Německá vláda ve středu schválila zpřísnění azylových zákonů. Bez šance tak budou migranti ze severoafrických zemí, jako jsou Alžírsko, Tunisko nebo Maroko. Zpřísnění má platit od 1. března. Lze to vnímat jako první signál obratu v dosud extrémně vstřícné politice německé kancléřky? Nakolik to může být jen úlitba Bavorsku, jehož vláda vyhrožovala hnát berlínský centrální kabinet k ústavnímu soudu a vyhrožovala sesazením Merkelové? Je to něco, co zastavilo cestu kancléřky na politický hřbitov, jak tvrdili někteří?

Psát o političce, která má stále 40 % popularity, že končí, je pozoruhodný faul. Německá kancléřka Angela Merkelová sice zaznamenala největší propad v preferencích za poslední tři roky, a postihuje to ji samotnou i Křesťansko-demokratickou unii (CDU). Ona sama se pohybuje na zmíněných 40 % a strana na nějakých 36 %. To stále není žádná katastrofa, dokonce bych řekl, že to kancléřka zvládá ve velkém stylu.

Jediné, co potřebuje, je ovšem čas...

Jistě, ozývají se stále častěji hlasy nejen od populistické a neparlamentní Alternativy pro Německo (AfD), ale i koaliční křesťanští sociálové (CSU), a dokonce i vlivné osobnosti z její mateřské CDU. Nikdo, ani ministr financí Wolfgang Schäuble nebo ministr vnitra Thomas de Maizière, kteří kritizují její postup, není připraven postavit se – a požádat například kancléřku, aby podala demisi. Její pozice je stále velmi silná, ale teprve jarní regionální volby prokážou, zda opravdu politicky ztrácí, či jde toliko o povětrnostní bouři na německé politické mapě. Tři regiony – Bádensko-Württembersko, Rýnsko-Falc a Sasko-Anhaltsko –, kde její partneři z CSU, stejně jako socialisté z SPD, mají problémy, ukážou, udrží-li se i nadále široká koaliční vláda.

Mimochodem, žádný ústavní právník, a jako že jich nebylo málo, jež ji kritizovali, v zásadě nezpochybnil její postup: upozorňovali pouze na to, že limity dané zákony by měly být respektovány. Zákony se ale mění, a jak ukazuje poslední snaha posílit některé restriktivní zákonné normy, je si toho nakonec i kancléřka dobře vědoma. Nikdo nedokázal zpochybnit její legitimní právo prosazovat jistý typ politiky, zejména tehdy, když její kritici z CSU, kteří se snaží na migrační krizi sbírat body, jsou ve vládě. Účastnil jsem se v loňském roce dvou konferencí o uprchlické krizi, v červnu v Itálii (Řím), v říjnu v německém Bavorsku (Mnichov), a mohu vám říct, že v obou zemích převažoval velmi racionální duch – a především snaha vážně toto téma řešit, nikoliv si pouze honit tričko, jak se to bohužel často děje u nás.

Shrnuto, podtrženo: kancléřka Angela Merkelová se ocitla na chvíli ve vichřici, její fregata ale pluje navzdory větru i dešti dál. Její kurz je, myslím, zřetelný, žádný radikální obrat neučinila, a v tom je její síla. Neuhýbá a na buzole má v zásadě jasný směr.

Před několika dny Angela Merkelová vyjádřila přesvědčení, že po skončení válek v daných zemích se uprchlíci vrátí zpět do svých vlastí. Věříte tomu? Pokud by nechtěli zůstat například v Německu natrvalo, proč uprchlíkům nestačila první bezpečná země, do které dorazili, jak často argumentuje prezident Zeman? Případně má vůbec Německo páky k tomu, aby po třech letech uprchlíky vracelo zpět, když se i nyní po SRN pohybuje kolem 300 tisíc migrantů, o kterých se pořádně neví, kde jsou?

Téma imigrace není snadné. Návraty původních imigrantů ale známe i z našeho prostředí, takže se ani takovému výroku nemusíme zase divit, že? Lidé ze svých zemí, a případ Sýrie je velmi specifický – vzpomínám, že jsem měl na fakultě na přednáškách někdy i jednu velmi krásnou Syřanku, která studovala dějiny umění –, v zásadě neutíkají, pokud nemají důvod. A lidé mají k útěků důvodů vždy více ne pouze jeden. Kdo nikdy nezažil pocit, jaký má uprchlík, patrně nedokáže pochopit, jaké množství zoufalství, ale i zcela obyčejných, někdy naprosto iluzorních představ si s sebou každý ten jeden člověk nese. Nesou si s sebou ale i svoji kulturu, náboženství, víru, odhodlání – především ale velkou sílu naděje.

