Jak jste se vy osobně srovnal s faktem, že se premiér Bohuslav Sobotka kvůli klesajícím preferencím strany vzdal předsednictví ČSSD? Místo něj teď vede stranu ministr vnitra Milan Chovanec, volebním lídrem je ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, Sobotka si ale ponechal pozici premiéra. Rozuměl jste této rošádě? A je vám líto Bohuslava Sobotky?

Špičky ČSSD zjevně zachvátil strach z vývoje volebních preferencí. Připomíná to hru na „škatulata, hýbejte se“. Hlubší logiku to nemá. Jde totiž pořád o ty stejné lidi, kteří před minulými volbami něco slibovali, a nedodrželi slovo. To, že Bohuslav Sobotka jako šedivý symbol takové bezcharakterní politiky nyní přepustil funkci předsedy strany a volebního lídra lidem ve svém závěsu, žádnou pozitivní změnu politiky ČSSD neznamená. Bohuslava Sobotky mně líto není. Sklízí jen to, co sám zasel.

Podobnou situaci jako Sobotka jste musel řešit i vy osobně v roce 2005. Vzdal jste se totiž sám křesla předsedy KSČM a vaším nástupcem se stal Vojtěch Filip. Co si pamatuji, tak to bylo docela dramatické – sice tehdy KSČM nebojovala s výrazným poklesem preferencí, ovšem ve straně vládl údajně boj mezi „liberálním křídlem“, které reprezentoval Miloslav Ransdorf či Jiří Dolejš, a mezi konzervativním, stalinistickým křídlem. Jak to tehdy vlastně bylo? Proč jste se předsednické funkce vzdal? Nelitujete toho dnes, když se díváte na preference jak KSČM, tak i ČSSD?

Můj odchod z funkce předsedy KSČM byl spjat především s tím, že jistá část vedení strany chtěla prodat budovu Ústředního výboru KSČM, tu, kterou jsem s mimořádným úsilím dostal soudní, a hlavně mimosoudní cestou na list vlastnictví. S prodejem budovy jsem nesouhlasil, ale byl jsem přehlasován. A tak jsem to zabalil. Považoval jsem totiž rozhodnutí kolektivního orgánu, které se však nakonec neuskutečnilo, za nebetyčnou pitomost. KSČM ovšem na tyto neprofesionální aktivity finančně značně doplatila. Pokud šlo o profil strany, o to, zda KSČM zůstane aktivním, důrazně levicovým subjektem, pak to byl i svérázný Miloslav Ransdorf, kdo se o to zasazoval, včetně zachování názvu strany. Účelové nálepky liberálů a stalinistů, které dodnes tak ráda omílá česká pravice, mne jako předsedu strany nikdy nevyčerpávaly. Pro mne bylo vždy důležité a programově rozhodující, aby z diskusí a střetů řady názorových proudů a někdy i velmi dočasných uskupení vzešlo demokratickou cestou společné většinové rozhodnutí, že chceme dělat skutečně levicovou politiku ve prospěch občanů a republiky. A v tom si rozumím i s Jiřím Dolejšem.

„Zbavili jsme se balvanu na cestě,“ okomentoval Sobotkův konec pro ParlamentníListy.cz prezident Miloš Zeman. Kdyby prý měl nyní už exšéfa ČSSD oznámkovat, dostal by za pět. Jakou známku byste uštědřil Sobotkovi vy?

Osobně bych hodnotil to, co Bohuslav Sobotka navenek a v zákulisí předváděl, tak na čtyři minus. Vláda a vládní koalice se lvím dílem i jeho zásluhou dostávaly do permanentních krizí. K intrikám, vzájemným podrazům a velmi rozporným výsledkům celé koalice – ať už v legislativní činnosti, tak i v exekutivě – a k vyloženě nedůstojným osobním vztahům čelných figur právě premiér se svými poradci a klienty přispíval mírou vrchovatou.

Představitelé ČSSD stále opakují, že se jim v koaliční vládě s KDU-ČSL a hnutím ANO dařilo, že mnoho věcí ze svého programu prosadili. Jenže minimálně u církevních restitucí se jim nepodařilo ze svých ambicí prosadit nic. Je něco dalšího, co byste ČSSD v tomto směru zazlíval? Jinými slovy, byla vláda Bohuslava Sobotky opravdu tak „úspěšná“?

