Vy jste na představení své knihy Evropské rozpory ve světle migrace na konci října řekl: „Povinné kvóty budou možná tak minulostí, ale neradujme se. Evropská unie chce na přerozdělování uprchlíků vytvořit svoji legislativu, takže by se už Brusel potom s nikým nebavil a rovnou by posílal migranty do jednotlivých států na základě nově vytvořených pravidel. Nechci ale rozšiřovat paniku, ohledně toho se bude ještě jednat kolem Vánoc, pak budeme chytřejší.“ Václav Klaus napsal zprávu z debaty na IVK: „Prof. Keller velmi výstižně a barvitě popsal absurditu hlasování o schématu Dublin 4 v Evropském parlamentu, o nátlaku na jednotlivé poslance, ale i o tom, že čeští europoslanci pro Dublin 4 nehlasovali (někteří ale radši opustili hlasovací sál). Byl vysloven názor, že Dublin 4 bude znamenat definitivní ukončení suverenity členských zemí EU. Přestanou mít sebemenší právo rozhodovat o tom, kdo bude žít na jejich území. V jiné terminologii je to možné vyjádřit tak, že přijetí schématu Dublin 4 ukončí spory o povinné kvóty migrantů pro jednotlivé země, což tyto země – včetně České republiky – dosud odmítaly. Dublin 4 bude znamenat automatismus v určování, kolik migrantů do té které členské země EU přijde.“ V ČR se o tom téměř vůbec nic nepíše. O co tedy v návrhu jde?  

Ta problematika je dost složitá, ale pokusím se ji popsat stručně. V září 2015 Komise EU podporovaná Evropským parlamentem rozhodla o povinných kvótách žadatelů o azyl. Tehdy se především v Řecku a Itálii shromáždilo už tolik migrantů, že tyto hraniční země naléhaly, aby se o nově příchozí podělily všechny státy EU. Bylo to v době, kdy Angela Merkelová zvala do Německa všechny Syřany a kdy Maďaři zablokovali stavbou plotu takzvanou Balkánskou cestu. Podle povinných kvót si měly členské státy mezi sebou rozdělit stanovené počty migrantů v průběhu příštích dvou let. Tato doba uplynula a ze všech zemí EU naplnilo povinné kvóty jen několik málo, například Malta a Finsko.

Evropská komise proto hledá nový způsob, jak po neúspěchu kvót ulevit zemím, jako je Itálie či Řecko, a rozmisťovat nově příchozí podle jiného (opět povinného) klíče. Podle dosud platných úmluv o zacházení s žadateli o azyl je povinna řešit jejich žádosti ta země, do které jako do první v Evropě vstoupili. Tyto zákony byly tvořeny v době, kdy nikdo netušil, jaký proud migrantů se vydá přes Středozemní moře a jak bude přetížena především Itálie a Řecko.

Aby těmto dvěma zemím odlehčila, Komise nyní navrhuje nový mechanismus. Ocituji vám ho doslova: „Měl by být vytvořen korekční přidělovací mechanismus, jehož cílem je zajistit spravedlivé sdílení odpovědnosti mezi členskými státy a rychlý přístup žadatelů k řízení o udělení mezinárodní ochrany, aby se předešlo situacím, kdy by se některý členský stát jinak potýkal s neúměrným množstvím žádostí o mezinárodní ochranu, k nimž by byl příslušný.“

Srozumitelně se to dá přeložit takto: Každému, kdo připluje přes Středozemní moře, sejmou v Itálii či Řecku otisky prstů a uskuteční s ním krátký pohovor. Jeho spis pak poputuje přímo do Bruselu. Tam rozhodne úřad zvaný Agentura Evropské unie pro azyl, do které země bude žadatel o azyl přidělen. Při rozhodování se bude zohledňovat počet obyvatel jednotlivých členských států, výkonnost jejich ekonomiky a stupeň nasycení země migranty. Výsledkem bude, že nově příchozí budou rozmísťováni do jednotlivých zemí stále rovnoměrněji.