Páky na to, jak říkáte, jak vracet uprchlíky, jsou: každá země má svou policii, justici i zpravodajské služby. Pokud se dokážou uprchlíci, kteří nedostanou azyl, integrovat do společnosti, mohou být pro tu danou společnost jenom přínosem. Znám i v Čechách mnoho lidí z neziskového sektoru, advokáty, ale i obyčejné lidi, kteří se nedívají na uprchlíky jenom skrze prsty.

Myslím ale, že bychom se měli ptát, proč se tak málo uprchlíků snaží získat azyl u nás. Proč je tak atraktivní Německo? Jsme tak nepřívětivá země? Jsme tak xenofobní národ? Patříme už zase na okraj Evropy? Také u nás přece žijí početné skupiny uprchlíků – na základní škole jsem měl spolužáka z Kypru (jmenoval se Antonín Karatsiolis a četl si v řečtině pod lavicí Tarzana, který v té době u nás v komiksu opravdu nevycházel) –, pamatuji si na spolužáky z Bulharska, na vojně bylo dosti Maďarů, o Slovácích to snad nikoho nenapadne, že to jsou u nás cizinci; denně kolem sebe slyším ruštinu, ukrajinštinu, občas i běloruštinu; o tom, do jaké míry jsou u nás integrováni Vietnamci, Číňané a další skupiny obyvatel, by jistě mohl hovořit lépe nějaký úředník z ministerstva vnitra. Jednou jsem si šel stoupnout do fronty s jedním Ukrajincem na cizineckou policii, a překvapilo mě, co vše tam člověk může spatřit: šikanu, agresivitu a neuvěřitelného byrokratického šimla.

Nejsme zkrátka ale jenom „zemí Čechů“, kterou nám „někdo chce vzít“ – nemusíme chránit „naši zemi“ před uprchlíky, jak sugeruje prezident Miloš Zeman, který se proměnil v poslední době v tribuna IV. cenové skupiny. Tím ale nechci říct, že by se neměla imigrace pohybovat v zákonném rámci, netvrdím, že jsou všichni uprchlíci jen andělé, a nemyslím si, že obavy z imigrace jsou jenom malováním čerta na zeď. Jenom mě překvapilo, kolik je tu najednou „u nás“, v této „zemi bezvěrců“, najednou křesťanů...

Téměř každým dnem se do médií dostávají nové a nové případy nejrůznějších napadení nebo výtržností ze strany migrantů v evropských městech. Silvestrovské útoky snad už ani nezmiňujme. Jak je možné, že k tomu všemu dochází? Má snad policie jednotlivých států tak malé možnosti a kapacity? Jsou ještě vůbec země EU schopny v krizových chvílích ochránit své občany?

Proč nechcete zmiňovat útoky v Kolíně nad Rýnem? Bylo těch silvestrovských útoků více? To je naprostá exemplární ukázka manipulace médií, ale bohužel i instrumentalizace problému – naprosto zavádějícím způsobem. Jaké o tom incidentu u kolínského nádraží máme zprávy? Ke kolika znásilněním tam, prosím, došlo? Bylo nahlášeno jedno? Dvě? Není to náhodou tak, že někteří lidé, když jsou opilí, se chovají prostě trochu jinak než za střízliva? Ale vážně. Podle dostupných informací byl 150 hlášených napadení, jedna dívka v n-tv (Michelle), která „měla pocit“, ale „nedokáže identifikovat“ nikoho, a policie není schopná dopracovat vyšetřování tří obvinění?

Jaké je spojení mezi těmito násilníky a uprchlíky? Možná žádné. Kolektivní psychóza, kterou živí bulvární média. A máme tu obětní beránky... Ke kolika znásilněním, osahávání a jinak sexuálně motivovanému chování dochází na pivních slavnostech, na tzv. Octoberfestu? Když jsem byl na podzim v Mnichově, líčil mi jeden Čech, který pracuje jako číšník na slavnostech, že se to někdy podobá bakchanáliím... A rozhodně si vydělá dost – i když... Už to prý „není, co to bejvávalo“.

Ne, nechci tu shazovat, ani relativizovat věci, určitě je to vážný incident, ale – dovolte trochu švejkovsky – já u toho nebyl a nikoho jsem neviděl, jen jsem o tom slyšel. Kolik je tu náhle expertů na násilnické uprchlíky? Kolik lidí ví, co se v Kolíně stalo? Jakou roli v tom sehrála policie? A jako roli v tom nakonec hrají krvežíznivá média? Šlo snad o nějaký tajný muslimský rituál?

