ČT a rozhlas? Propagandistické manipulativní vysílání. Jejich šéfové kvůli kariéře zaprodali duši, říká bývalý šéf televize a přidává konkrétní příklady

Do Senátu kandidujete za Český Krumlov. Bydlíte však v Mníšku pod Brdy. Nepovažujete to za svůj hendikep?

Ovšemže ne. Po rozdělení Československa se Český Krumlov stal mým novým domovem. Navíc v období 1998–2002 jsem působil v tamním zastupitelstvu města. Nicméně nabídku práce mediálního analytika pro skupinu spojenou s televizí Nova nešlo odmítnout. Přesto jsem se z Krumlova odstěhoval až v roce 2008. Nicméně srdcem jsem zůstal Jihočechem. Ostatně Českokrumlovský deník o tom nepochyboval už v době, kdy jsem řídil Slovenskou televizi.

Na svém webu uvádíte, že do Senátu kandidujete mimo jiné proto, že demokracie se stává čím dál větší překážkou k vládnutí politiků, konajících proti zájmům většiny veřejnosti. To je mimořádně závažné konstatování. Dokážete ho argumentačně obhájit?

Jistě, argumentů mám přehršle. Část z nich jsem zveřejnil na stránkách www.radimhreha.cz a všechny ostatní jsou veřejně dostupné na internetu. Nicméně, nejzásadnějším je fakt, že v polistopadovém období selhala média, veřejnoprávní zvláště. Ta v praxi nedokázala naplnit své poslání, kterým je zajištění práva všech občanů na informace, beze zbytku. Tedy tak, aby na základě mediálních výstupů kdokoliv mohl kdykoliv zasvěceně kontrolovat politiky. Komunálními počínaje, parlamentními a vládními konče. To ani nemluvě o tom, že právo na informace obsahuje povinnost veřejnosti zajistit informační komfort, na jehož základě občané mohou i sami aktivně působit v politice.

Dovedete si představit, že byste se měli řídit nepodloženými informacemi, domněnkami a subjektivními hodnotícími úsudky třeba novinářů, kteří obdrželi cenu Ferdinanda Peroutky? Až na výjimky ortodoxních pravdoláskařů, kteří veřejnosti zprostředkovávají realitu deformovanou jejich optikou. Tito angažovaní nadšenci mají plná ústa myšlenek Václava Havla, avšak v praxi nenávistně nálepkují kohokoliv, kdo má jiný názor. Oponentní názory v rámci svého výkladu svobody slova ignorují a těmto neposkytnou v médiích, která ovládají, prostor k vyjádření. V tom jsou autoritářští pravdoláskařští ideologové zajedno se svými totalitními předchůdci. Ostatně spousta současných propagandistických guru osvědčila své schopnosti už na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století, když „hořela“ plamenem třídní nenávisti.

Zpravodajství a publicistika České televize i Českého rozhlasu proto mnohdy připomíná propagandistické manipulativní vysílání z doby totality. Obě média řídí špičkoví odborníci, kteří však stejně jako za totality kvůli kariéře zaprodali duši. To vše za tiché podpory poslanců, kteří volí do mediálních rad absolutní laiky s hroší kůží, v kombinaci s protřelými manipulátory. I tam však platí čest výjimkám. Nelze se pak divit, že v takto nastavené informační mašinerii je právo na informace trvale deformované. Výsledkem je trvalý propad důvěryhodnosti zpravodajství i publicistiky zmíněných médií, který však dokazuje narůstající mediální gramotnost obyvatelstva.

Bývalý ředitel Slovenské televize Radim Hreha.

Myslíte, že právo na informace není naplněno ani v době internetu?

Dynamika elektronických médií je obrovským přínosem ve své informační diverzitě a názorové pluralitě, avšak zpravidla jen pro lidi s kritickým myšlením. Část veřejnosti může mít z množství protichůdných zpráv a názorů informační guláš většího rozsahu, než ho měla generace našich otců. Ta pod tlakem charakterově stejných typů novinářů jako dnes tehdy považovala vše, co hlásila rádia CIA, tedy Svobodná Evropa, Hlas Ameriky apod., za jakési slovo boží.

