Evropská unie nakonec v otázce uprchlíků přijala řešení, že si stávající imigranty dobrovolně rozdělí mezi členské státy. Nicméně se neřeší, co dělat do budoucna. Dokázali jsme se s tím dostatečně vypořádat?

Je smutné až hrozivé, v jaké kondici se státy EU nacházejí. Domluví-li se Francouzi s několika dalšími, že rozbijí Libyi, tak všichni drží basu, každý se snaží urvat, co se dá, a nikdo ani nepípne. Když pak má EU nést následky činů některých svých členů, je z ní hystericky uvřeštěné stádo sobců a chamtivců. Jedinou neznámou pro mne je, zdali je to banda totálních pokrytců, anebo tupců. Zdá se, že něco jako historické povědomí a takt dějin (o odpovědnosti vůči budoucnosti ani nemluvě) jsou aspekty zcela za jejich horizontem.

Rozčiluji se proto, že jakákoliv akce, která by mohla mít smysl, by musela být společnou akcí. EU by musela jako celek přijmout odpovědnost za hříchy některých svých členů (tentokrát Francie a jejích kompliců – Češi by jim konečně mohli vrátit onu urážku o tom, kdo by měl nyní „držet hubu“) a snažit se vymyslet něco společně.

Zde se nakonec ukáže, jestli evropský projekt má vůbec nějaký základ, zda cosi jako evropské hodnoty vůbec existují. Třeba něco jako vzpomínka na Svatoplukovy pruty. Jestli Evropa nepřekročí svůj vlastní stín, a nepřijme společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, budou se jednotlivé státy EU hroutit jeden po druhém. (Ta společná politika by však měla mít alespoň trochu logiky a cti, tedy ne to, co EU nyní ochotnicky předvádí, byvše ke všemu ještě tahána jako loutka proti Rusku.)

Co by jednotlivé státy Evropy měly udělat? Existuje projekt na potápění pašeráckých lodí a větší ostraha hranic. Na kolik uprchlíků se v budoucnu máme připravit?

Ta společná politika musí vyjít z ofenzívní bezpečnostní a hospodářské akce za účelem stabilizace situace ve zdrojových zemích migrace (tedy z přesného opaku toho, co udělaly USA v Iráku). Hospodářskou pomoc nelze zaměňovat za dodávky peněz nebo zbraní. Něco to bude stát, a čím déle se bude čekat, tím to bude méně efektivní a dražší.

Druhá věc je těžší, protože stabilizovat situaci v klíčových přechodových státech migrace, zejména v Sýrii a Libyi, by předpokládalo, že politici vezmou za základ svých úvah ty nejškaredější (myšleno nejpravdivější) zpravodajské analýzy. (Nebylo by bez vtipu, kdyby ty materiály byly vyhodnoceny i z hlediska dopadu trestního práva na některá rozhodnutí politiků.) Stejně by to ale nejspíše vycházelo na okupační správu s mandátem OSN, protože jinak než kontrolovaným použitím násilí z třetí strany se plameny místních konfliktů nesfouknou.

Třetí věc je jasně nejtěžší – nelze jen hystericky vřeštět „my tady toho či onoho nechceme a nechceme a maminko búúúú“. Sine ira et studio je jasné, že Evropa se musí na cosi vážného připravit, nechce-li být zastižena v nedbalkách. Dokud je čas, nechal bych zpracovávání přílivu migrantů na těch, kteří planě teoretizují. Když by se v praxi naučili, jakých standardů lze reálně dosáhnout, začaly by se jim ty teoretické koncepce hroutit. Pak by bylo nutno je rychle vyměnit, už kvůli běžencům samým. (Ze zhrzených teoretiků se totiž může stát svoloč, jak to laskavě podává výtečný film na toto téma – „Bylo nás deset“.) Pak by snad byla atmosféra připravena na přijetí vybalancované metodiky, pro migranty lidsky důstojné a pro místní obyvatelstvo bezpečné.