Ano, čekám stále na výsledky vyšetřování a rád se potom dozvím třeba někdy, jak to vlastně bylo, když se nějaké opilé holky rozdovádějí ... a vyprovokují – muslimy? Opilé muslimy? Řekněte toto nějakému muslimovi, co drží ramadán a jediným pitím je pro něho sodovka...

Objevují se apokalyptické scénáře, že v Evropě vzniknou občanská válka, nepokoje směrem od muslimů. Dokonce se šíří i takové zvěsti, že někteří jen čekají na pokyn, ať už jde o bojovníky IS nebo jen o nespokojené imigranty či potomky imigrantů, kteří už v Evropě jsou dlouho. Přibližujeme se tomu, nebo jde o naprostý nesmysl? Jak bezpečnostní situaci z tohoto pohledu ohodnotit?

Nesmysl. Ale i nesmysl může zažehnout konfikt...

Pokud jde o migrační krizi jako takovou, objevují se i různé konspirační teorie. Jednu z nich vyslovil na své pražské přednášce vlivný ruský myslitel a novinář Nikolaj Starikov. Podle něho migrační vlnu coby složitou, ale účinnou logistickou operaci do Evropy nasměrovaly USA, aby zlomily moc a autoritu EU. Objevují si i jiná vysvětlení. Tato otázka se sice omílá stále dokola, nicméně co bylo hlavním impulzem migrační krize, kdy se k válečným uprchlíkům připojila naprostá většina běženců z bezpečných zemí?

Myslitel Nikolaj Starikov mi nebyl představen. Patrně půjde o nějakého mystika, který chce konkurovat jiným, již zavedenějším firmám (typu Limonova nebo Berďajeva?). Jakou myšlenkou, prosím, proslul? Dosud ke mně ještě žádná nedorazila, omlouvám se...

A k té hlavní otázce: Osobně se domnívám, že hlavním mechanismem, chcete-li spouštěcím okamžikem, nynější migrační krize byla prostě sílící hrozba ze strany expandujícího Islámského státu, oněch velmi dobře zorganizovaných a často i podporovných skupin z různých zdrojů (vládních i nevládních). Aniž chci sám konkurovat jiným, například novináři Janu Petránkovi, je zřejmé, že přesun tak velkého počtu lidí se neobejde bez logistického zajištění. V dalších úvahách ale dávám přednost tomu, že jde o korupční prostředí a mafie, jež profitují z lidského neštěstí. Část uprchlíků prostě prodala, co mohla, co se dalo i nedalo. Jestli jsou to třeba lidé – Afghánci, Kurdové, Paštunové, Maročani či Alžířani – nebo další z podobně „bezpečných zemí“, jak naznačujete,  nespojuji tento pohyb ani se CIA, ani s KGB. Lidé obvykle utíkají, když propadnou zoufalství a rozhodnutí, že tam, kde jsou, je to pro ně nebezpečné. Samozřejmě že jsou lidé, kteří mají úkoly jiné... Ale o nich se to dozvíme mnohem později než v zítřejších zprávách: nechtějte to po mně.

Rusko odmítlo žádost zástupců syrské opozice na mírových jednáních v Ženevě na zastavení náletů. Rusové to vylučují do chvíle, než budou poraženy tzv. Islámský stát a an-Nusrá. Kromě toho, mohou podle vás ženevská jednání přinést smysluplný výsledek? Někteří analytici upozorňují, že například právě opozičníci, kteří tam oficiálně zastupují „syrský lid“, jsou spíše loutkami placenými Saúdskou Arábií…

Role Saúdské Arábie je klíčová. V Rijádu se uskutečnila rozhodující schůzka, jež měla pod taktovkou této monarchie sjednotit protiasadovskou opozici. Ne všechny skupiny jsou zcela průhledné. O některých jménech ale jistě uslyšíme. Právě ženevské rozhovory ukážou, kdo vlastně je ona „protiasadovská opozice“. Jednání, označované také jako Ženeva III, bylo zatím včera přerušeno, pokračovat bude 25. února. Zmocněnec Organizace spojených národů (OSN) Staffan de Mistura má nelehkou roli: domluvit se se všemi.

Dokáže se domluvit s tak odlišnými syrskými opozičními představiteli, jakými jsou generál Assad al-Zubí, který defektoval z Asadovy armády a požaduje právě aplikaci rezoluce 2254, volené 18. prosince loňského roku Radou bezpečnosti – právě ona předpokládá ukončení bombardování civilistů, ale i osvobození 3 000 zajatců? Jaká je diskuse s Rijádem Hidžábem, bývalým syrským premiérem (a donedávna Asadovým věrným mužem)? Jako roli hrají spisovatel a občanský aktivista Haytham Manna či bývalý vicepremiér Kadrí Džamil či psycholog Randa Kassís? Jednání je otevřené... Přisuzuji mu ale velkou váhu už jenom proto, že diplomacie není krvavá válka.