Jinými slovy, v současné informační džungli by zpravodajství veřejnoprávních médií mělo nabízet pouze fakta zbavená ideologických přívěsků a podprahových manipulací. Publicistika ČT a ČRo by měla být komplexnější. Počínaje pestrým výběrem hostů a jejich oponentů. Divák by měl mít jasno o všech postavách na obrazovce či v éteru. Měl by vědět, kdo ho oslovuje, kde studoval, jaké stáže absolvoval apod. Stejně tak by měl být co nejpodrobněji charakterizován každý host, který přijme pozvání do studia či je ochoten vyjádřit své názory na mikrofon. ČT se už o to pokouší, avšak velmi okrajově. Kupříkladu uvede, že britský redaktor Financial Times je v Praze na pozvání Havlovy knihovny a Aspen Institutu. Kdyby však doplnila, že Aspen Institut je tzv. nezávislá prestižní vzdělávací instituce založená v USA, financovaná nadnárodními filantropy, kterou v Praze podpořila Madeleine Albrightová a navíc, že v její správní radě sedí Michael Žantovský či Tomáš Klvaňa, ředitel Globálních neziskových programů Zdeňka Bakaly, bude informační výstup zaručeně komplexnější. Zaručeně se více přiblíží tzv. duchu práva na informace.

Myslíte, že v Senátu Parlamentu ČR s tím lze něco dělat?

Kde jinde než v instituci, která by měla být ústavní pojistkou demokracie, lze něco dělat s tak zásadním znásilněním demokracie. Čím dál tím více lidem je jasné, že plnohodnotná demokracie může být funkční pouze ve společnosti, jejíž občané mají možnost dokonalé orientace ve všech oblastech, v nichž je zastupují jimi volení či jimi odvolatelní politici. Vše ostatní je jen pokrytecká hra na demokracii, která nabízí svobodu pouze a jen preferované skupině, která se po svém zvolení pouze stylizuje do role demokratů. V našem případě jde o významné pravdoláskaře a pak šibaly různých zaměření, kteří jsou svobodní úměrně výši svého konta. Ostatní však mohou už zase jen a pouze zírat.

Co konkrétně může Senát udělat pro zvýšení informačního komfortu společnosti?

Limity informačního komfortu nastavují veřejnoprávní média. Jejich interní i externí zaměstnanci jsou na to v drtivé většině připraveni. Brzdou jsou však střední a vrcholoví manažeři. Ti první jsou ideologičtí fanatici pravdy a lásky typu Marka Wollnera. Ti druzí jsou klasičtí manažeři, kteří za velké peníze neváhají znevážit svůj odborný kredit. Senát proto musí iniciovat veřejnou diskusi s cílem nastavení legislativních podmínek k tomu, aby veřejnoprávní média plnila své poslání co nejkomplexněji.

V případě zvolení hodláte iniciovat nějaké legislativní změny?

Zákony o ČTK, ČT i ČRo nejsou špatné. Pouze se v praxi nedodržují, stejně jako etické kodexy ČT a ČRo. Nicméně vývoj v mediální branži dospěl do stadia, kdy je evidentní, že poslání veřejnoprávních médií plně zvládne jedna společná instituce. Spojení rozhlasu a televize je perspektivou, která umožní přenastavit jejich strukturu a financování, včetně vyšší nezávislosti na politicích tak, aby jejich základní poslání bylo naplňováno lépe než dosud.

A jak by to mělo fungovat v praxi?

Iniciace přenastavení zmíněných médií bez předcházející jakési celonárodní shody nemá význam. Gestorem takové snahy by se měl stát Senát, který by pak měl využít svého postavení a přijít s návrhem nového zákona. Senát by to měl stihnout tak, aby se jeho vize stala jedním z důležitých témat příštích parlamentních voleb. Subjekty, které se účastní voleb, by proto musely specifikovat svůj postoj k senátní iniciativě, která voliče snad osloví. Pak už to bude na všech občanech, kteří budou volit.

Nemáte obavy, že takovou iniciativu senátoři parlamentních stran nepodpoří?

Nemyslím si, že většina osobností v pozicích senátorů by v tak principiální kategorii, která se týká všech občanů, postupovala jinak, než jim napovídá jejich svědomí a jejich zkušenosti.

V příštím roce nás čekají volby do Poslanecké sněmovny. Nebylo by lepší tuto problematiku otevřít právě tam?

Senát Parlamentu ČR je dle Ústavy pojistkou demokracie. Senátoři prý nejsou obdobnými vazaly svých stranických šéfů jako poslanci. Proto je tamní prostředí vhodnější k odborné polemice zbavené poslanecké demagogie. Nicméně, Alternativa pro Českou republiku tuto problematiku považuje za natolik důležitou, že jí má ve svém programu v senátních volbách a jistě ji neopomene ve svém volebním programu ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.