Ohlédněme se ještě za uplynulým rokem, který někteří označují dokonce za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Máte jistě pravdu v tom, že rok 2015 byl velmi složitý a jsem rád, že již odchází. Na druhé straně občanská válka na Ukrajině nezačala letos. I řecká krize má za sebou již několik let. Teroristické útoky rovněž nejsou něčím zcela novým. Jen namátkou bych připomněl například útok na „dvojčata“ 11. září 2001, invazi do Iráku v březnu 2003, která v čase vedla ke vzniku Islámského státu, bombardování bývalé Jugoslávie v roce 1999 a kosovskou krizi a válku na Balkáně, která také vedla k migrační vlně. Za významný přelom z roku 2015 považuji dohodu velmocí s Íránem, která povede ke zrušení sankcí vůči této islámské republice a k naději, že se zlepší vztahy i mezi Íránem a Českou republikou. Jistou významnou naději vzbudilo jednání o ukončení pětileté války v Sýrii, ale zatím to je jen a jen naděje, která se nemusí realizovat. Velmi doufám, že se nepodaří například Saúdské Arábii toto mírové úsilí torpédovat, stejně jako se nepodařilo Izraeli zabránit dohodě velmocí s Íránem.

Bouřlivá byla a jistě i bude situace na celém kontinentu. Jako by se Evropa odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v té souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se konkrétně i o přežití Angely Merkelové.

Evropa skutečně čelí nejen největšímu přílivu migrantů, ale i krizi ve svém rozhodování. Již řecká krize potvrdila, že rozhodující slovo v Evropské unii mají nyní bankéři z Německa a Francie, obrovská bruselská finanční oligarchie a řada nevolených úředníků. Evropská demokracie a její původní hodnoty trpí. Evropští politici reagují nesmírně pomalu, opatrnicky, nejednoznačně a často vycházejí vstříc jiným zájmům, než jsou potřeby obyčejných evropských občanů. Výsledek je zklamání, skepse, nedůvěra k evropským institucím. Téměř bulvární medializace údajných hrozeb ze strany uprchlíků, povzbuzování strachu i xenofobie a vypjatého nacionalismu a populismu skutečně vede k nárůstu popularity euroskeptiků a především extrémně pravicových xenofobů, zvláště islamofobů. To platí po celé Evropě, ale největší strach z celého kontinentu mají Češi, kteří ovšem mají naprosto nejmenší zkušenosti s muslimy a vůbec se soužitím s jinými etniky. To není naše vina, to je dáno naší historií. Většina lidí u nás nikdy žádného muslima neviděla a vychází ve svých předsudcích jen z televizních reportáží. To nejenže není zdravý vývoj, ale je to velmi nebezpečný vývoj. Zmiňujete „neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou“, ale to je zjednodušené zevšeobecnění, které částečně platí například pro čtvrtě, jako je St. Denis v Paříži či Mecklenburg v Bruselu,(které jsem bez problémů nedávno navštívil), ale už to neplatí pro řadu měst ve Švédsku či severní Anglii. Obě tyto oblasti znám důvěrně a mám tam řadu přátel mezi přistěhovalci, kteří jsou mírumilovní a účinně zapojeni do pracovních procesů hostitelských zemí. Je pravda, že třeba v britském Bradfordu nedošlo k asimilaci velmi početné barevné menšiny, která však žije vedle bílé většiny a ne s ní, ale soužití je to bezproblémové a mírumilovné.

Za nesmírně smutnou skutečnost považuji fakt, že například řada českých stoupenců levice se náhle zhlédla v extrémní nacionalistické pravici, kterou v Evropě reprezentuje například Marine Le Penová. K ní se hlásí i několik českých xenofobních a nacionalistických straniček a hnutí, jejichž popularita stoupá.