Měřeno předvolebními sliby, ČSSD pod vedením Bohuslava Sobotky s postavou „vrchního“ poradce Vladimíra Špidly za zády zůstala v tomto volebním období stejná jako vždycky. Před volbami všemožné sliby a po volbách výmluvy na pravicové koaliční partnery z ANO a obojetné, vypočítavé lidovce. Ano, před volbami ČSSD a osobně přímo i Bohuslav Sobotka klamali voliče příslibem přehodnocení takzvaných církevních restitucí, slibovali ostatně i havířům a podvedeným nájemníkům bytů OKD, že se jich zastanou. Premiér pak nehnul ani prstem, spíše naopak, podporoval nenasytné katolické preláty a dělal vše pro to, aby tunel Zdeňka Bakaly na OKD a byty OKD zůstal v provozu a nepotrestán až do trpkého konce, do krachu vytunelovaného podniku. A takových větších či menších úskoků na voliče levice i středu má na kontě strana Bohuslava Sobotky a jeho dvou pobočníků, Milana Chovance a Lubomíra Zaorálka, nepřeberně. Je to její tradice od doby, kdy Vladimír Špidla po volbách roku 2002, ve kterých ČSSD spolu s KSČM získaly v Poslanecké sněmovně 111 mandátů, namísto plnění předvolebních slibů uzavřel povolební koalici s pravicí. A právě tento přístup si osvojil i Sobotka.

Podle čísel preferencí to nevypadá, že by se levici v tomto státě nějak významně dařilo. Všechno mete před sebe hnutí ANO, je na čele pelotonu, přestože byl šéf hnutí Andrej Babiš v podstatě donucen se vzdát křesla ministerstva financí. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Souvisí to s tím, co už jsem naznačil. Sociální demokraté, tedy jejich špičky, které s levicí nemají nic společného, se svým stylem politikaření a intrik velmi zasadily o to, aby voliči hledali jinou alternativu než to, co jim nabízí ČSSD v podobě Bohuslava Sobotky a nyní jakéhosi triumvirátu. Vybavuje se mně, jak mne kdysi oslovil Pavel Kováčik a informoval mne o aktivitách Lubomíra Zaorálka, který mu doporučoval, aby se KSČM zbavila Grebeníčka, a okamžitě její voličská přízeň stoupne o pět procent. Nic takového se však nestalo, bylo tomu právě naopak! Podrážet jiným nohy, spolupracovat s pravicí a dělat z toho politiku, to je letitý styl špiček Lidového domu. V těch intrikách pokračují nyní konec konců i proti svému koaličnímu partnerovi Andreji Babišovi, kterého si sami vybrali a kterého bych osobně nikdy nevolil.

Co si vlastně myslíte o exministrovi Babišovi a jeho „kauzách“? Kdo za jejich zmedializováním nejspíše stojí?

Andrej Babiš se umí zakomponovat do jakéhokoli systému. Uplatnil se před listopadem 1989 v KSČ a nyní se prosazuje i v novém systému. Schopnosti má, i když mnohdy balancuje na hraně zákona. Svou ekonomickou kvalifikací nesporně přesahuje jak Bohuslava Sobotku, tak i ministry Zaorálka a Chovance. Bublina korunových dluhopisů, kterou ostatně nezaložil Babiš, ale stejně mazaný Miroslav Kalousek za tolerance sociálně demokratických „sobotků“, měla s pomocí mediální kampaně zcela zřejmě vyřídit nepohodlného volebního soupeře. Pokud na tu kampaň naskočila i takzvaná veřejnoprávní televize, která otevřeně straní premiérovi Sobotkovi, ale i Petru Fialovi a zmiňovanému Kalouskovi, vypovídá to o stranickém zaháčkování. V porovnání s Kalouskovou bublinou korunových dluhopisů, která byla účelově využita právě proti Babišovi a nikomu jinému, ostře kontrastuje mlčení nebo shovívavé obcházení afér, které se táhnou právě za Sobotkou. Jde tu o velmi nečisté hry, kdy si odpovědní navzájem vyčítají máslo na hlavě, rozehrávají mediální války a odvádějí za pomoci zainteresovaných médií pozornost od vlastních afér.

Pražský krajský výbor ČSSD jen před pár dny odmítl návrat Jiřího Paroubka do strany. „ČSSD by neměla přijímat lidi, kteří na ni opakovaně útočili,“ poznamenal k tomu nedávno Bohuslav Sobotka. Přece jen – nedopouští se sociální demokraté další hlouposti?

