Donald Trump přichází s jedním silným prohlášením za druhým. V interview pro britský deník The Times zkritizoval mimo jiné EU i německou kancléřku za migrační politiku. Domnívá se, že kdyby EU nenutila země přijímat migranty, Británie by nevystoupila, a otevřenou politiku kancléřky Angely Merkelové vůči běžencům označil za „katastrofální chybu“. Přesto prý chce Trump po nástupu s lídry EU začít s čistým stolem. Povede se mu to?

Dovedu si představit, že Trumpovo vyjádření způsobilo evropským politikům šok. Byli totiž až dosud zvyklí na „politicky korektní“ chválu či alespoň cudné mlčení o do očí bijících přešlapech. Nyní budou muset vzít na vědomí, že se i v mezinárodní politice budou popisovat věci bez obalu a veřejně říkat i nepříjemné pravdy. Ve směru k Merkelové je hodnocení nastupujícího amerického prezidenta tvrdé, ale pravdivé. To samé říká stále větší procento evropské veřejnosti, stačí se jen podívat na výsledky průzkumů veřejného mínění. Ovšem jestli bychom chtěli od evropských politických elit nějakou sebereflexi nebo alespoň zamyšlení, byli bychom přílišní optimisté. Hollande jen vztekle poznamenal, že si radit nenecháme, a Angela Merkelová se zmohla na obvyklé fráze o jednotě a o osudu Evropy ve vlastních rukách. Hollanda už nikdo nebere vážně, ten je odepsaný, Merkelová má však šanci na znovuzvolení. Jenže o jakou jednotu podle ní má jít? Jednotu prosazovanou shora Německem a Bruselem? Domnívám se, že pojetí EU jako „elitního klubu“, kam je čas od času přizván někdo další na základě dlouhotrvajících tvrdých procedur, je již zastaralé. Donald Trump to pochopil a řekl to bez obalu. Nicméně si myslím, že po počátečních přestřelkách se vztahy „usadí“ a spolupráce bude pokračovat. Evropští lídři totiž nemají na výběr.

Brexit je podle Trumpa „velká věc“. V už zmiňovaném rozhovoru uvedl: „Lidé a státy chtějí svou vlastní identitu a Spojené království chce rovněž svou identitu.“ Domnívá se, že budou EU opouštět další státy. Může tento postoj amerického prezidenta nějak ovlivnit nálady v členských zemích? Navíc se objevila informace, že evropským lídrům telefonovali lidé z Trumpova týmu s dotazem, zda chtějí opustit EU. Jde pouze o sondování, nebo může mít budoucí prezident více informací a hodlá připravovat scénáře na možný rozpad Unie?

Evropští lídři jen pomalu a neradi přiznávají, že pokud se zpoza oceánu ozývají takováto prohlášení, je s Unií něco opravdu v nepořádku. „Tvrdý“ Brexit je ostatně sám o sobě velkou evropskou výzvou bez ohledu na to, co si o něm myslí Donald Trump. A je jen dobře, že právě americký prezident důvodům Britů rozumí a že je na rozdíl od některých „Evropanů“ nepovažuje za pitomce, kteří si šlapou po štěstí. To samozřejmě posílí kritické hlasy a požadavky na změnu evropských smluv. Nevypadá to ale, že by někdo další chtěl teď hned následovat Brity. Spíše se bude čekat, co to s Británií a EU v průběhu „rozvodu“ udělá, a podle toho budou jednotlivé členské země formovat budoucí přístup k Unii. Trump jako správný stratég musí být ovšem připraven na všechny eventuality. Je to mezinárodněpolitický nováček bez užších kontaktů na evropské politiky a nedivme se, že si opatřuje informace všemi možnými způsoby. Bez ohledu na kritické výroky si ale jako realista určitě nepřeje živelný, chaotický rozpad EU. To by neprospělo ani USA.

Kromě značné kritiky směrem k Evropské unii však budoucí 45. prezident Spojených států neslevil ani ze svých kritických názorů na NATO, které označil za „zastaralé“. Trump v rozhovoru příliš nepotěšil ani „válečné jestřáby“, když hovořil o možném zrušení protiruských sankcí výměnou za dohodu o snížení počtu jaderných zbraní. Je to dobrý obchod, nebo ne?

