V minulých dnech došlo ve Francii k dalšímu teroristickému útoku, tentokrát na skupinu vojáků. Podobné akce islamistů se už bohužel staly běžnou realitou v některých západoevropských zemích. Co s tím? Máme si na to zvyknout a neměli bychom už do řady kdysi bezpečných zemí vůbec vyjíždět? Jak se v takovém světě chovat? Vy jste nedávno na podobné téma napsal svoji další knížku...

Řeknu to asi tak. Všechno by mělo být o kalkulovaném riziku. Když vyjedu dnes do arabských zemí, musím si být vědom toho, že se mi může stát něco podobného, jako v Egyptě té nešťastné dívce. Právě v Egyptě například nejsou určitě ideální hygienicko-epidemiologické podmínky a diskutabilní je i úroveň zdravotnictví. Pravděpodobnost, že se mi tam něco stane, je sice malá, ale určitě větší, než když pojedu do Slovinska nebo Chorvatska. Máme řadu faktorů, které ukazují rizika v různých zemích. Pokud chci strávit dovolenou v některém z arabských resortů, tak se musím smířit s tím, že hotel budou hlídat vojáci a policisté a není možné si zajít, kam budu chtít. Tak si třeba já sám dovolenou nepředstavuji, ale je to každého svobodná volba.

Útoky islamistů se skutečně staly v řadě zemí každodenní realitou a s tím je třeba počítat. Terorismus tam páchají i třetí generace migrantů, kteří si už neváží toho, jak jejich prarodiče našli daleko příznivější životní podmínky v západoevropských zemích. Působí tam řada radikálních islámských duchovních, a to nejen v mešitách, ale i ve svých bytech nebo se prezentují na internetu. Jinde ve světě zas pokračují konflikty vyvolané právě Západem, v nichž byly postiženy i tisíce nevinných civilistů, což tamní společnost radikalizuje. Vytváří se také ne zrovna mylný dojem, že jsme ve válce s islámem. Konflikt s Islámským státem pokračuje dál a nevíme, jak skončí. Zda se některé militantní skupinky zas nestáhnou někde do pouště, jak za Abú Zarkávího (vůdce al-Káidy v Iráku), nebo co se stane v budoucnu.

V každém případě to napětí bude eskalovat. Dnes je svět nepředvídatelný a velmi komplikovaný, těch hráčů, kteří ovlivňují světovou bezpečnost, je už daleko víc než za studené války. Spojené státy už také nechtějí hrát roli světového policajta. Ve své knížce říkám – terorismus tady byl, je a bude, pouze se mění aktéři, cíle a způsoby útoků.

Atmosféra mezi USA a Severní Koreou houstne. Obě země si už dokonce vyhrožují válkou a raketovými útoky. V případě avizovaného jaderného napadení ostrova Guam či jiného amerického teritoria Kim Čong-unem by samozřejmě přišla na řadu odveta z Bílého domu. Jaká by byla v tomto případě rizika pro Českou republiku? Hrozilo by nám například zasažení jaderným spadem?

Neumím odhadnout následky, pokud by došlo k tomu šílenému kroku z jedné či z druhé strany, jelikož neznám sílu zbraní, které by Severní Korea či Spojené státy použily. Všichni dobře víme, že i jaderný výbuch elektrárny v Černobylu ovlivnil životní prostředí u nás – a v případě raketového útoku by byla situace jistě daleko horší, rozpoutalo by se jaderné peklo. Já stále pevně věřím, že jsme jen svědky silných slov obou státníků, kteří si jen chtějí zachovat tvář a neustupovat soupeři.

Kim Čong-un se nechce zbavit jaderného arzenálu také proto, jelikož ví, že by se pak Severní Korea stala na mezinárodním poli nulou a nikdo by s ní pak vážně nejednal. Dopadla by stejně jako Ukrajina, jež byla třetí nejsilnější jadernou mocností, než se těchto zbraní vzdala ve prospěch Ruska. Doufám, že mimo silná prohlášení z obou stran také fungují zákulisní jednání diplomatů, která se vedou už v poněkud jiné rovině, a že nedojde i třeba k náhodnému nešťastnému kroku, který by dostal oblast jihovýchodního Pacifiku do velmi nebezpečného konfliktu.

