Mezinárodní nevládní organizace Reportéři bez hranic (RSF) vydala zprávu o svobodě médií ve světě za uplynulý rok. Česko se v ní umístilo na 23. místě, loni přitom skončilo jednadvacáté. Podle RSF v Česku využívají oligarchové nákupu novin k upevnění svého vlivu. Jedním z nich je podle organizace i vicepremiér a ministr financí Andrej Babiš. Co si o těchto závěrech Reportérů bez hranic myslíte?

Zpráva zmíněné neziskovky je důkazem neschopnosti mainstreamové žurnalistiky v celé Evropské unii, která přes konkurenci alternativních médií pořád jede ve starých kolejích virtuální reality. Proklamovaným cílem nevládní neziskovky Reportéři bez hranic je údajná eliminace cenzurních zásahů či tlaků na novináře v tzv. zavedených médiích. Není se proto co divit, že zmíněný materiál namísto fakty doložené analýzy nabízí pouze směsici účelových manipulací typických pro většinu neziskovek, které realitu přizpůsobují předmětu své činnosti.

Zpráva proto připomíná nevěrohodné výstupy tuzemského novinářského sdružení Syndikát novinářů. Tato nicotná instituce se trvale stylizuje do role jakéhosi stavovského orgánu novinářů, jejíž etický kodex je prý základní normou žurnalistické profesionality. Ve skutečnosti jde o cár papíru, který novináři neznají či ignorují. Nadšenci v centrále RSF v závěru své zprávy uvádějí: „Základem zjišťování je dotazník, který RSF ve 20 jazycích předkládá novinářům, vědcům, právníkům a ochráncům lidských práv ve světě.“

Tuto vznešenou teorii však v praxi realizují lidé, kteří pouze „kloužou po povrchu“ a tradičně upřednostňují ideologický pohled při posuzování reality. Proto je více než pravděpodobné, že jejich výběr probíhá v režii laureátů Peroutkovy ceny nebo jiných expertů oblíbených v kolektivu pravdoláskařů. Tito ignoranti reality zřejmě dospěli k názoru, že klesající trend důvěryhodnosti veřejnoprávní televize je potřeba mimo jiné odůvodnit zvýšením politických tlaků, které bez mihnutí oka posvětí parťáci v pařížské kavárně.

Vy tu zprávu považujete jen za nějaký cár papíru?

Jistě. Ta zpráva je natolik zmanipulovaná, že s ní může argumentovat pouze pitomec. Podle RSF totiž nejvyšší mírou svobody tisku disponují skandinávští novináři, kterým strach nedovolí analyzovat praktiky institucí jako norský Barnevernet, respektive porušit informační doktrínu politické korektnosti.

Zmínil jste klesající trend důvěryhodnosti České televize. Jak se ale vypořádáte s tím, že autoři výroční zprávy o činnosti České televize v roce 2016 skutečně spatřují důvody v tlacích vysokých politických a společenských autorit?

Zodpovědným autorem zprávy je generální ředitel ČT Petr Dvořák, jenž je odpovědný za zavádění a manipulaci veřejnosti, které se snaží namluvit, že televize je obětí tlaků politiků či dokonce nepřátelsky naladěných alternativních médií. Dvořák spoléhá na to, že lidé netuší nic o tom, že šéfové všech veřejnoprávních či státních médií po celém světě jsou pod permanentním tlakem politiků a jejich lobbistů. Záleží pouze a jen na jejich charakteru a kuráži, jestli více upřednostní úctu k veřejnému zájmu, tedy svobodě slova, nebo stěžejně upřednostní svou kariéru.