V případě jednání s Íránem se například ukázalo, že nebýt diplomatického úsilí, nikam bychom se nedopracovali a na obou stranách by se jen hrotilo napětí.

Stále více se hovoří o Íránu, kterému se zrušením sankcí otevřelo pole západních trhů, investic a dalších možností. Konec sankcí vedl i k dalšímu zlevňování ropy, která je nyní na necelých 33 dolarech za barel. Co můžeme od Íránu v budoucnu očekávat? Bude to „vzorný“ spojenec Západu vážící si investičních a tržních možností?

Bez Íránu ani ránu, chce se mi říct. Nekonečná vyjednávání rozhodným způsobem proměnila stav věcí. Západ ve vztahu k Íránu nebyl a není ani dnes jednotný: existují nuance, které umožňují vyjednávat dále – zejména ve prospěch Evropské unie, jak obchodně, ekonomicky, ale i strategicky. Bude-li Evropská unie schopná tyto věci koordinovat. Nesmíme zapomínat, že na rozdíl od Ameriky a Velké Británie, jež patřily k patronům monarchie, Itálie a zejména Francie podporovaly, když ne ničím jiným, tak tedy podhoubím: změnu íránského režimu – z monarchie na islámskou republiku. To nebylo nikdy málo, a nynější Írán to ví.

Návštěva íránského prezidenta Hassana Rúháního uplynulý týden ve Franci předvedla všechny tyto možnosti. Írán potvrdil v Paříži koupi 118 airbusů, což je jeden z dalších dokladů exkluzivní ekonomické diplomacie, kterou předvádí francouzská „socialistická obchodní lobby“, tentokrát v hodnotě 15 miliard eur. Na své si přijdou také automobilky.

Pro vyvážení rolí na Blízkém východě je ale role Íránu zásadní. Saúdský wahhábismus dlouhodobě podporoval šíření radikálního islámu ve všech jeho podobách (a není nepodstatné, že Usáma bin-Ládin byl Saúd); vliv Íránu na Irák a Sýrii bude proto klíčový (nejen pro konkrétní pozemní angažmá Hizballáhu), ale i pro podporu dalších skupin; Írán podporuje mocenský status quo Bašára Asada v Sýrii – co neopomněl Rúhání zopakovat.

Na otázku, co můžeme od Íránu očekávat, odpovídám perským příslovím: „Jsou tři druhy nepřátel: nepřítel sám, nepřítelův přítel a přítelův nepřítel.“

České politické dění se v posledním zhruba týdnu točí nejvíce kolem sporů mezi prezidentem Zemanem a premiérem Sobotkou. Z obou stran zaznělo mnoho ostrých výroků s tím, že to celé spustilo zveřejnění překrouceného Zemanova výroku o kalašnikovu. Některé složky sociální demokracie se začínají aktivizovat, volá se po obraně premiéra a předsedy ČSSD, na jehož podporu se dokonce koná v sobotu demonstrace. Jak to celé může skončit? Má tato „kauza“ reálný základ? Komu takový spor může prospět?

Premiér Bohuslav Sobotka se pokouší vymanit z tlaku a vlivu prezidenta Miloše Zemana, jehož vztahy s ČSSD, ze statutu politického lídra, jenž přivedl tuto stranu do Strakovky, zůstává i nadále neopominutelný. Prezident Zeman ví, že tento souboj nevyhraje, ale soudím, že nyní bojuje o podporu ČSSD pro druhý prezidentský mandát. To, co dokázal Sobotka přežít po nástupu Zemana v roce 2013, bylo patrně více, než on sám chtěl. Po zkáze politického projektu Zemanovci (SPOZ) Zeman bude opět potřebovat stranu, jež bude skákat – alespoň v rámci takového tochu pouťového loutkového divadla – jak on bude chtít.

Sobotkova liberální platforma (Tominová-Marksová, Dientsbier) ví, že „spící agenti“ v ČSSD se mohou kdykoliv probudit. A na další mandát, o němž se bude rozhodovat za dva roky, se zadělává nejpozději nyní. Ano, tato kuza má reálný základ, kterým je seskupování zemanovců před nástupem na Hrad do druhého mandátu. Bude otázkou přežití premiéra Sobotky, zda Zemanovo spojenenectví s Andrejem Babišem, o něž Zeman nepokrytě usiluje od počátku, nebude koncem Sobotky. Zeman nikdy neříká jen tak něo do větru... Je to od něho něco jako indiánský pokřik.