V nedávných dnech si sedli zástupci USA a Ruska ke stolu k vyřešení situace v Sýrii a aby dohodli příměří. To však rychle vzalo zasvé. Nejprve jednotky Spojených států omylem napadly Asadovy umírněné síly a dnes například Američané obviňují Rusy za to, že zničili humanitární konvoj. Mír v Sýrii je tak opět v nedohlednu. Je reálné, aby obě mocnosti našly v této oblasti někdy společnou řeč, čímž by se značně zvýšila šance na nastolení klidu v tomto regionu a částečně by se i omezila migrace z tzv. balkánské cesty?

Rusko válku v Sýrii nevyvolalo. Je tou z obou velmocí, jež mezinárodní právo respektuje do puntíku. O druhé z nich píše i americký tisk, jak si v Sýrii, a to už několikrát, málem sama postřílela své vlastní „instruktory“. Ti, co tam drží CIA, totiž dirigují „rebely“, kteří střílejí i na některé z „umírněných“. Těm zase vede pracku Pentagon. K houfu, který si Amerika cepuje už od války v Afghánistánu v 70.  a 80. letech, ta pupeční šňůra vede kompletně.

Sýrie Ameriku „ohrožuje“ asi jako Vietnam, když na něj sypala napalm. O širší scénář jde i teď. Cílem je zvrátit agónii „amerického století“. Tentokrát bych se mýlil hrozně rád. Zatím však všechno nasvědčuje, že se mi to nepovede. A že teror proti Sýrii skončí, teprve až mu dojdou síly. Až z jeho řezníků zbude jen hrstka hadrníků, zesměšňujících i zahraniční sponzory. Tak jako tehdy ve Vietnamu.        

I když horký kandidát na post rakouského prezidenta Norbert Hofer si při nedávné návštěvě ČR v mnoha otázkách notoval s politikou Visegrádské čtyřky i s prezidentem Milošem Zemanem, někteří političtí komentátoři považují naše členství ve V4 za pomyslný kámen, který nás v zahraniční politice táhne ke dnu. Upozorňují na autoritářské způsoby politických lídrů zejména v Maďarsku a Polsku, které jsou terčem kritiky některých západoevropských vlád. Naopak řada českých politiků uskupení V4 chválí jako spolek, se kterým lze lépe prosazovat svoje hospodářské i ekonomické zájmy, zvláště pak v Evropské unii.  Který z těchto názorů je vám bližší?

Členství ve V4 nás přímo ke dnu sice netáhne, ani však k bůhvíjakým výšinám. Je to nouzový východ za situace, kdy s námi „stará Evropa“ zachází jako s nesvéprávným územím. Tím ovšem  vynáší k moci i síly, jakou je třeba fanklub bratří Kaczynských. Křížence nacionalistického mindráku, opičí lásky k prachšpatným „tradicím“ a nutkavé mánie, jíž si ty komplexy léčí. Prahne po žezlu místodržícího v celém regionu. Žezlu od samotného „ředitele zeměkoule“. Polské pravici to koluje v genech. Stejnou mrákotou se ukájela už ve 30. letech. Ve službách jisté evropské mocnosti se neštítila žádné špatnosti. Tím víc se pak nestačila divit. Na „Malou dohodu“ spoléhal už Beneš. Skončilo to žalostně. My potřebujeme suverenitu, opřenou o mnohem víc azimutů – a hlavně serióznějších a vlivnějších.