NATO je zastaralé už minimálně čtvrtstoletí, od doby, kdy byla rozpuštěna Varšavská smlouva. Připomeňme, že pro jeho zánik se vyslovil na počátku svého prezidentství i Václav Havel. Co vedlo k jeho zachování? Působilo tam více faktorů. Jedním z nich byl nesporně nástup idealistických koncepcí v mezinárodní politice, které zakládaly zájmy států a jejich uskupení na hodnotových principech. Francis Fukuyama přišel s kategorickým tvrzením (které později odvolal), že liberální demokracie je vrcholem lidské historie, a že dějiny tudíž v duchu Hegelovy tradice v podstatě končí. V duchu této koncepce se NATO stalo jakýmsi spolkem sdílejícím, bránícím, ale také šířícím stejné, tzv. euroatlantické hodnoty, prohlášené za univerzální a závazné pro celé lidstvo. Potenciálním nepřítelem byl tudíž v podstatě každý, kdo je nesdílel dost intenzivně nebo se jim dokonce protivil. Jen zdánlivě protikladná teorie Samuela Huntingtona o střetu civilizací byla rovněž hodnotově založena na procesu znovuvzkříšení Aliance a nepřímo nahrávala z „jestřábích“ pozic, fanaticky prosazujících šíření těch jedině správných hodnot „ohněm a mečem“ (v dobovém vyjádření „humanitárním bombardováním“). Byly zde ale i konkrétní konflikty, které dávaly NATO důvod k další existenci – válka v Jugoslávii (kde NATO poprvé zasáhlo nikoli jako obranný, ale útočný pakt), násilné potlačení separatismu v Čečensku či krátká gruzínsko-ruská válka v roce 2008. V obou posledních případech Rusko konflikt nevyprovokovalo, ale Západ jej přesto označil za agresora.
Trump říká spojencům: „Pokud se cítíte být ohroženi, musíte na obranu přidat peníze, budovat vlastní ozbrojené síly a nečekat pouze na nějakou tankovou brigádu US Army“. To je zcela legitimní požadavek a nyní se ukáže, jak skutečně to s tím ohrožením zejména státy sousedící s Ruskem myslí a zda to není jen někým objednaná rétorika pro navýšení zbrojních rozpočtů. Jak by se mělo reformovat NATO, Trump ještě neupřesnil, musíme počkat.

Co se týče protiruských sankcí, jsou od samého počátku nesmyslné a poškozující zbytečně obě strany. Vycházejí ze zastaralé představy o technologické převaze Západu, která částečně platila v období studené války. Přijatá sankční opatření je nutné rozdělit na dvě základní skupiny. Ta, která jsou vázána na konflikt na Donbase, půjde snadněji odstranit, protože i Západ nemůže nadále zavírat oči nad neochotou ukrajinské vlády a parlamentu naplnit bezezbytku Minské dohody. Pochybuji proto, že by se měly stát „zbožím“ ve výměnném obchodu, zvláště v tak citlivé oblasti, jakou je snížení jaderných arzenálů, i když vyloučit to nelze. Složitější je to s připojením Krymu, které mezinárodní společenství neuznává a kde jakékoli smírné právní řešení narazí na střet dvou práv – na sebeurčení a nedotknutelnost hranic. Trump i Putin to v tomto případě budou mít velmi těžké, protože případná dohoda bude muset obsahovat finanční kompenzace Ukrajině a budou ji muset schválit parlamenty Ruska i Ukrajiny, což si v případě udržení současné ukrajinské mocenské garnitury nedovedu představit. Suma sumárum, rychlý pokrok nečekejme, přičemž na zrušení sankcí může mít větší vliv změna vlády ve Francii než nový americký prezident.

Očekávaný Trumpův příklon k Rusku teď zmírnilo „grilování“ jeho kandidátů do čela několika resortů včetně Rexe Tillersona, který má být ministrem zahraničí. Ten spolu s kolegy Jeffem Sessionsem, Jamesem Mattisem a Mikem Pompeo v Senátu hovořil o Rusku téměř výlučně kriticky. Tillerson dokonce označil anexi Krymu za protiprávní. Šlo o úlitbu některým senátorským jestřábům, anebo to s blízkými vztahy s Kremlem nebude tak horké?