Postavení kancléřky Merkelová je jistě značně oslabeno po silvestrovských kolínských událostech, ale navzdory tomu si myslím, že přežije, neboť Němci se dost důsledně brání nebezpečí, že by se nechali ovládnout znovu jakoukoli formou rasismu či nesnášenlivosti, a tak i tam bude mít růst jejich nacionalistických hnutí jako je Pegida či politických stran svůj strop. A bohužel levice, které bych rád fandil, nemá dnes na vítězství v celém Německu. Dovedu si představit i některé autentické německé levicové politiky, že by v případě nutnosti podpořili Merkelovou proti nějakým německým „Konvičkům“, tak jak to udělali socialisté ve Francii, aby zabránili vítězství rodiny Le Penů. Radost z toho samozřejmě nemám, neboť v jiných oblastech zaujímá kancléřka jasně pravicové postoje, například v ekonomické politice, postoji k Řecku apod., ale realitu je nutné respektovat. Mimochodem plně podporuji rozhodnutí kancléřky deportovat všechny uchazeče o azyl, kteří se v Německu dopustili jakéhokoli trestného činu či závažných přestupků, včetně sexuálního obtěžování žen.

Větší obavu mám o demokracii u nás. Levicový princip solidarity se pomalu stává nesrozumitelnou popelkou a jeho kritici jej házejí do koše s nálepkou „sluníčkářství“, což je kategorie hodně zmatená a nejasně definovaná. Předzvěst věcí příštích snad vyčteme z výsledků našich krajských voleb.

Chápu, že v přístupu k uprchlíkům jsem doma v menšině. Můj postoj je postavený jednak na faktu, že jsem rovněž po roce 1968 emigroval, jednak na faktu, že jsem pak 20 let žil v Anglii, kde jsem se seznámil s řadou přistěhovalců, zvláště z Iráku a ze Sýrie, z nichž mnozí jsou mými přáteli. A ve Švédsku byl můj syn zvolen zastupitelem na radnici čtvrtého největšího města a on i jeho manželka, která pracuje na sociálním úseku, mají bohaté zkušenosti s imigranty. A celý život jsem byl vychováván v duchu levicových hodnot, kterých se nemíním vzdát. Také mám jisté zkušenosti ze svých vlastních cest do Sýrie, Jordánska, Palestiny (včetně Gazy), Egypta, Súdánu, Jemenu, Iráku, Íránu i některých bídou trpících zemí v Africe. A také: nacističtí antisemité zabili téměř všechny příbuzné mého židovského otce, příslušníci izraelské armády zabili mého palestinského přítele a jejich tank přejel mladou americkou mírovou aktivistku, která protestovala proti ilegálním osadám a zastupovala mírové hnutí, s nímž jsem spolupracoval v 70. a 80. letech. Přiznám se, že se mi neobyčejně protiví rasisté všech denominací a odstínů.

Před Vánocemi jsem byl v Súdánu, kde jsem hovořil s bývalým ministrem zahraničí Alí Kartím, jedním z nejvlivnějších súdánských politiků. Alí Kartí zmínil, že z celé Evropy panuje největší obava z muslimů právě v České republice, a ptal se na kořeny této obavy v zemi, kde žije velmi malý počet muslimů a noví tam nepřicházejí, a tak většina lidí nikdy žádného muslima ani neviděla. Poukázal na skutečnost, že Indíru Gándhí zavraždil buddhista, ale nikoho nenapadlo odsoudit za to buddhismus. Jicchaka Rabína zavraždil pravicový sionista, ale nikoho nenapadlo pak obviňovat sionisty, natož Židy. V americké Oklahomě hromadně vraždil křesťan a nikoho nenapadlo z toho vinit jeho náboženství. Ale když zločin spáchá muslim, tak se klade vina všem formám islámu. Proč, ptal se představitel tzv. umírněného súdánského islámu.

Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak hodnotit tento stav?

