"Hledání hole pro bití psa dosáhlo vrcholu. Prezidentovi oponenti ji berou do ruky kdykoli Zeman promluví. Lze říci, že obsah jeho sdělení je pro jejich propagandu nebezpečný, takže se jím nezabývají. Proto se k Zemanovi může vyjádřit jistá herečka takto: Přece nejde, abych se z ničeho nic v kostkované košili nedobré kvality rozvalil v Lánech a říkal si různé hospodské žblebty," začíná dlouhé zamyšlení nad různými paradoxy tuzemské i světové politiky Jiří Jírovec, jenž se stal na stránkách ParlamentníchListů.cz velmi ceněným komentátorem.

Vzkazy protizemanstvu

"Když byl prezident v Číně, popudil takto omezenou část české společnosti výrokem, že se musíme od Číny učit, jak stabilizovat společnost. Zeman později vysvětlil, že tvar 'učit se' měl raději nahradit slovesem studovat, ale moc neuspěl. České protizemanstvo založilo svůj útok na předpokladu, že stabilizace je synonymem pro porušování lidských práv. Hrůza hrůz, volají, Česko opouští zahraniční politiku Václava Havla, založenou na absolutizaci lidských práv v jím vybraných územích," rozvádí.

Stabilizace společnosti tvoří spojitou nádobu s opačným procesem, tedy s její destabilizací. "Je třeba vysvětlit, že za společnost lze považovat jakékoli spojení více osob. I v malé skupině stačí jeden blbec, aby ji přivedl na pokraj rozvratu. Stabilizace státu jako reakce na předcházející destabilizaci se vždy týká zostření kontroly nad obyvatelstvem. Oba procesy se lidských práv dotýkají, ale propaganda dokáže vysvětlit, že i bombardování může být občanům prospěšné. Destabilizační impulsy mohou mít vnitřní i vnější původ a mohou se prolínat, je-li to v zájmu třetí strany," pokračuje.

S vnější destabilizací má československá společnost svoje zkušenosti již z období po roce 1948. Boj dvou ideologií, známý jako Studená válka, vedl Západ k tomu, že podporoval opozici komunistického režimu. "Fakt, že Československo bylo i po roce 1948 suverenním státem, nic neznamenal. V roce 1968 byla československá společnost destabilizována zevnitř. Jednak spory mezi dvěma klikami ve vedení KSČ a pak ambicemi různých skupin, které se chtěly podílet na moci. Západ dotáhl umění destabilizace jemu nepohodlných států k téměř naprosté dokonalosti. Mechanismus destabilizace v podstatě nemění," podotýká pro ParlamentníListy.cz.

Kroky destabilizace

Dále popisuje jednotlivé kroky: "Každá jednotlivá operace začíná vysvětlením, že v dané zemi vzrůstá odpor proti nedemokratické vládě a tak Západu, jako správci civilizačních hodnot a lidských práv, nezbývá než 'správnou věc' podporovat. Do hry často vstupují jako předvoj nejrůznější nevládní organizace. Ty významnější jsou přímo či nepřímo financovány svými vládami, ale to v prvním přiblížení nikoho příliš nezajímá. Zejména když uvěříme iluzi, že jde o lidská práva a potažmo demokracii. Když je člověk v tísni, tak se na nějakou tu korunu nehledí."

Jírovec připomíná, že se Putin znelíbil právě tím, že omezil vliv organizací, které jsou financovány ze zahraničí. "Oblíbenou formou destabilizace je násilí, jehož cílem je vyvolat reakci vlády, kterou lze posléze propagandisticky využít pro vnější politický a nebo vojenský zákrok. To dobře známe z Afghánistánu a později i z Kosova. V této fázi se začne mluvit o tom, že je třeba pomoci mečem a ohněm. V médiích se objeví základní slogan 'nepřítel - dosaďte diktátor + vhodné jméno - rozumí jen síle'. Na tomto místě lze poukázat na 'statečnost' některých Čechů, s níž volají, že Putin rozumí jen síle. Nepochybně jsou přesvědčeni, že kdyby na její použití došlo, katastrofa se jim nějak vyhne," dodává.

Před vrcholem destabilizace vojenskou silou je dle krajana z Kanady hra s veřejným míněním. Vzpomíná, jak před první válkou v Iráku bylo před výborem amerického Senátu sehráno dramatické a srdceryvné show: "Mladá dívka líčila, že jako zdravotní sestra byla v Kuvajtu svědkem toho, jak iráčtí vojáci vyhazují děti z inkubátorů. Pěsti amerického publika se rozhořčením zaťaly, slzy se vyrojily a preference Bushovy vlády vzrostly na potřebnou úroveň."