Částečně jsem již odpověděl. Příklon k realismu v mezinárodní politice ještě nemusí znamenat rychlý pokrok v rusko-amerických vztazích. Rusko se ústy Lavrova jasně vyjádřilo, že očekává posun od hodnotové rétoriky k definování zájmů a snaze o jejich rozumné vyvážení. Pokud se toho bude Trumpova administrativa držet i přes odpor „jestřábů“ v Kongresu, může dojít k postupnému uvolňování na základě kompromisů. Společný boj proti Islámskému státu a terorismu může být první vlaštovkou v tomto směru. Mám zde ovšem na mysli skutečné spojenectví, a ne pouhou výměnu informací s cílem odvrátit případné vzájemné kolize, jako tomu bylo až dosud.

Nastupující prezident je z mnoha stran ostřelován coby populista, rasista, antiglobalista, nicméně publicista a znalec americké politiky Roman Joch tvrdí, že Trumpovo prezidentství žádnou nezodpovědnou populistickou rebélií nebude. Už proto, že šedou eminencí jeho zahraničněpolitického týmu je „patriarcha globálních elit“ Henry Kissinger. Bude Trump prezidentem zcela jiným od Trumpa kandidáta? Nebo se předpovědi o neřízené střele s nulovými zkušenostmi z politických funkcí potvrdí?

Ve volební kampani můžete říkat, co chcete. Při příchodu k moci však narazíte na hranice možného. To se týká každého kandidáta, Trumpa nevyjímaje. Je to jen člověk a bude jistě dělat chyby. Jak velké to budou, bude záležet především na jeho týmu. Rady Henryho Kissingera se jistě budou hodit a nebezpečí počátečních přešlapů mohou značně zmírnit.

Už teď Trumpovi evidentně vadí měnová politika Číny a nejen to. Do jaké míry je pravděpodobné, že výbušným problémem mohou být právě vztahy s Pekingem?

Čínská měnová politika nevadí jen Američanům, ale začíná vadit i samotným Číňanům. I proto dochází ke změně čínské hospodářské politiky a větší důraz se klade na zvyšování životní úrovně, ekologické problémy a budování sociálního státu. Číňané jsou pragmatici podobně jako Trump, a proto i když si vzpomenou na dávná „x-tá vážná varování“, nakonec se nějak dohodnou. Výroky prezidenta Si Ťin-pchinga na ekonomickém fóru v Davosu jdou přesně tímto směrem. Větší problém spatřuji v ostřejším postupu v otázce sporných ostrovů a v „politicky nekorektním“ faktickém uznání existence dvou Čín. Zde Západ doplácí na sveřepý postoj z 50. a 60. let, kdy nechtěl vzít na vědomí změnu režimu na pevninské Číně a za zákonného zástupce Číny považoval čankajškovský režim na Tchajwanu. Poté musel od tohoto postoje z politicko-ekonomických důvodů ustoupit, ale došlo k pouhému převrácení situace, kdy se Tchajwan považuje za součást státu ČLR, i přestože se již více než 60 let chová jako samostatný a vcelku prosperující stát. Těžko soudit, zda v tomto letitém problému dojde k nějakému posunu. Ostatně Trump nemá žádné účinné nástroje, jak donutit vládu ČLR k ústupkům. Proto si myslím, že minimálně v nejbližší budoucnosti zůstane u slovních přestřelek a status quo se nezmění.

Už pár týdnů se řeší kauza údajného ovlivňování amerických voleb. Aktuálně se objevil i pětatřicetistránkový kompromitující materiál, jehož pravost ale není ověřena. Novinář Bob Woodward, který odhalil nezákonné odposlechy v kauze Watergate a byl oceněn Pulitzerovou cenou, označil antitrumpovský dokument tajných služeb za odpad, který se nikdy neměl dostat ven, a zpravodajci by se měli omluvit. Jenže když se vrátíme na začátek, Trump připustil, že za hackerskými útoky byli Rusové, i když podle něj do výsledků nezasáhli. Jak vůbec celou tuhle záležitost lze chápat i s ohledem na činnost amerických tajných služeb? Ztrácejí tím důvěru, nebo naopak vše může vést k jejich větší profesionalizaci?

