Před pěti roky jste stál za organizací petice za přímou volbu, která získala více než 100 000 podpisů občanů a díky níž se podařilo vyvinout na zákonodárce dostatečný tlak pro přijetí zákona o přímé volbě prezidenta. Posléze jste na jaře 2012 organizoval a jako manažer vedl petiční kampaň za kandidaturu Miloše Zemana. Jak jste se vlastně s prezidentem seznámil a čím si získal vaše sympatie?

Rád bych doplnil ještě petici za prokázání původu příjmů a majetku, kterou jsem organizoval v roce 2013 a pod níž se podepsalo více než 150 000 občanů. Věřím, že i díky tomu se dnes o potřebě tohoto zákona začalo více mluvit a jeho schválení je reálné – mnohem více, než bylo před třemi roky.

S prezidentem Milošem Zemanem jsem se seznámil v roce 2009, kdy vznikala Strana Práv Občanů a hledali se všude po republice schopní a pracovití lidé, kteří měli zájem pro naši společnost něco udělat. S Milošem Zemanem a lidmi, kteří vznik strany ve Zlínském kraji podporovali, mě seznámil František Čuba – člověk, který vybudoval z malého zemědělského družstva JZD Slušovice obrovský podnik s miliardovými obraty. Jeho příběh mě fascinoval a možnosti spolupracovat s takovými osobnostmi jsem si moc vážil. Pamatuji si i první setkání s Milošem Zemanem před hotelem Moskva. Stál jsem u vchodu, Miloš Zeman vůbec nevěděl, kdo jsem. Pozdravil jsem ho, on mi podal ruku a řekl „přeji vám dobrý den“. Zapůsobilo to na mě a později jsem si všiml, že věnuje lidem, se kterými se setká a kteří mu něco říkají, opravdovou pozornost. Není to takové to často politiky používané „ano, váš problém znám a určitě se tím budu zabývat, spolehněte se“.

Ptala jsem se i proto, že nejnižší popularitu má prezident právě mezi mladými a Pražáky. Máte pro to vysvětlení?

Beru to jako věc, která stále doznívá z prezidentské kampaně. Tehdy to bylo „Losnu, nebo Mažňáka“ a zvláště v Praze to bylo velmi vyhrocené. Byl to hysterický hon na každého, kdo nevolí Karla Schwarzenberga. Praha je prostě taková, vždycky byla jiná než zbytek republiky. Když byste se zeptala Pražáka (opravdového, ne nějakého, který se tam přistěhoval z Moravy), kde leží Zlínský kraj a zda dokáže vyjmenovat nějaké jeho dominanty, z většiny vypadne jen „slivovice“ a myslí si, že tu vlastně jen obděláváme pole a pijeme. Jen málo jich ví, že tu je zatraceně těžký život, nízké platy a nedostatek kvalitních pracovních míst. Jenže je tu krásná příroda, upřímní lidé, kteří vám pomohou, a když se ptáte na odměnu, řeknou „to nestojí za řeč“. Tohle v Praze nepotkáte, vše se počítá na peníze a zadarmo neudělá nikdo nic. Pokud vyjedete na Moravu a zeptáte se na Miloše Zemana, i mladí budou naladěni pozitivně. Tady totiž lidé ocení právě to, že někdo mluví na rovinu a nebere si servítky. Miloše Zemana tak všichni znají a navíc se ukazuje, že skoro vždycky nakonec na jeho slova dojde.

Jak byste jako jeden z nejbližších spolupracovníků Zemana hodnotil návštěvu Angely Merkelové v Česku? Tisk o ní píše jako o neúspěchu kancléřky. Vidíte to podobně?

Nejsem expertem na zahraniční politiku, ale jako vyložený neúspěch bych to nehodnotil. Miloš Zeman prosazuje dialog jako základní prvek porozumění mezi lidmi, politiky, státy i národy. Oba jsou velcí profesionálové a nemají problém spolu komunikovat, i když mají odlišné názory. A myslím, že Angela Merkelová neočekávala od návštěvy ČR akceptaci kvót a nadšené davy vítajících občanů. I ona je realistka. Výsledky voleb navíc nyní ukázaly, že občané už mají bezbřehé otevřené náruče dost.

Čím to podle vás je, že se názor na řešení uprchlické krize české a německé vlády, tedy dvou kulturně i geograficky velmi blízkých zemí, ale i veřejnosti, tolik liší?

To, že jsme si blízcí, neznamená, že jsme identičtí. Jde o celkově komplikovanou otázku, na kterou nejde odpovědět několika větami. Musíme vzít do úvahy také to, že v Německu je muslimská komunita poměrně dlouze zakořeněná, už před několika desítkami let zde turecká komunita žila naprosto běžně. V České republice máme více zkušeností s vietnamskou komunitou, kterou má většina našich obyvatel v oblibě – jsou to slušní a pracovití lidé, kteří naprosto akceptují naše zvyky a přizpůsobili se jim. Občas vzpomínám na svoje léta na gymnáziu, kdy jsme měli spolužáky z vietnamské i čínské komunity. Domluvili jsme se a slíbili si, že si přijdeme na školní hřiště v neděli zahrát fotbal. Vietnamští a čínští spolužáci přišli přesně podle domluvy, moji čeští spolužáci se na to vykašlali.

Kladete si otázku, proč imigranti na dotaz, kam směřují, říkají houfně „Germany!“. „Kdyby utíkali před válkou, nebudou směřovat do Německa nebo Švédska. Budou směřovat do BEZPEČÍ.“ Co když se ale v ostatních zemí necítí tolik bezpečně? Například Česko je známé svými negativními názory na uprchlíky, ale jsou známy i případy, kdy dochází k násilí páchanému na imigrantech v některých táborech například na Balkáně.

Zastávám názor, že bychom měli uplatňovat princip solidarity a pomáhat, ale v místech, kde je problém. Tím, že přijmeme mladé a silné muže, zatímco ti méně průbojní v zemi zůstanou, tím opravdu ničemu nepomůžeme. V jakékoliv zemi, do které prchají, jim rozhodně žádné nebezpečí nehrozí. Proti hrůzám války, o které všichni mluví, to musí pro ně být jako ráj. Znovu říkám, že to je o mentalitě a ochotě se přizpůsobit a pracovat. A všimněte si ještě jedné zajímavé věci, když teď všichni „refugees welcome“ fanoušci říkají, že my jsme také přece utíkali. Ano, i můj strýc a teta v roce 1968 emigrovali. Rozdíl byl v tom, že byli vděční za jakoukoliv pomoc, nekřičeli houfně „Germany, Germany!“, a když po dlouhé cestě dorazili, byli vděčni za jakoukoliv práci – můj strýc, který v ČR dělal lékaře specialistu – anesteziologa, tam umýval nádobí 18 hodin denně za minimální mzdu. Ale strýc i teta pracovali, bydleli tam, kde jim ubytování přidělili, a byli za to vděční. Absolutně akceptovali místní mentalitu a nikdy by je nenapadlo si cokoliv diktovat nebo dokonce demonstrovat, že nedostali tři teplá jídla denně a kapesné, jak se v Evropě děje. Byli vděční a chtěli svůj dluh zemi splatit. To prostě u nelegálních imigrantů, kteří se do Evropy hrnou, nejsem schopen vidět. Našeho živnostníka čeká pokuta za to, že nenapsal v jídelním lístku v restauraci číslo alergenu, ale na druhé straně bychom pustili někoho, o kom vůbec nic nevíme a má padělané doklady, do své země? Tyhle zvrácené hodnoty akceptovat nebudu.