Jak jsem se již zmínil, řecká krize ilustrovala nedemokratičnost rozhodování v Evropské unii, kdy svůj postoj prosadila kancléřka Merkelová, respektive její ministr Schäuble, proti vůli nejen naprosté většiny řeckých občanů, ale i proti vůli některých evropských vlád, včetně Francie či Itálie. Naprosto chápu, že se Řekové nechtějí nechat vyštvat z eurozóny Schäublem a jemu podobnými nesmiřitelnými stoupenci politiky drastických úspor a politiky „německé Evropy“. Současný stav v Řecku hodnotím jako napjatý klid po prohrané bitvě, kdy se vláda levicové Syrizy snaží přesvědčit občany, že sbírá síly k dalším bitvám, které by měly přinejmenším otupit nejostřejší hrany memoranda, které jim vnutilo především Německo. Tsipras a jeho stoupenci doufají, že v tomto budoucím boji je podpoří nejen Mezinárodní měnový fond a významná část vedení americké Demokratické strany, ale především strany evropské levice, z nichž mnohé, bohužel, zatím nechápou, že je to i v jejich zájmu a v zájmu celé Evropy. Chápe to zatím jen španělská Podemos a některé socialistické síly ve Francii, Belgii, Irsku a v Itálii nebo Jeremy Corbyn a jeho současné vedení britské Labour Party. U nás například jen platforma Doleva! ČSSD. Zůstávám ale celoživotním opatrným optimistou.

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii mířící na radikály z Islámského státu?  

Myslím si, že většina světa již pochopila, že Rusko už není „regionální velmocí“, jak ho před časem nazval prezident Obama, ale že jde o velmoc, kterou nelze ignorovat a které ani nelze něco vnutit například sankcemi. Krym, který se vrátil do Ruské federace, v ní již zůstane. To je nezvratný fakt. Rusko nikdy nechtělo podobně k sobě připojit východní Ukrajinu, ale samozřejmě se nikdy nevzdá svého jistého vlivu v této citlivé oblasti, s níž bezprostředně sousedí, a kde žije mnoho rusky hovořících Ukrajinců. Na tom žádné sankce nic nezmění.

Ruské bombardování syrských oblastí ovládaných islámskými radikály a teroristy významně změnilo tamější poměr sil a přispělo k tomu, že i Američané pochopili nutnost najít politické a diplomatické řešení celé krize. I díky tomu ve Vídni jednali zástupci americké koalice nejen s Ruskem, ale i s Íránem a mnozí přestali žádat okamžité odstoupení prezidenta Asada, i když stále neexistuje konsensus o jeho budoucí roli. Pokud by se podle posledního plánu a v duchu rezoluce RB OSN konaly v Sýrii za 18 měsíců volby a pokud by je vyhrál Asad, tak si osobně myslím, že by se výsledky voleb, na které bude dohlížet OSN, měly respektovat. Ovšem pamatuji si na ignorování někdejších alžírských voleb nebo třeba voleb v palestinské Gaze apod.

Ekonomická situace v Rusku se asi bude i nadále pomalu zhoršovat především kvůli nízkým cenám ropy (nejen kvůli sankcím, na nichž Západ trvá s odkazem, že se dosud nepodařilo naplnit minské dohody, i když za jejich plnění zodpovídají nejen povstalci na východě Ukrajiny, ale samozřejmě i kyjevská vláda, v níž si premiér Jaceňuk stále přeje obnovit kontrolu nad celým Donbasem). Pozici prezidenta Putina to však nijak neoslabí. A role Ruska v mezinárodních vztazích i nadále poroste. V žádném případě nedonutí V. V. Putina ke změně politiky například sestřelení ruského bombardéru tureckou stíhačkou. Divím se, že tento agresivní krok nebyl mezinárodním společenstvím ostřeji odsouzen. Ruský bombardér žádným způsobem neohrožoval teritoriální integritu Turecka. Pokud letěl nad tureckým územím celých 17 vteřin, tak je obdivuhodné, že za tu dobu stačily turecké síly vyslat údajných 10 varování, nechat vzlétnout stíhačky a sestřelit bombardér, který pak dopadl na území Sýrie. Střelbu syrských Turkmenů na ruského pilota, padajícího k zemi na padáku, nebudu komentovat, neboť to turecký prezident asi nemohl ovlivnit. Erdogan je však zodpovědný za zhoršení vztahů s Ruskem, za snahu proti Rusku poštvat NATO a zvláště zamezit spolupráci Aliance s Ruskem proti syrským teroristům, i za rozhodnutí shazovat turecké bomby především na kurdské síly a ne na tzv. Islámský stát, od něhož Turecko naopak kupuje ropu a tím umožňuje jeho financování.

Bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy i Francii Milan Syruček před časem řekl ParlamentnímListům.cz: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i USA; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“ Co si o takové klasifikaci myslíte?

Milana Syručka mám rád a velmi si ho vážím. Jeho knihy o Rusku a o Ukrajině by měly být povinnou četbou pro všechny komentátory, kteří se chtějí k tomuto regionu vyjadřovat. Ovšem zatím jsem nenarazil na žádný skutečný důkaz, že současná vlna uprchlíků je organizovaná buď nějakými tajnými službami, nebo organizovaným zločinem. Pašeráci a převaděči jsou nepochybně vyděrači a zločinci, kteří vydělávají velké peníze na utrpení jiných, ale ti jistě nezorganizovali přesun milionu uprchlíků z více než desítky zemí a ze dvou kontinentů. Jistě tzv. Islámský stát či i jiné teroristické skupiny této migrační vlny využily a mezi autentické uprchlíky vyslaly i své agenty. Stejně jako třeba StB po roce 1968 zamíchala mezi naše emigranty, k nimž jsem patřil, několik svých agentů. Většina uprchlíků ale utíká před válkou nebo před bídou a nechávají se ovlivnit přáteli, sousedy a poznatky ze sociálních sítí, a ne nějakou neviditelnou rukou mocného světového organizátora. K teroristickým útokům by došlo i bez migrační krize, neboť fanatičtí teroristé jsou přesvědčeni, že bojují za nějakou svou víru a proti heretikům, kteří jejich interpretaci víry odmítli, a i proti cizincům, které činí zodpovědnými za rozvrat jejich zemí. Copak útoku na New York v roce 2001 předcházela nějaká migrační vlna? Copak tzv. Islámský stát potřeboval migranty k ospravedlnění vraždění jiných muslimů? Souhlasím, že čelíme pomateným fanatikům. Bohužel jejich skupiny jsou vyzbrojeny sofistikovanými zbraněmi z moderního amerického arzenálu.  

Jak moc ovlivní globální vývoj výsledky, ale i průběh a předvolební kampaň prezidentských voleb ve Spojených státech amerických? Vyhraje „normální“ kandidát, nebo třeba Donald Trump či Bernie Sanders?

Výsledek prezidentských voleb v USA může samozřejmě ovlivnit globální vývoj, zvláště pokud by byl zvolen politik či politička, kteří věří ve „změnu režimu“ zemí, které nepatří k americkým spojencům, vojenskými prostředky. To by bylo velmi nebezpečné. Vliv může fungovat i obráceným směrem, tedy rostoucí mezinárodní napětí, destabilizace významných regionů, války na územích, kde se nachází ropa, nebo kde mají USA své strategické zájmy, mohou zvýšit podporu kandidátům, kteří budou slibovat vládu „silné ruky“ a obnovení vojenské síly a slávy USA, případně i potlačování práv menšin, k čemuž se přihlásil i Donald Trump. Nevím však, kdo má být „normální“ kandidát. Bernie Sanders je například pro mne zcela normální kandidát. Není sice tak levicový, jako například kandidátka Zelených Jill Steinová, ale v Evropě by byl vnímán jako politik levého středu. Spojeným státům by jistě prospěl, ale nedovedu si představit, že by ho podpořili mocní developeři, kteří mají nezpochybnitelný vliv na Demokratickou stranu.  

