Podepsal jste (a možná se i autorsky podílel) červnovou výzvu české vládě Nepomůžeme-li Ukrajině, zítra nikdo nepomůže nám. Zafungoval nějak váš apel a jste spokojený s činností české vlády v této záležitosti?

Výzvu „Nepomůžeme-li Ukrajině, zítra nikdo nepomůže nám" inicioval spolu s dalšími subjekty Klub na obranu demokracie, jemuž předsedám. Na její formulaci i na organizování podpisové akce jsem se velmi výrazně podílel. S výsledkem jsem spokojený - oslovili jsme spoustu lidí, apel podepsala i řada významných představitelů českého veřejného života. To, že výzvu ČTK, veřejnoprávní média i Babišovy a Bakalovy média ignorovaly, patří bohužel k dnešnímu koloritu. Netěší mne to, ale za „totáče" to bylo ještě horší.

Česká vláda se nakonec rozhodla, že bude loajální ke svým spojencům aspoň v tom, že s jistým skřípěním zubů podpoří současné sankce EU vůči Rusku (zatímco prezident, postkomunistické odbory a postkomunistická velkopodnikatelská lobby se omezily na skřípání zubů). Třeba jsme tomu ze svých chabých sil také trochu napomohli.

O co podle vás na Ukrajině dnes jde?

Podstata věci je zcela zjevná: Putinovo Rusko jednoznačně a cílevědomě usiluje o změnu uspořádání středo a východoevropského prostoru, které se prosadilo na počátku devadesátých let po zhroucení Sovětského svazu. Jednoduše řečeno, je to pokus o revizi výsledků studené války. Ukrajina znamená na této cestě velmi významný první krok. Prostředky jsou ty, které známe z vlastních novodobých dějin: vojenská subverse a různé formy „bratrské pomoci“. Pokud se povede, určitě nebude poslední. Mluví se o tom, že další na řadě jsou Pobaltské státy. Nemyslím si to. Další na řadě je rozložená a demoralizovaná postkomunistická střední Evropa, přesněji řečeno Česko, Slovensko a Maďarsko, kde přinejmenším významná část politické elity své západní spojence podráží a projevuje jakousi podivnou neutralitu v konfliktu, v němž nakonec i jí jde o krk.

Souhlasíte se sankcemi vůči Rusku, jde o správný krok?

Sankce vůči Rusku jsou správné, s našimi spojenci se musíme výslovně a jednoznačně solidarizovat. Je jistě otázka, zda jsou dostatečně důsledné, to ukáže čas, a v žádném případě zrovna tohle, malá důslednost, není věc, která by se později nedala napravit. Je také důležité, aby se EU nezhroutila pod ruským tlakem: Každý politický konflikt, zvlášť když má charakter studené války, s sebou nese i nepříjemné důsledky. Pokud bude Západ jednotný a vytrvalý, nezbude nakonec Rusku než vrátit se k rozumnému vyjednávání.

Čím si vysvětlujete, že 46 let po 21. srpnu 1968, kdy k nám vpadla vojska Varšavské smlouvy pod vedením armády sovětské, nemalá část české veřejnosti stojí spíše na straně ruské než ukrajinské? A netýká se to jen komunistů, u nichž se to dá logicky očekávat, ale tyto postoje zastávají i mnozí pravičáci?

Nemám dostatečné údaje, na které straně u nás je většina a na které menšina. Také mne neznepokojuje, že na proruské straně stojí i mnozí „pravičáci“: Jednak čeští pravičáci jsou pravičáky sui generis už vzhledem tomu, že jejich demiurgem byl Václav Klaus, a jednak, dnes nejde o to být pravičákem nebo levičákem, ale být demokratem a hájit zájmy České republiky. A naším zájmem není návrat do ruského imperiálního objetí. Člověk nemusí být nutně od začátku tam, kde je většina. Musí být od začátku na správné straně, protože jen pak může doufat, že se většina, kterou lze o správné věci přesvědčit, k němu nakonec přidá.

Jaká je cesta z ukrajinské krize a jak dlouho potrvá?

Cesta je jen jedna: Obnovit jednotnou a suverénní Ukrajinu, tak jak se ji v roce 1994 zavázaly respektovat světové velmoci včetně Ruska. Všechny ostatní otázky, o jejichž závažnosti nepochybuji (práva ruskojazyčného obyvatelstva, autonomie atp.), lze řešit teprve pak. Na druhou část otázky nedokážu odpovědět, na rozdíl od Miloše Zemana nejsem prognostik. Jsem však optimista, ale jenom potud, pokud se našim spojencům a nám podaří držet se zásad, které kdysi vyjádřil Winston Churchill: v boji rozhodnost, v porážce vzdor, ve vítězství velkomyslnost, v míru dobrá vůle.