drží pod zámkem – je však mrzačí i občansky. Odolat tomu dokáže jen hodně pevná páteř a vůle. Většina těch, kdo do života startují právě teď, tíhne opačným směrem než koncem minulého století.

Jsou velkým rezervoárem levice. Tu kritickou masu si však zatím sedlá hlavně opačný politický břeh. I v jeho řadách je však potřeba rozlišovat opravdu věcně. Trump je menší zlo, než „Killary“, jak vyvolené „banksters“ a „stranou války“ přezdívá demokratická Amerika. Imám „pravdolásky“ by agitoval za „Killary“. Že je to větší zlo, ví i Miloš Zeman. A znovu tak dokládá, proč je moc dobře, že Hradu nevládne „knížepán“.