Vy jste se před několika lety angažoval v neziskových organizacích typu ,,Vraťte nám stát“, kde jste se potkal s řadou lidí z někdejšího disentu či s lidmi všeobecně nazývanými jako ,,pravdoláskaři“. Sepsal jste blog na téma, proč jsou tito lidé hákliví na jakoukoliv kritiku Západu a prozápadního směřování naší země – dospěl jste k tomu, že se nemohou vzdát svého vysněného ideálu. Pojďme si ty skupiny rozlišit: Staří disidenti typu Jiřiny Šiklové, veteráni ODS typu Miroslavy Němcové, mladí, nadějní ,,Euroameričané“ typu Jakuba Jandy… Co je vede k jejich ,,skalnosti“ a nesmiřitelnosti?

Tak to je hodně nesourodá směs. Předesílám, že se necítím ani jako soudce, ani jako kněz, který dává rozhřešení. Jde tedy čistě o analytický pohled.

K původnímu disentu: pokud vynechám agenty StB či cizí státní moci fungující za úplatu, byli to lidé, při všech dnes již známých kontroverzích, kterým podepsání charty a následné aktivity přinesly do života problémy včetně vězení a v několika případech i smrt. Za to si bezpochyby zaslouží úctu. Když vynechám devadesátá léta, dnes máme na jedné straně velmi kritické disidenty, jako je Jan Schneider, Lenka Procházková či Přemysl Janýr, a na druhé straně třeba Jiřinu Šiklovou se svým slavným výrokem „Raději se budu mýlit s Amerikou než mít pravdu s Ruskem“. V podstatě je to o tom, jak silné ideologické brýle si nasazují při „čtení“ současného dění v kombinaci s tím, jak vnitřně bolestné je pro ně si přiznat, že jimi vysněný ideál se nezadržitelně hroutí do svého pravého opaku.