Známý politolog a hlavní postava nové strany Realistů – Petr Robejšek – uvedl pro ParlamentníListy.cz toto: „Daleko nejdůležitější roli pro změnu italské politiky při příjímání migrantů hráli lidé ze zemí Visegrádské čtyřky, kteří rozhodně odmítli brát ekonomické uprchlíky. Vydírání ze strany západoevropských zemí jejich postoj nezměnilo a tak nastal bod zlomu. Itálii nezbylo, než udělat to, čím měla začít už v létě 2015; konečně začít kontrolovat své hranice. Jakmile římská vláda pochopila, že v pohodlné pozici průjezdní země nemůže zůstat, šlo najednou všechno ráz na ráz. Během 24 hodin se rozhodl jak italský parlament, tak i senát, povolit vojenské operace v libyjských vodách.“ Lze s tímto názorem souhlasit? A domníváte se, že i po zastavení migrace z italské cesty bude tlak EU ohledně přijímání běženců na země Visegrádské čtyřky včetně Česka stále tak silný?

Určitě je faktem, že tak, jak k tomu přistupovali Italové, se migrační krize už dál řešit nedala. Nicméně nejsem si stoprocentně jistý, že operace, kterou Italové nyní zahájili, bude stoprocentní. Já si Petra Robejška vážím, ale nemyslím si, že postoj Visegrádské čtyřky až tak ovlivnil nynější rozhodnutí Říma, to je trochu přecenění Visegrádu. Zastavení přílivu uprchlíků z italské cesty nemá také přímou souvislost se stanovenými uprchlickými kvótami, protože o těch se rozhodlo už dříve a jedná se v nich asi o 160 tisíc migrantů, kteří jsou už dávno na evropské půdě. Bohužel byli jsme v EU většinou přehlasováni a měli bychom se tedy podrobit, byť s takovým verdiktem vnitřně nesouhlasím.

Evropská komise se nám nezměnila, stále v ní funguje coby předseda J.-C. Juncker a řecký komisař Avramopoulos, takže tlak na splnění kvót bude pokračovat. Já jen doufám, že reprezentace Evropské unie si konečně uvědomí, že nemáme žádnou povinnost vytvořit každému ekonomickému uprchlíkovi skvěle zabezpečený život. Máme právo si vybírat jen ty, které potřebujeme, a kteří mohou naši společnost něčím obohatit. Těm, kteří utíkají před válkou a pomoc skutečně potřebují, bychom ale měli nabídnout pomocnou ruku, a v této souvislosti na počet jen dvanácti přijatých uprchlíků nemůžeme být zrovna hrdí.

Také si nemyslím, že omezením italské cesty končí veškerá migrace z Afriky a Asie. Ta bude pokračovat, dokud bude existovat poptávka běženců, pak se i vždy najdou pašeráci lidí. My už možná nebudeme svědky tak ohromného exodu, ale půjde to jistě dál.

Česká republika právě v těchto dnech podala k Soudnímu dvoru Evropské unie žalobu ohledně unijní směrnice, která řeší držení zbraní. Myslíte si, že s ní uspějeme? A pokud ne, hrozí například majitelům krátkých i dlouhých zbraní, že budou muset odevzdávat své pistole či pušky, jež jsou uzpůsobené na střelbu se zásobníky na víc ran, než povoluje bruselská právní norma?

Neumím předjímat rozhodnutí Soudního dvora EU. Myslím si ale, že právní úprava v našich zákonech, která vymezuje sebeobranu a použití různých prostředků v případech krajní nouze, je dostatečná. Mně nyní opravdu vadí, a to jsem už i vícekrát uvedl do různých médií, že se u nás běžně prodává upravený samopal vzor 58, který i průměrný zámečník může celkem rychle zprovoznit do původního stavu. To je špatně, jsme hodně benevolentní a měli bychom prodeje zbraní více hlídat. Za bezpečnost občana odpovídá stát a my si ji také platíme formou daní. Že armáda se snaží různé ozbrojené složky vtáhnout pod jednu střechu je nyní správně, ale lidé nemohou brát obecnou bezpečnost do vlastních rukou, to by bylo totální selhání státu.

Ten verdikt z Bruselu opravdu nejde dopředu odhadnout, ale za současné mezinárodní situace se jedná opravdu jen o velmi okrajovou záležitost.