Jiří Paroubek byl nesporně úspěšný politik, kterého mocichtivé špičky ČSSD pod tlakem pravicových médií rády vytěsnily a hodily přes palubu. Po Miloši Zemanovi a Jiřím Paroubkovi nebylo v ČSSD s kým vyjednávat o levicové politice. Pokud se sociální demokraté nyní rozhodli, že jej nechtějí, nezbude mu než uvažovat o jiné variantě, anebo v politice skončit úplně.

„Největší chybou bylo, že se strana uzavřela talentovaným lidem na všech úrovních. Já jsem mladé talentované lidi k sobě přitahoval a snažil jsem se jim pomoci v tom startu kariéry. Lidé jako pan Dolínek, který nedostudoval ani vysokou školu, tak budou vnímat každého chytřejšího člověka jako svoji konkurenci. A to je tragédie. To je jedna z velkých chyb funkcionářů ČSSD,“ poznamenal nedávno Paroubek. Má pravdu? A jak je to s „talenty“ v KSČM? Vím, že mezi komunistickými poslanci je mnoho nových tváří, ale, odpusťte, ty nejsou moc známé...

Nevím, jak je tomu se studiem pana Dolínka, ale Lubomír Zaorálek určitě vystudoval, a to marxisticko-leninskou filozofii a politickou ekonomii. A Milan Chovanec se rovněž k čemusi dobelhal. Mně ovšem v politice nevadí ti bez vysokoškolského vzdělání. Charakterní dělník může totiž udělat pro občany víc než vysokoškolák s pokřivenou morálkou. Pokud ovšem jde o mladé, problémy jsou ve všech stranách. To, že nové tváře, a to ani mladé poslance Parlamentu není vidět v médiích, nemusí být nutně vždy jejich chyba. Co předvádějí mnohá média třeba ve vztahu ke KSČM nemá s poctivou informační demokracií moc společného. Ale i obecně je možné pozorovat namísto skutečného obrazu politiky a preference určitých společenských hodnot mediální hry, dehonestace politiků, hon za banalitami, pseudoproblémy, to všechno mladé od vstupu do politiky odrazuje.

Kdo se podle vás zapsal výrazně do historie ČSSD? Je to Miloš Zeman, Vladimír Špidla, Stanislav Gross, Jiří Paroubek, či Bohuslav Sobotka? A na koho vy osobně rád vzpomínáte?

Vždy jsem byl nucen jednat se všemi. Jiné bylo ovšem jednání s Milošem Zemanem a Jiřím Paroubkem a jiné s Vladimírem Špidlou, Stanislavem Grossem či Sobotkou. V případě Zemana a Paroubka šlo o čistý pragmatismus, který vždy směřoval k tomu něco udělat společně pro občany a Českou republiku. Ovšem Vladimír Špidla byl především poskok Václava Havla, a pokud se nyní seberealizuje jako vrchní poradce premiéra, pak to přináší katastrofální důsledky. A Gross a Sobotka? Poznal jsem je jako mocichtivé mladíky s neuvěřitelně pokřiveným charakterem.

Na konec tak trochu bonbónek. Sledoval jste dokumentární sérii „Svět podle Putina“ na televizi Prima Zoom? Není tak trochu překvapením, že Putina v dokumentu zpovídá americký režisér Oliver Stone, který se nebojí otázat se i na podrobnosti společných vztahů USA a Ruska? Je zajímavé, že Putin na adresu představitelů USA často odpovídá slovy: „naši partneři, naši přátelé“... Proč je i v roce 2017 v ČR stále mnoho lidí, kteří v Rusku spatřují nepřítele?

To, co se rozehrává, není snad v první řadě o nepřátelství, i když ty dobře financované kampaně veřejnost vnímá nejvíce. Ale Rusko má ohromné přírodní zdroje, na které si kapitalisté celého světa brousí zuby. A jsou s to jít za svým i za cenu konfrontačních krizí, přípravy převratů, a dokonce i válek, té studené i plánování těch horkých. Jsou tu historické zkušenosti a je tu zkušenost toho, co se odehrává v zemích, které svými zdroji lákají dravce. Není nutné, abychom při tom asistovali jako naivní a ochotný kanonenfutr těch kampaní a příprav, i když události roku 1968 se nedají zapomenout. Rizika z takové tupé a horlivé asistence jsou nedozírná. Slovy Karla Čapka, jeho literárních hrdinů, je třeba namísto extrémního zbrojení a válek dělat mír.