Jaká je vaše prognóza budoucího vývoje Evropy v roce 2016? Poradíme si s migrační krizí, nebo se nakonec staneme obětí džihádu a evropská civilizace nastoupí cestu k postupnému zániku a spácháme sebevraždu, jak varují někteří analytici?

Analytici, kteří tvrdí takovouto hloupost, jsou buď provokatéři, nebo jsou zaplacení provokatéry, nebo jim buď strach, či nenávist poněkud zatemnila mysl. S džihádem je třeba bojovat, to je nezpochybnitelné. Ještě lepší by bylo se zamyslet nad důvody jeho vzniku a ty preventivně likvidovat, i když by to občas znamenalo být kritický do vlastních řad. Evropská civilizace již prošla řadou velkých krizí a další na ni jistě čekají, ale přežije je stejně, jako přežila ty minulé. V klidu a bez výzev nebude nikdy. Důslednou obhajobou svých hodnot Evropa nespáchá sebevraždu, ale naopak se zocelí a přestane být lhostejná ke vředům uvnitř vlastního kontinentu, jakými jsou například nesnášenlivost, rasismus, zpupnost, xenofobie, vypjatý nacionalismus, elitářství či sobeckost mocných. To samozřejmě neznamená, že by měla být Evropa bezbřeze otevřená. To ani nesmí. Musí ochránit své vnější schengenské hranice. Musí pomoci Řecku, finančně i personálně, chránit své ostrovy. Musí se naučit diferencovat mezi běženci a vstřícně jednat především s autentickými uprchlíky, kteří utíkají před válkou či perzekucí a na které se vztahují ženevské předpisy o udělování azylu. Citlivý, informovaný, racionální postoj by měl převládnout nad předsudky všeho druhu, od plošného odmítání až k bezmyšlenkové naivní otevřenosti. Věřím, že to Evropa zvládne, jako zvládla i předchozí krize.

Nejmenovaní politici a publicisté nás straší, že nám, Čechům, hrozí ztráta svobody. Prstem ukazují zejména na Andreje Babiše. Přiblíží se příští rok cosi takového?

Ztráta svobody nám bude hrozit, pokud budou na rozhodování o věcech veřejných mít vliv lidé, kteří nepřejí svobodu jiným, kteří odmítají princip solidarity a sociální spravedlnosti nebo princip rovnosti bez ohledu na rasu, náboženství, kulturu či pohlaví. Tuhle zkušenost přece Evropa již zažila. Copak jsme nepoučitelní?

Čas od času padne termín „válka“. Ať už světová, nebo lokální. Slýchali jsme, že Rusko může napadnout Pobaltí. Amerika Rusko. Čína Ameriku. Amerika Čínu. Írán Izrael. Izrael Írán… Přiblíží se na základě dějů příštího roku něco z toho?

Jsem přesvědčen, že nedojde ani k jednomu ze jmenovaných konfliktů či válek. To však neznamená, že nedojde k tzv. proxy válkám, kdy některé ze jmenovaných silných států podpoří některé ze svých lokálních spojenců v boji proti slabším spojencům svých mocných rivalů. Příkladů lze najít mnoho, například v Afghánistánu, Sýrii, Ukrajině, Jemenu…Pokud převáží schopnost se domluvit, politická vůle, diplomatické schopnosti a jistá ochota ke kompromisům, bude jistě možné i tyto regionální konflikty významně omezit. Nepřekvapilo by mne však, kdyby lidé znovu umírali například na Západním břehu a v Gaze. Bylo by nebezpečné, pokud by Evropa předstírala, že se jí tento konflikt příliš netýká, že svoboda lidí není nedělitelná a že tato jiskra nemůže zažehnout větší požár. Nebo kdyby ustoupila nátlaku těch, kterým by některé válečné konflikty mohly vyhovovat, a kteří mají jistý „nátlakový vliv“ díky třeba bohatství, ropě či spojeneckým vazbám.