Nepovažuji se za odborníka v oblasti tajných služeb, zde mohou odpovědět kvalifikovanější experti. Výrok Boba Woodwarda však beru vážně už proto, že to není žádný prorepublikánský aktivista. S příchodem nové administrativy dochází v USA obvykle i ke změnám na vrcholných postech v oblasti tajných služeb, a proto může jít i o jakousi formu pomsty zpravodajců vítězi prezidentských voleb. Zpráva může mít reálný základ v tom, že do hackerských útoků na servery Demokratické strany mohli být skutečně zapleteni občané Ruské federace. O tom, že jsou někteří z nich součástí světové hackerské komunity, se všeobecně ví. Vše ostatní, včetně podezření na příkaz Kremlu, je jen fabulace bez důkazů. Většinově hluboce věřícím americkým kongresmanům a jejich českým opisovačům připomínám známý biblický výrok, že kdo je čistý, nechť hodí kamenem. Na rozdíl od zmíněné zmatené a nejasné kauzy jsou totiž podobné neférové praktiky amerických zpravodajců vůči světovým politikům, včetně nejbližších spojenců, jednoznačně prokázány.

Samostatnou kapitolou je vztah Trumpa k médiím, který lze od začátku, mírně řečeno, označit za problematický. Potvrdila to i první velká tisková konference od jeho zvolení. Během briefingu se Trump obořil na média, která podle něj úmyslně šíří lži o jeho údajném napojení na Rusko. V přímém přenosu zpravodaje televize CNN odmítl pustit ke slovu: „Vy ne, vaše organizace je příšerná. Nebuďte hrubý, nedovolím vám otázku, vydáváte vymyšlené zprávy.“ Bude ale Trumpovi tento přístup získávat u voličů body, nebo právě naopak?

Novinářská komunita představuje jen zlomek voličstva. Její štěkání velký vliv na výsledek prezidentských voleb nemělo a ani v budoucnu mít nebude.

I v Česku už mají média kvůli Trumpovi problémy. Podle Rady pro rozhlasové a televizní vysílání porušila Česká televize během vysílání tzv. Americké volební noci zákon. Nadržovala prý Hillary Clintonové. Jak vysílání působilo na vás a o čem to podle vás svědčí?

Já to nesledoval, v té době jsem klidně spal. Nejde ale jen o volební noc, celé předvolební vysílání ČT bylo neobjektivní a stranické. Svědčí to o neprofesionalitě televizních redaktorů, kteří si pletou objektivní zpravodajství s politickým aktivismem. Svědčí to ale také o jejich strachu z možnosti zásadní reformy politického systému u nás doma i v celé EU.

Podívejme se na téměř ukončenou osmiletou Obamovu éru. Jak jeho působení zhodnotit? Média upozorňují, že začal slavnostně prezentovaným restartem vztahů s Ruskem a končí v podstatě diplomatickou válkou, kdy ho Kreml ignoruje a čeká na Trumpa. Jaké je resumé jeho vládnutí?

S příchodem Obamy do Bílého domu jsem i já spojoval naděje na klidnější a trvale mírový svět. Skutečnost je ale taková, že odchází bez slávy a bez poděkování. Jednou z příčin jeho neúspěchu byl přílišný idealismus a nadměrně hodnotový přístup k mezinárodním vztahům. O něm jsem již mluvil jinde a pro detailní rozvedení není v této formě vyjádření dost prostoru. Narůstající problémy v mezinárodních vztazích překryly i některé pozitivní stránky jeho osmiletého působení. Ty se týkaly především zvládnutí finanční krize a některých vnitropolitických reforem.

Lze podle vašeho mínění vyzdvihnout něco, co v souvislosti s Obamovou vládou utkvělo lidem v paměti nejvíc? Na základě čeho si budeme nejvíce pamatovat, či jinými slovy, jak se zapíše do historie?

Patrně výrok „Yes, we can“. Ovšem kromě toho, že můžeme, musíme i chtít a hlavně umět. A v tom posledním Obama a jeho administrativa svět zklamali.