Akce D.O.S.T., které jste předsedou, iniciovala petici za zrušení Ministerstva pro lidská práva. Proč? Jste proti lidským právům?

Tento vládní úřad je nejen nadbytečný, ale i společensky škodlivý. A říkám to právě proto, že mi otázka lidských práv není lhostejná. Jakmile tato práva vyčleníme z kontextu stálé lidské přirozenosti, stanou se člověku nepřítelem. Lidská práva mají totiž smysl jen tehdy, uznáváme-li, že určité mravní hodnoty nepodléhají změnám. Pokud definujeme právo člověka jako pouhou svévoli, individuální či skupinovou, ohrožujeme tím pokojné lidské soužití. A právě z této ideové líhně hodnotového relativismu těží různé nátlakové skupiny požadující společenské uznání postojů a jednání, jež jsou ve své podstatě protipřirozená, například „právo na homosexuální životní styl“. Takové „právo“ nemá sebemenší oporu v korespondující povinnosti, neboť na rozdíl od lidí s přirozenou sexuální orientací nemohou dva muži či dvě ženy zplodit potomka a řádně jej vychovávat. 

Na ochranu lidských práv není třeba zřizovat speciální vládní úřad i proto, že oprávněná lidská práva a občanské svobody jsou již dostatečně chráněny existujícími zákony a institucemi. Navzdory tomu, že právo nejzákladnější – totiž právo na život – chráněno není. O to je existence Dienstbierova „ministerstva“ absurdnější. 

Vy se ale prý s Jiřím Dienstbierem osobně znáte...

Ano, i když jsme se již mnoho let neviděli. Nejčastěji jsme se potkávali na sklonku osmdesátých let v bytě u Bendů, kde jsme společně připravovali studentskou demonstraci, jež stála u zrodu sametového převratu. Již tehdy se naše názory v mnohém lišily, v boji proti komunistickému režimu jsme však od těchto různic odhlíželi. Asi jsem si tehdy ani neuměl představit, že neživotnou ideologii normalizačního státního kapitalismu nahradí o poznání dynamičtější, avšak také marxismem inspirovaná ideologie multikulturalismu a práv menšin, že k nám bude vnesena ze Západu a že lidé jako Jirka Dienstbier se stanou jejími apoštoly. 

Je podle vás tato nová ideologie nebezpečnější než „reálný socialismus“?

Určitě ano. Reálný socialismus po dobu, kdy dokázal zaplnit alespoň jedno patro ledničky a zajistit dovolenou u Balatonu, či jednou za pět let v „Jugošce“, se mohl udržet nad vodou. Když už nebyl schopen poskytnout ani toto, sesypal se jako domeček z karet. Neomarxistická nová levice nenáviděla reálný socialismus o nic méně než konzervativní pravičáci, jen ze zcela jiných důvodů. Vinila jej z opuštění permanentní, a tedy věčně mladé revoluce podrývající všechny tradice a ustálené normy lidského soužití.